V dospívání nebo po rozchodu s dlouholetým partnerem je určitá míra sexuálního experimentování naprosto v pořádku. Kdy se ale z častého střídání partnerů stává problém?

Je těžké stanovit jasnou hranici toho, co už je považováno za promiskuitní jednání. Záleží na kulturních normách a zvyklostech konkrétní společnosti. Normy v této oblasti do značné míry vycházejí z náboženských představ. V Evropě lze s oslabením křesťanství pozorovat posun k liberálnějšímu pojetí sexuality, zatímco např. v muslimských zemích jsou po této stránce normy výrazně přísnější.

Tento malý exkurz nám však stále nezodpovídá otázku, kdy jde ještě o běžně přijatelné střídání partnerů a kdy už se jedná o časté střídání partnerů. Navíc podle sexuologických výzkumů zjišťujících průměrný počet sexuálních partnerů je běžným jevem, že lidé neuvádějí pravdivá čísla. Muži mají tendenci počet svých partnerek nadhodnocovat, aby vypadali mužněji, a ženy naopak reálné počty podvědomě snižují.

Osobně se domnívám, že jako u mnoha věcí v našem životě je míra toho, co je často, co je v normě a co je zřídka kdy, dána naší osobní preferencí a vlastními normami. Tedy i v rámci jedné kultury se mohou vyskytovat jedinci, kteří se na tuto otázku dívají rozdílně a co je pro jednoho mnoho, je pro druhého málo či normou. Jinými slovy jasná odpověď na naši otázku v nedohlednu.

Čas experimentovat, čas usadit se

Jsou jistě vývojová období, která střídaní partnerů více či méně tolerují. Mladí lidé v dospívání a mladší dospělosti experimentují a získávají zkušenosti. Hledají sebe i svůj protějšek. Období po rozchodu s partnerem, se kterým člověk strávil mnoho let, je také čas, kdy se experimentování a hledání pravděpodobně bude tolerovat. Stejně tak po rozvodu či ztratí‑li člověk milovanou osobu.

Napadá mě, že jsou také jedinci, kteří se rozhodli žít život jinak, netradičně, bez vlastní rodiny a největší hodnotou je pro ně svoboda, práce či kariéra. I v takových případech stálost v partnerském životě nemusí být zrovna žádoucí hodnotou.

Nízká sebeúcta vede ke zkreslenému vnímání sebe sama i druhých lidí. Může vést jak k častým nedorozuměním s druhými, tak k častému flirtování a navazování krátkodobých vztahů.

Zkusme se ale na téma podívat z jiného úhlu pohledu. Souvisí časté střídání partnerů s tím, jak vnímáme sami sebe, s vlastní sebeúctou? Lidé s nízkou sebeúctou mívají problémy s vytvářením blízkých vazeb. Díky negativnímu smýšlení o sobě mají problém uvěřit, že jsou schopni plnohodnotného vztahu s druhou osobou. Je pro ně těžké uvěřit, že by je někdo mohl mít rád nebo dokonce milovat.

Nízká sebeúcta vede ke zkreslenému vnímání sebe sama i druhých lidí. Může vést jak k častým nedorozuměním s druhými, tak k častému flirtování a navazování krátkodobých vztahů. Díky vlastní nedůvěře takový člověk raději sám odmítne druhého, než bude sám odmítnut. V rámci jakési sebeobrany si tito lidé staví kolem sebe obranný val, stahují se do izolace a nedůvěřují okolí.

S takovým postojem je logické, že navázání dlouhodobého intimního vztahu založeného na důvěře je obtížné až nereálné. Časté střídání partnerů tedy může být tím jediným řešením, jak uspokojit vlastní potřeby a zároveň se nezaplést do vztahu, který by mohl ublížit a který je stejně, dle takového člověka, nereálný.

Nejdůležitější vztah je ten, který máme sami k sobě

Jak z toho ven? Sebeúcta, stejně jako sebejistota, je pro nás nesmírně důležitá. Pokud ji v životě postrádáme, nejsme šťastní, a hlavně, nejsme spokojení sami se sebou, nemáme se dost rádi. A s tím se těžko žije. Pokud se nám sebeúcty nedostává, je možné a dokonce žádoucí s tím pracovat.

Je jistě několik způsobů, jak to udělat:

• Můžete se zapsat do nějakého semináře zaměřeného na rozvoj osobnosti. Například semináře věnované asertivnímu jednání se mimo jiné zaměřují na sebejistotu a schopnost mít rád sám sebe. Bez vědomí sama sebe totiž jen těžko dokážeme říct, co chceme a co je pro nás nepřijatelné.
• Při cestě za zvýšením sebeúcty můžete také vyhledat nějakou zážitkovou terapeutickou skupinu a s lidmi, kteří mají podobný problém, vše sdílet a vzájemně se podpořit. Skupinová dynamika má léčivou sílu.
• Další možností je individuální psychoterapie, kde je prostor jen váš a hledáte s pomocí odborníka vlastní zdroje a možnosti, jak oslabenou sebeúctu posílit.

Chceme‑li být v životě spokojení, musíme mít rádi sami sebe a být sami se sebou rádi. Výsledek za snahu stojí.