Na stránkách deníku si třídíme myšlenky, škrtáme (tedy přemýšlíme), přehodnocujeme. Obhajujeme si pro sebe zpětně své chování. Nebo si připouštíme, co jsme udělali špatně. Jsme‑li k sobě upřímní a umíme‑li s dlouhodobými záznamy aktivně pracovat, může mít psaní deníku pro naši duši nenahraditelný terapeutický účinek.
Snad každý alespoň jednou napsal tu klasickou větu ,,Můj milý deníčku“. Ti vytrvalejší z nás neskončili na první stránce. Psali dál, co jim stránky stačily.
Patřím mezi vytrvalce, kterým se hromada popsaných deníků rok od roku kupí. Některým deník slouží jako vrba, zapisují si do něj den po dni. Jiní si zaznamenávají jednou za čas podstatné okamžiky a myšlenky. Někdo si zapisuje zážitky z dovolených, sny, někdo otevírá deníček, když si potřebuje postěžovat na nepřízeň osudu nebo neporozumění druhých.
Podle psychologů je psaní deníku blahodárné – v mnohém podobně jako psaní poezie nebo textů k písním. Odborné studie i zkušenosti terapeutů potvrzují, že psaní deníku
- pomáhá utřídit si myšlenky a cíle
- ukazuje naši motivaci v důležitých okamžicích
- slouží jako nástroj osobní hygieny
- je klíčem k poznání sebe sama
- napomáhá vyrovnávat se s vlastními chybami
- podporuje kreativitu
- učí vyjadřovat a formulovat myšlenky
- pomáhá v rozlišování priorit – co je důležité a co méně.
Já a mé deníky
„Milý deníčku, dnes jedu na soustředění s aerobikem. Už se moc těším. Na pokoji budu se Zuzkou, Lenkou, Evou. Tak ahoj, jdu k Nikole.“ Napsáním této věty 24. května 2001 začal být můj deník deníkem. Bylo mi devět let. Psala jsem tam naprosté nesmysly, ale vzhledem k mému věku to asi bylo přiměřené.
Později jsem do deníku vkládala i pohledy z prázdnin, různé výstřižky nebo své vlastní příběhy, které píšu doposud. Deník jsem si pečlivě zdobila, psala si do něj aktuální přehledy například mých nejlepších kamarádek, což mě v pozdějších letech nejednou rozesmálo.
Teď mi je devatenáct a deník si píšu dál, i když ne tak často. Vydržela jsem to tedy deset let a myslím si, že jen tak nepřestanu. Ano, i dnes, v době moderních technologií, si stále píši zápisky do papírového bloku. Od roku 2007 jsem začala své myšlenky publikovat také prostřednictvím internetového blogu.
Deníkové záznamy v terapii
Deník patří k důležitým metodám při psychoterapii. „Klient si při psaní třídí myšlenky, rekapituluje, znovuprožívá pro něj důležité události, získává jasnější náhled,“ říká psychoterapeutka Milena Nováková. Mnohdy tak při psaní dojde k pochopení problémů a emocí, vysvětluje.
Prostřednictvím deníku podle Novákové může člověk podstupující terapii také sledovat své pokroky. „Může porovnávat, jak mu bylo tenkrát a jak je mu teď. Deník také může sloužit jako cesta, jak terapeutovi sdělit něco, o čem se klientovi těžko mluví,“ dodává Nováková.
„Důležité je také umět s deníkem aktivně pracovat,“ zdůrazňuje psycholožka Marta Helingerová. Můžeme tak totiž nalézat podobnosti, vyhodnocovat je a využívat v opakujících se situacích. „Při zpětném pročítání deníků, kam si můžeme psát také své sny, je nám leccos jasnější, pomáhá nám to nalézt cestu znovu k sobě,“ říká Helingerová.
Deník na internetu
Mohou moderní technologie nahradit terapeutickou funkci papírových deníků? Odborníci nejsou jednotní a jednoznačnou odpověď mi nedávají ani blogerky, kterých se ptám: „Psané slovo je psané slovo, pro mě má tahle forma stále své kouzlo. I když blogy mají taky své výhody – čtenáři to mohou okomentovat a já získám více pohledů,“ říká dvacetiletá Veronika Gajdošová.
Šestnáctiletá Lucie Šánová už ví, jaké to je, když na váš internetový deník narazí někdo z vašeho okolí. „Už několik let si vedu deník na internetu, ale bohužel tam nemůžu napsat úplně všechno, protože o něm hodně lidí ví. Na druhou stranu mám ale ráda názory a reakce lidí, mockrát mi to pomohlo,“ říká Lucie.
Prospěšnost sdílení deníkových záznamů na internetu je sporná. Jednou reakce čtenářů pomáhají (Drž se, nejsi v tom sama!), jindy traumatizují. Důležité je mít tyto dvě strany jedné mince na paměti a používat blogy s rozumem. Leckdy něco publikujeme tak rychle, že ani nestihneme zvážit možné následky. Na druhou stranu – člověk se rychle poučí a tato zkušenost má svoji hodnotu.
Proč si píšeme deník?
Svéráznou formou na moji otázku odpověděl psychoterapeut Aleš Borecký:
„Můj milý deníčku – píšu, rekapituluju, třídím, komunikuju, opouštím samotu, otvírám tajemství, uzavírám poklady, sdílím, chráním se, tvořím odstup, píšu a čtu, představuji si, že mé myšlenky čte někdo další, vzpomínám, tvořím příběh, hledám svědka svých pocitů, potřebuju zrcadlo, co udrží měnící dojmy, někdo tu musí být, někdo mě musí přijmout, nějak se musím zahlédnout, nějak si musím odpustit, nějak se musím vyzpovídat, nějak se musím ochránit, zápasím s nadějí, doufám ve smysl – sebe, svých pocitů, vyústění, jinou kapitolu, v proměnu, přetvoření, nový začátek, spletení a složení mozaiky, píšu, žiju, dýchám, vím, tápu, zkouším, nacvičuju role, přemýšlím, nechám se vést, napojuju se, jsem…Potřebuju vidět, že jsem…“
A proč si většina lidí deník nepíše?
Neznám nikoho, kdo by se netřásl strachy, že se jeho deník dostane i do jiných rukou. Proto v něm občas, někdy i nevědomky, použijeme autocenzuru. Někdo kvůli strachu „z odhalení“ nezačne psát vůbec. Nemusí to ale být ten pravý nebo jediný důvod. Někoho možná pohled do vlastní duše zas tak moc nezajímá. Někdo takovou sebereflexi nepotřebuje.
Pokud má člověk potřebu psát deník, tak ho psát bude. Strach je jen výmluva. Nemůže být ale otevřenost za jistých okolností nebezpečná? Člověk může mít odvahu si své trápení přiznat, ale bude mít sílu se s ním i poprat?
Využívejte celý web.
PředplatnéAť už se na to podíváme z jakékoliv stránky, papírový deník zůstává stále ve hře, a to na nejvyšších příčkách. Nejen že je relativně bezpečný, ale můžete si s ním dělat, co chcete. Můžete v něm škrtat, trhat jej nebo ho jednoduše vyhodit do popelnice nebo spálit. Ať už se rozhodnete jakkoliv, nic není špatně. Důležitý je váš pocit. Je to cesta k sebepoznání, pochopení, přijetí sebe samých, jací jsme.
A co Vy, psali jste si někdy v životě nebo si stále píšete deník?
Petra Plchotová
