Vzpomínka: Tohle všechno jsem dokázal? Až sem jste mě donesly, nohy moje? Velký dík. Nikdy nezapomenu. Na trénink, na kamarádku, která mě provázela, na pocity štěstí a velké únavy. Medaili ze závodu si pověsím na stolní lampu, aby mi denně připomínala, že mám být pokorný nejen k sobě, ale i k okolí. Ale dokončil jsem ultra. Chci to lidem říct, a tak píšu příspěvek na blog a sdílím jej, kde se dá.

Jsem unavený. Hodně unavený. Přesto se zvedám z postele a jdu do centra města. K doktorce. Každý krok cítím, jako bych uběhl dvacet kilometrů. Venku svítí slunce. Začíná brzké léto, takže z ničeho nic se teploty vyhoupnou k třicítce.

Nasedám do tramvaje i přesto, že to mám dvě zastávky. Uvnitř je nedýchatelno. K mému nepochopení se nikdo nezvedne, aby otevřel okno. Tak to činím sám a pod jedno z nich si sednu. Tahle činnost mě unavila ještě víc. Okno bylo zaseknuté.

Už ráno jsem cítil obrovskou bolest v zádech, mezi lopatkami. Jako by mi tam někdo vrazil klín a pravidelně s ním hýbal do stran. Bolest vystřelující až k hlavě neutuchá, ani když se opatrně zvednu a vystoupím.

Vzpomínka: Dnes jsem měl skvělý trénink. Dal jsem si půlmaraton kolem Starého Lískovce, okrajové části Brna. Vanul lehký protivítr a slunce pravidelně vykukovalo zpod mraků. Zpočátku jsem zvolil lehké tempo, abych tělo nezakyselil a nepadla na mě běžecká zeď. Poté, asi na šestém kilometru, to přišlo. Běžecké flow v podobě lehkého kroku i mysli. Dávám to! Mám na to!

Sedám si na starou dřevěnou židli s železnou konstrukcí. V čekárně je vydýchaný vzduch a z toho zápachu se mi dělá mdlo. Klepu na dveře. Z ordinace se ozývá lupkání razítka. Pět minut čekám na odezvu a pak si všimnu cedule: „Neklepejte a vyčkejte na personál! Pořadí pacientů určuje ordinující lékař.“

Vzpomínka: Už zase mi pípají hodinky. Nastavený cíl 15 000 kroků splněn. Jsou dvě hodiny odpoledne. Sobota a jsem v práci od šesti ráno do sedmi večer. Jsem unavený, ale vím, že jakmile se vyspím, přijde nová energie. Servírovat lidem vege jídlo je skvělá práce. Vážím si té příležitosti a zkušenosti. Ale možná s tím jednou seknu. Je to náročné, špatně ohodnocené a málo kreativní. Stále dokola. Brzy vstávat, dělat víkendy a pro fyzickou náročnost neběhat.

Na klepání nikdo nereaguje. Vím, že tam někdo je, a vím, že jsou nyní ordinační hodiny. Proto čekám. Deset minut, patnáct minut. Znovu klepu. Nic. Dnes je přece pondělí, ne? Vyčerpaný a znechucený se zvedám a dívám se na ordinační dobu. Je na ní napsáno – ve středu do jedné hodiny odpoledne. Sakra, vždyť je půl druhé, středa, ne pondělí!

Se znechucením odcházím z čekárny na chodbu. Do přízemí jedu výtahem. Schody bych nezvládl. Mám strach, že omdlím. Prostý lidský strach, že něco nezvládnu. Vyjdu na ulici, udeří do mě slunce a uši zaplní hluk ulice. Oči se mi skoro zavírají. Chladný průchod za mnou se ztrácí. Mířím znovu k zastávce MHD.

Vzpomínka: Mám volno. Dohodli jsme se přítelkyní, že vyjedeme do okolí. Vyšlapat nějaký rozumný kopec nebo rozhlednu. Těším se. Miluji její přítomnost v mém životě. Naučila mě už tolik věcí, že bych to na prstech nespočítal. A na oplátku učím já ji. Rozumně se hýbat, vařit či trpělivě diskutovat. Je skvělá. Můj sen o „ideální“ partnerce se splnil. Když jsme se vrátili domů, cítil jsem únavu. Neustoupila ani příštích čtrnáct dní. Něco se děje.

Nasedám znovu do nevětrané tramvaje a po chvilce jízdy vidím běžce. Nejsem odborník, ale jeho běžecký styl se mi líbí. Skvěle zvedá kolena, paže mu kmitají kolem trupu a při kontaktu s chodníkem dopadá na střed chodidla. Po chvilce myslím na svůj běh. Asi měsíc jsem se ani nepohnul, protože mě trápí bolest. Pichlavá bolest mezi lopatkami a znovu, asi po pěti letech, se objevují trávicí a vylučovací potíže.

Vysedám z tramvaje a mám obrovskou touhu sednout si. Ulevit na chvíli tělu a zavřít oči. Místo toho pomalými kroky směřuji ke dvoru, kde bydlím. To zvládneš, nejsi máčka, letí mi hlavou. Malátnost se ale zvyšuje a mám pocit, že nemůžu dýchat. Poprvé za dnešní den se objevují mžiky před očima. Zastavuji se a z posledních sil se snažím udržet na nohou.

Vzpomínka: Jsem v práci. Zase. Poslední dobou, zpětně asi dva měsíce, mi to připadá mnohem náročnější. Hodně práce a nedostatek spánku mě ničí. Do půlnoci píšu knihu na tabletu. Přítelkyně už spí. Slyším její dech ve tmě pokoje. Závidím jí. Její schopnost usnout okamžitě. Mně se to nedaří, a čím víc se o to snažím, tím spíš usínám později. Za čtyři hodiny vstávám…

Vidím lavičku a jdu k ní. Pevné kroky mi ale nestačí, a jakmile jsem kousek od lavičky, padám. V posledním okamžiku si dávám před obličej ruce, abych zabránil zranění obličeje. Najednou je absolutní ticho. Jako by někdo vypnul celý svět. Cítím úlevu a překvapivě radost.

Po pádu na železné opěradlo lavičky se probouzím v trávě. Bolí mě obě ruce a hrudník. Ztěžka vydechuji. Vidím modré nebe a mraky putující po obloze. A taky okraje střech domů a jejich okapové roury. V zorném poli se mi objeví muž s vousy a cyklistickou přilbou na hlavě. Na něco se ptá, ale neslyším ho. Třesou se mi ruce a je mi zima. Potím se, jako bych seděl v sauně.

S jeho pomocí si sedám na lavičku a ujišťuji se, že jsem v pořádku. Zároveň si uvědomuji jednu podstatnou věc.

Vyhořel jsem. Úplně. Nemám chuť věnovat se práci ani tolik vychvalovanému běhu. Ani svým zájmům. Cítím trvalou ztrátu motivace a chuti do života. Přitom mám vše, co jsem si přál, když jsem před patnácti lety žil na ulici a spal v polorozbořeném domě. Život je těžký.

Miroslav, čtenář Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.