Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Moje kariéra blázna

Když dostanete diagnózu, neznamená to, že jste vyřízenej. Jak se žije s hraniční poruchou osobnosti?

„Když se podívám na své lékařské zprávy, musím se smát,“ říká Katka, která je diagnostikovaná deset let. „Podle nich jsem naprostý blázen. Jen výčtem: sociální fobie, obsedantně kompulzivní porucha, úzkosti, panické záchvaty, hraniční porucha osobnosti, emoční nestabilita. A aby toho nebylo málo, teď se řeší ještě nějaká maniodepresivita. To je krásný výčet, ne? Do balíčku už mi chybí jen schizofrenie. Dalo by se říct, že jsem takový specifický mišmaš. Diagnóz mám tolik, že si z nich dělám srandu. Je to jak můj playlist s písničkami. Člověk se prostě nesmí brát tak vážně.“ Psychiatrická diagnóza s sebou nese kromě názvu nemoci mnohem více – stud i předsudky, se kterými se musí její nositel umět vyrovnat. Jde o dlouhodobý proces, rozhodně se však vyplatí. Rozhovor s Katkou vede Klára Kučerová.

Říkáte, že si ze svých psychiatrických diagnóz děláte srandu. Bylo to tak od začátku vaší cesty?
Vůbec ne, měla jsem velký problém srovnat se s tím, že jsem nemocná. Pocházím z rodiny, kde tomu pevně velel nevlastní otec. Měl názory typu, že kdo chodí k psychiatrovi, patří za mříže. V tomhle jsem byla vychovávaná. Tehdy jsem si říkala – to jsem teda dopadla, v pětadvaceti u psychiatra a jediným řešením je kopa léků. Netušila jsem, jestli se to spraví, nebo ne. Celkově to pro mě bylo ponižující. Navíc jsem si říkala, že až se tohle dozví můj nevlastní otec, tak řekne, že měl pravdu, že jsem prostě magor.

Pět let na sobě intenzivně pracujete. Co vám pomohlo se s tím vším vyrovnat?
Šlo o dlouhodobý proces, který se ve mně děl. A to i vzhledem k tomu, že jsem za ten čas stihla nasbírat šest diagnóz. Měla jsem ale na výběr: buď jsem mohla sedět zalezlá doma v koutě, klepat se a bát se vyjít ven, nebo brát léky a pokusit se znovu fungovat. Vybrala jsem si tu druhou možnost. K přijetí diagnóz mi také pomohlo vysvětlení, že je to podobné jako s cukrovkou. Když jí někdo trpí, také bere celý život léky a není na tom nic špatného. A i všichni kolem to berou normálně. Nejvíc mi ale pomohlo pochopení mého životního příběhu za pomoci individuální terapie a porozumění, co za těmi nemocemi vlastně stojí.

Přišla jste na to?
Když porozumíte vlastnímu životnímu příběhu, propojíte si to. Vzhledem k tomu, co všechno se mi v minulosti stalo, třeba domácí násilí a vleklý dlouhodobý stres, není divné, že trpím posttraumatickou stresovou poruchou a hraniční poruchou osobnosti (HPO).

Takže myslíte, že jste došla nejen k pochopení, ale i ke smíření?
Jsou chvíle, kdy mi v tom není dobře a byla bych daleko radši, kdybych žádnou diagnózu neměla. Můžu být buď naštvaná za to, co se děje, nebo to přijmout a obrátit to v něco lepšího. O což se i snažím – prací s lidmi, kteří trpí problémy v oblasti duševního zdraví, nebo natáčím videa v rámci destigmatizačních projektů. Dělám si z toho trochu srandu, že jsem jako hvězda. Natočila jsem jedno video, a ještě dávám rozhovor. To je moje kariéra blázna.

Poznat své limity

Mluvila jste o individuální terapii. Kromě pochopení vašeho životního příběhu v čem vám ještě pomohla?
Psycholožka mě hodně vedla k tomu, co bych chtěla. A já vždycky toužila cestovat. Tak jsme společně vypracovaly plán. Chodila jsem do práce, šetřila peníze a pak si koupila boty, batoh, sbalila psa a vyrazila na pětitýdenní pouť Camino de Santiago. Putovala jsem na jih Francie, odtud přes Pyreneje až k oceánu. Bylo to úžasný dobrodružství.

Katko, vy úplně boříte mýty. Trpíte sociální fobií, ale přesto cestujete po světě…
Může se zdát, že když máte sociální fobii, tak jste vyřízenej. Ale tak to není! Ze začátku to bylo kruté, protože se člověk musí vystavovat pro něj náročným expozicím. Dodnes, když mohu, tak se vyhýbám obchoďákům nebo metru. Na té zahraniční cestě jsem byla téměř celou dobu sama, takže to taky šlo. V Praze byl v červenci koncert Eda Sheerana, toho miluju, ale nešla jsem na něj, protože bych si to neužila.

Takže jde spíše o to umět se s nemocí sžít a zacházet s ní? Tak trochu si ji přizpůsobit?
Přesně tak. Jde o to zjistit, kde mám limity. Umět u sebe rozpoznat, na co se ten den zrovna cítím, a na co ne. U mě je to trochu paradox. Mám sociální fobii, ale pracuju s lidmi, což se u téhle nemoci vlastně vylučuje. S hraniční poruchou je to trochu složitější, protože lidé obecně o této nemoci nemají moc povědomí. Ale to je spíš výhra.

Proč?
Vidí totiž prvotně vás, a ne hraničáře.

V odborných kruzích jde přitom o jednu z nejvíce stigmatizujících diagnóz. O lidech s HPO se traduje, že jsou velmi problémoví.
Je to tak. Když jsem se seznámila s nynějším přítelem, tak jsem mu řekla, že trpím průserem jménem HPO, ať se s tím pojmem trochu seznámí. I tak ale neměl zdaleka představu, do čeho jde (smích). Ze začátku vtipkoval, že postačí trocha lásky a bude to v pohodě. Moc nevěřil tomu, že jsem opravdu nemocná. Nedávno se mi ale svěřil, že vůbec netušil, do čeho jde a že jde o něco, co mě ovlivňuje tak komplexně.

Když si pročítal některé příznaky jako emoční prázdnota, hledání sama sebe, pocity bezcennosti, vysoká míra emoční bolesti, sebepoškozování, bytí v extrémech, deprese, úzkosti, střídání nálad…, viděl vás v tom?
Myslím, že plně až teď, po třech letech, co jsme spolu. Z celého dne, kdy mi je dobře, člověk nepozná, že něčím takovým trpím. Když ale se mnou rok funguje v jedné domácnosti, jen těžko by mohl být tak slepý.

Vraťme se ještě k tomu, jak zvládat psychické nemoci. Když na sobě člověk pracuje, mohou se příznaky chorob mírnit, nebo dokonce téměř zmizet?
Podle mě ano. Včera jsme měli velkou poradu v menší místnosti, kde nás sedělo asi deset. Byla jsem z toho vyždímaná. Nebylo mi to příjemný. V takových situacích tuhnu, ale na druhou stranu: zvládla jsem to. A kdo ví, třeba časem zvládnu i dvě takové porady týdně. A když cítím, že je mi hodně špatně, vezmu si nějaký lék, který mě úplně nezmastí. Tím myslím – uleví mi a budu moct fungovat. Největší stres mám asi z toho, když je lidí hodně a jsou cizí.

A co setkání se mnou? Přece jen jsem pro vás cizí…
Žádný problém. Jsme jeden na jednoho. Věděla jsem, o co půjde. Navíc jsme se setkaly v místě, kde pracuju. Znám to tu a mám to tu ráda. Nervózní jsem byla spíš z toho, jak budu odpovídat.

Já nejsem nemoc

Pomohlo vám v něčem zjištění, že trpíte psychiatrickou diagnózou?
Když jsem se například dozvěděla, že trpím hraniční poruchou osobnosti, bylo to na jednu stranu perfektní a na druhou hrozný. Tehdy jsem v parku na jeden zátah přečetla knížku, která pojednávala o této poruše. Pocítila jsem úlevu, dyť to je návod na Kateřinu! Byly tam popsaný věci, který se mi děly. Já jsem si totiž dlouhou dobu myslela, že jsem morálně špatně, že jsem špatný člověk. Další otázky, které pak ale přišly, byly: Kdo jsem teda já? Kde je nějaká moje individualita, co jsem vlastně já a co je ta nemoc? To mě jako ta porucha celou řídí?

A na jaké odpovědi jste přišla?
No pár měsíců mi trvalo, než jsem se s tím vůbec nějak popasovala. Doktor, který mi tehdy tuto diagnózu sděloval, také říkal, že ne všem se tento „verdikt“ říká, protože se může stát, že to člověk prostě neunese. Myslím ale, že nemoc a svou osobnost odlišit jde. U sebe to asi nejvíce cítím tak, že jsem mírumilovný člověk. A snažím se o nějaké dobro tady na světě. Zajímavé ale je, že v práci mám dvě kolegyně, které mají také HPO, a jsou znaky, které máme velmi podobné.

Dá se tedy říct, že vám zjištění, že vaše psychické problémy mají názvy, přineslo úlevu?
Než jsem pochopila, že jde o nemoci, tak jsem si myslela, že jsem magor. Myslím, že hodně lidem s duševním onemocněním může diagnóza pomoct se rychleji a přesněji zorientovat v tom, co se s nimi děje. U mě to tak alespoň bylo.

Je to ale také o tom umět se vypořádat se vším, co s sebou psychiatrická diagnóza nese. Jako například stud, stigma od okolí, ale i sebestigmatizaci…
Ano, a je toho poměrně dost, co s sebou psychiatrické diagnózy vláčí. Mně pomáhá nadhled, nebrat se tak vážně. Vtipné, ale zároveň smutné je, že jakýkoliv jiný doktor se na vás začne dívat jinak. Stala se mi taková příhoda u obvodního lékaře. Říkala jsem mu, že je mi špatně, a on se mnou mluvil, jako kdybych byla retardovaná. Nebo zase jiná příhoda. V dubnu jsem byla na Kanárech, volala jsem tomu samému lékaři, protože jsem měla nařízenou karanténu, a on mi odvětil do telefonu: A to takhle můžete létat s tou bláznivou hlavou? A já na to: No tak vezmu si pořádný balík diazepamu a můžu… Co jiného jsem mu na to měla říct?

Život s hraniční poruchou osobnosti

Z pohledu hraniční poruchy jste předsudky zažila?
Nevím, ale s hraničáři je obecně těžší práce. A je pravda, že když se setkám s někým, kdo trpí HPO, tak jsem ve střehu.

Proč?
Protože ta nemoc něco obnáší. Je pak otázka, do jaké míry je to škatulka a do jaké pravda. U mě HPO hodně souviselo se sexualitou. Stávalo se mi, že když toho na mě bylo moc, nenašla jsem lepší řešení než jít do baru, sbalit tam prvního chlapa a vyspat se s ním. Ráno jsem se vzbudila a nesnášela se. Bylo to pro mě ponižující, styděla jsem se. Jde o sebedestruktivní chování, které lidé s HPO mají. Taky jsem super kámoška, ale neskutečný nepřítel.

A jak se to projevuje?
Když mi někdo nesedne, tak ho prostě nemám ráda a on s tím nemůže udělat nic. Naprosto nic.

Dáváte to dotyčnému najevo?
Snažím se to nedělat. Myslím, že umím manipulovat s lidmi a dát to druhému vyžrat. Máme v práci třeba slečnu, která mi už od prvního setkání vadí. Prostě vadí. A je pro mě dost náročný nedávat to najevo. On tam totiž žádný reálný problém není. Ale vím, že stačí, aby do mě píchla, a bude oheň na střeše. Snažím se s tím terapeuticky pracovat. Uvědomovat si tyhle situace a mluvit o nich. Psycholožka mi hodně pomohla i s tématem hranic. Že lidé nejsou buďto dobří, nebo jen špatní.

Mluvila jste o tom, že jste ve střehu, když potkáte někoho s HPO. V souvislosti s tím mě napadlo, že o lidech trpících schizofrenií se traduje, že jsou nebezpeční…
Hm, to je pravda.

Pak je tedy otázka, na koho co sedí.
Víte, já myslím, že si nemůžeme pomoct. Je to stejné, jako když před sebou budete mít řezníka a právníka. Automaticky si o nich budete něco myslet. Hrozně ráda bych lidi brala jako nepopsanou desku. Ale rozhodně to není tak, že bych automaticky daného člověka odsoudila. To určitě ne.

Co byste poradila někomu, kdo se právě dozvěděl, že má psychiatrickou diagnózu?
Ať jde na pivo! Ne, to byl vtip, to tam nepište.

Proč ne? Je to dobrá rada.
Nevím, jestli je to správně, nebo ne. Ale mně vždycky pomohlo, když jsem slyšela nějaký verdikt. Pak jsem si zjistila z více zdrojů, co to znamená, a snažila se s tím nějak pracovat. Pak mi také bylo oporou, že jsem si našla slavné lidi potýkající se s tím samým. Mozart údajně také trpěl hraniční poruchou.

O zpěvačce Amy Winehouse nebo o Marilyn Monroe se to také říká…
Když se na to pak člověk podívá takhle, tak je to docela kvalitní tým. Je to pro mě motivace a také ukázka, že nálepka na čelo neznamená jen to špatné. S hraničáři například bývá sranda a jdou do věcí, do kterých by ostatní nešli. Snažím se k tomu přistupovat tak, že jsme jinačí, to ale neznamená, že jsme špatní.

A pak už stačí jít na pivo?
Přesně, pak už jen to pivo.

Katka Obšilová druhým rokem pracuje jako peer konzultantka a lektorka v rámci programu Škola zotavení, jehož hlavním cílem je podpora lidí s duševním onemocněním. Kurzy fungují pod záštitou Centra pro rozvoj péče o duševní zdraví, sídlícího v Praze; právě to Katce pomohlo nastartovat její nynější práci. V jejím zotavování jí velmi pomohla také organizace Fokus Mladá Boleslav. Peer lektor je průvodcem na cestě k zotavení. Jeho úkolem je především naslouchat a čerpat z vlastních zkušeností s duševním onemocněním. Katka hrála také například v edukačním videu s názvem Jeden den – život s duševním onemocněním, ve kterém otevřeně mluví o životě s diagnózami.

Psychologie.cz je společným dílem...

...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás. Děkujeme.

Varianty předplatného

Články k poslechu

Práce nad hlavu

Úkoly se kupí, vaše mysl těká od jednoho k druhému, napětí narůstá. Jak se zklidnit …

11 min

Toxické aktivity

Všímejte si, co vaše mysl dělá, když jí není dobře.

9 min

Řeč nevědomí

Naučte se využívat pro práci se sny metodu amplifikace.

9 min

V pasti mindfulness

Nenechte ze sebe udělat mindful zombie. Rozhovor s psychologem Janem Bendou.

27 min

Sebeláska jako vývojový úkol

Ve formování zdravé sebelásky má své místo i fáze narcismu a velikášství.

16 min

Otevřít audio sekci