Ilustrace: Jan Gemrot, www.jangemrot.com
odemčené

Mít zbraň

Ve stresu reagujeme ztuhnutím nebo nekoordinovanou aktivitou. Česká společnost je v masivním stresu.

Jan Kulhánek

Jan Kulhánek
Psycholog

11. 9. 2017

„Nechci tu žádné potíže,“ říká šerif, „v tomhle městě se potloukat s bouchačkou nebudete!“ Podobnou větu jsme slyšeli v mnoha westernech. Když byl šerif klaďas, přišlo nám to rozumné, když byl padouch, doufali jsme, že si hrdina nějaký kolt nechal. Přinese větší počet zbraní v českých ulicích reálně větší bezpečí? Nebo alespoň větší pocit bezpečí?

Poslední dobou stále častěji čteme v novinách o snahách některých politiků zjednodušit držení zbraně. Tvrdí něco v tom smyslu, že každý má právo se bránit a že když nás náš stát nechrání dostatečně, měli bychom se o svou bezpečnost postarat sami a ozbrojit se.

Rád bych tímto textem navázal na článek o manipulaci strachem, protože z psychologického hlediska tento problém skutečně tak vnímám. V současné době neexistuje ve veřejném prostoru v naší zemi reálně větší ohrožení, než tomu bylo dříve.

Můžeme volně chodit po městě v podstatě kamkoliv, procházet se po lese, spát venku pod širákem, děti chodí samy do školy a na kroužky. Nošení zbraně u nás nemá žádnou tradici. Pokud někdo po střelné zbrani touží, splní zdravotní způsobilost a naučí se střílet, může ji mít. Jestliže někoho zraní, či dokonce zabije a prokáže, že šlo skutečně o sebeobranu, nebude trestán. O co tedy jde?

Atmosféra strachu

V souvislosti s uprchlickou krizí, která je reálným problémem a vyvolává pochopitelné znepokojení i u nás, se rozplynula trochu naivní představa nás Středoevropanů, že žijeme zcela v závětří a konflikty ve světě se nás už nějakých dvacet let netýkají.

Strach, nejistota a potřeba většího pocitu bezpečí vyvolávají instinktivní reakce, které jsou založené mnohem více na emocích než na rozumu. Méně o věcech přemýšlíme, více reagujeme pudově, emotivně.

Taková atmosféra ve společnosti byla vždy vodou na mlýn pro manipulátory s veřejným míněním a postoji veřejnosti. Základním trikem manipulace strachem je zabrnkat na strunku úzkosti, zvýšit tak pocit ohrožení a pak nabídnout jednoduché a rázné řešení.

Důležité je také označit viníka – nepřítele, který za náš strach může a kterému je třeba se účinně bránit. Takový viník je pak společným nepřítelem a víme velmi dobře, jak společný nepřítel spojuje.

Co říkají čísla?

K datům mám stejný přístup jako vy všichni a necítím se být expertem na zbraně. Statistická čísla jsou ošidná – kdo rozumí statistice a má nějaký přehled o výzkumech, ten ví, že ohledně interpretace výsledků výzkumů je třeba být velmi opatrný. Vede větší množství zbraní ve společnosti k většímu pocitu bezpečí, nebo naopak narůstá počet násilných činů způsobených právě těmito zbraněmi? A tady musíme poctivě říci, že výsledky jsou nejednoznačné.

Velkou tradici v držení zbraní má USA, ale také Švýcarsko. Předpokládejme, že pokud je nějaký jev ve společnosti tradiční, znamená to, že je součástí dané kultury, že se s ním společnost naučila zacházet tak, aby nepůsobil destruktivně.

Ve Švýcarsku je tradice domobrany a vlastnění dlouhých palných zbraní velká a přetrvává dosud. Pro majitele existuje řada povinností: například pokud vám někdo pušku odcizí a spáchá s ní trestný čin, odpovědnost nesete i vy. Švýcaři se honosí nízkou četností trestných činů spáchaných střelnou zbraní, větším problémem jsou u nich drogy.

Lidé, kteří způsobili dopravní nehodu s těžkým úrazem či smrtí, cítí obrovské pocity viny a velmi často trpí depresemi.

Spojené státy naopak bývají často uváděné jako země s největším množstvím zbraní mezi obyvateli. Ve statistikách bývá tato země srovnávána s Kanadou, kde je sice tradičním hobby lov zvěře, ale pro vlastnění zbraně existuje řada omezení.

Dočteme se, že za posledních 50 let zemřelo v USA následkem střelby více lidí než ve všech moderních válkách. Velmi poučný (ačkoli asi ne zcela objektivní) je známý dokument producenta a režiséra Michaela Moora Bowling for Columbine, který je přímou reakcí na masakr v Columbine High School v roce 1999.

V České republice máme podle Sdružení na ochranu práv nositelů zbraní jednu z nejlepších legislativ v Evropě, pokud jde o vlastnění a použití zbraně. Sportovní střelba má u nás tradici a je to velmi oblíbený sport. Podle těchto informací jsme po rozpadu sovětského bloku opět získali právo vlastnit zbraň a není třeba v tomto směru nic měnit.

Stav ohrožení

Velkým argumentem pro vlastnictví zbraně je obrana při ohrožení. Vraťme se zpět k psychologii a podívejme se na to, co se s námi děje, když se cítíme být ohroženi:

  • Stav ohrožení vnímáme tehdy, když se cítíme být v nebezpečí. Zní to banálně, ale je to velmi důležité. Jde o to, do jaké míry dokážeme bez zvláštního výcviku identifikovat reálné nebezpečí a jeho míru. Přirozeně hodně záleží na vrozené míře úzkostnosti či impulzivity a na kontextu. Pokud máme v nečekaných situacích větší pohotovost reagovat úzkostí či impulzivně a budou tomu napomáhat i kulisy místa, kde se zrovna nacházíme, pocit vážného ohrožení může nastat velmi rychle.
  • Ohrožení je stres. Stres vyplaví adrenalin a připraví nás na rychlou reakci útoku či úniku. Jednáme málo rozumově a velmi pudově – je to mnohem rychlejší a evolučně efektivnější. A program přírody je stavěný na sebezáchovu, nikoliv na etické chování či nepřekročení zákona. Lidé v této situaci pak říkávají: „Ani nevím, jak se to seběhlo, zpanikařil jsem, zatmělo se mi před očima, najednou bylo po všem.“
  • Strach má velké oči! Bojíme‑li se, přikládáme zdroji strachu často větší moc, než reálně má. Pokud tedy nejsme v tomto směru dobře vycvičeni, snadno uděláme kognitivní chybu ve vyhodnocení závažnosti nebezpečí a můžeme reagovat nepřiměřeně, když máme k dispozici nástroj, který nám to dovolí.
  • Při masivním stresu máme tendenci reagovat buď ztuhnutím nebo nekoordinovanou aktivitou. Pokud bychom se ocitli tváří v tvář velkému ohrožení, masivní stres to v nás určitě vyvolá. Je určitě menší počet těch, kteří si v krizi dokážou zachovat chladnou hlavu a rozklepou se, až nebezpečí pomine. Výstřel z pušky či pistole nejde vzít zpět, nepomůže „zpanikařil jsem“.

A co etika?

Psychologie bez etiky je jako jízda autem bez pravidel silničního provozu, ostatně jako každý vědní a společenský obor. Nechci tu moralizovat, že krást či zabíjet člověka se nemá, ale chci poukázat na to, že máme v sobě hluboce zakořeněné etické zásady, na kterých naše kultura stojí.

I přes výjimky máme v sobě morální imperativ, že incest je nepřípustný a rovněž tak vražda (zabití). Je úplně jedno, jakého jsme vyznání, prostě to v sobě máme – naštěstí. Moji klienti, kteří způsobili dopravní nehodu s těžkým úrazem či smrtí, cítí obrovské pocity viny a velmi často trpí depresemi.

Odborník – voják či policista – vám s jistotou řekne, že pokud budete stát se zbraní proti ozbrojenému profesionálovi, nemáte šanci, protože spoušť dostatečně rychle nezmáčknete. Máme v sobě blok překročit hranici, ze které už není návratu, udělat něco, co nám definitivně změní život. V kosmologickém pohledu jde o překročení horizontu událostí u černé díry.

Ozbrojená společnost

Ze své osobní zkušenosti mám řadu důvodů, proč kritizovat naši policii – ovšem přenášení odpovědnosti ze státní instituce na občany v oblasti ochrany a obrany (své vlastní i státu) vnímám jako velmi nebezpečné.

Abychom v naší zemi mohli žít, rozvíjet se a realizovat své plány a sny, potřebujeme cítit základní důvěru ve stát – stejně jako potřebujeme nutně cítit základní důvěru ve svět, máme‑li se zdravě rozvíjet. V sociálním mikrosvětě, jakým je rodina, jsou rozdané role (v dnešní době trochu různorodě). Pokud z nějakého důvodu rodičovské kompetence přebírají ve větší míře děti, je zaděláno na velký problém.

„Táta je gambler – utratí všechny peníze, když to na něj přijde. Jeho platební kartu máme u sebe my děti, protože s námi se kvůli ní na rozdíl od maminky nehádá. Stejně nám v tom není dobře,“ říká třináctiletá Eva na rodinném sezení.

Zdá se vám přirovnání rodiny a státu přitažené za vlasy? Ale proč? Rodina je naší první a nejintenzivnější zkušeností s uspořádáním společenství a hodně formuje naše představy o tom, jak by měl svět fungovat, aby byl v pořádku.

Využívejte celý web.

Předplatné

Tradice naší země je taková, že zákon a pořádek (tedy bezpečí) chrání státní instituce, stejně jako bezpečí na hranicích. V případě pocitu ohrožení je pro stabilitu společnosti lepší tyto složky posilovat či zefektivňovat, než je devalvovat s tím, že si lépe poradíme sami.

„Žijete v bezpečné zemi, můžeme vám to jen závidět,“ řekla mi psychoterapeutka z Brazílie, která k nám přijela lektorovat kurz. Podle dostupných informací máme vlastnictví zbraně dostatečně ošetřené.

Proto vnímám snahu ozbrojit veřejnost a zjednodušit pravidla pro použití zbraně jako manipulaci strachem, která má toto téma povýšit na obecně důležité a populisticky tak získat vliv díky přízni a hlasům nás, voličů.

Články k poslechu

Buď jako voda

Můžeme s jemností měnit svět a přitom zůstat spojeni s vlastní podstatou.

11 min

Pomalá změna

Vražedné životní tempo nezvolníte ze dne na den. A to je dobrá zpráva.

15 min

Objekt zájmu

Druhému se zjevně líbíte, přesto se vás zdráhá oslovit. Co za tím může být?

12 min

Proč pomáháme

Dokážeme udělat něco pro druhé skutečně nezištně, nebo vždy sledujeme vlastní dobrý pocit?

9 min

Nevěř mozku všechno

Když se myšlenky zacyklí v kruhu, může to člověka úplně vyřadit ze života.

11 min

11. 9. 2017

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.