Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Na konci sil

Zvládl jsem uběhnout ultramaraton. Dnes mám problém přejít ulici.

Vzpomínka: Tohle všechno jsem dokázal? Až sem jste mě donesly, nohy moje? Velký dík. Nikdy nezapomenu. Na trénink, na kamarádku, která mě provázela, na pocity štěstí a velké únavy. Medaili ze závodu si pověsím na stolní lampu, aby mi denně připomínala, že mám být pokorný nejen k sobě, ale i k okolí. Ale dokončil jsem ultra. Chci to lidem říct, a tak píšu příspěvek na blog a sdílím jej, kde se dá.

Jsem unavený. Hodně unavený. Přesto se zvedám z postele a jdu do centra města. K doktorce. Každý krok cítím, jako bych uběhl dvacet kilometrů. Venku svítí slunce. Začíná brzké léto, takže z ničeho nic se teploty vyhoupnou k třicítce.

Nasedám do tramvaje i přesto, že to mám dvě zastávky. Uvnitř je nedýchatelno. K mému nepochopení se nikdo nezvedne, aby otevřel okno. Tak to činím sám a pod jedno z nich si sednu. Tahle činnost mě unavila ještě víc. Okno bylo zaseknuté.

Už ráno jsem cítil obrovskou bolest v zádech, mezi lopatkami. Jako by mi tam někdo vrazil klín a pravidelně s ním hýbal do stran. Bolest vystřelující až k hlavě neutuchá, ani když se opatrně zvednu a vystoupím.

Audio kniha ke stažení

Co se životem

Tematický audiobook ve formátu mp3. Uvnitř najdete články od Nely G. Wurmové, Jana Kulhánka, Radky Loja, Dalibora Špoka a Petra Pražáka k tématu hledání vlastní smysluplné cesty životem.

Stáhnout
Audio kniha ke stažení

Co se životem

Tematický audiobook ve formátu mp3. Uvnitř najdete články od Nely G. Wurmové, Jana Kulhánka, Radky Loja, Dalibora Špoka a Petra Pražáka k tématu hledání vlastní smysluplné cesty životem.

Stáhnout

Vzpomínka: Dnes jsem měl skvělý trénink. Dal jsem si půlmaraton kolem Starého Lískovce, okrajové části Brna. Vanul lehký protivítr a slunce pravidelně vykukovalo zpod mraků. Zpočátku jsem zvolil lehké tempo, abych tělo nezakyselil a nepadla na mě běžecká zeď. Poté, asi na šestém kilometru, to přišlo. Běžecké flow v podobě lehkého kroku i mysli. Dávám to! Mám na to!

Sedám si na starou dřevěnou židli s železnou konstrukcí. V čekárně je vydýchaný vzduch a z toho zápachu se mi dělá mdlo. Klepu na dveře. Z ordinace se ozývá lupkání razítka. Pět minut čekám na odezvu a pak si všimnu cedule: „Neklepejte a vyčkejte na personál! Pořadí pacientů určuje ordinující lékař.“

Vzpomínka: Už zase mi pípají hodinky. Nastavený cíl 15 000 kroků splněn. Jsou dvě hodiny odpoledne. Sobota a jsem v práci od šesti ráno do sedmi večer. Jsem unavený, ale vím, že jakmile se vyspím, přijde nová energie. Servírovat lidem vege jídlo je skvělá práce. Vážím si té příležitosti a zkušenosti. Ale možná s tím jednou seknu. Je to náročné, špatně ohodnocené a málo kreativní. Stále dokola. Brzy vstávat, dělat víkendy a pro fyzickou náročnost neběhat.

Na klepání nikdo nereaguje. Vím, že tam někdo je, a vím, že jsou nyní ordinační hodiny. Proto čekám. Deset minut, patnáct minut. Znovu klepu. Nic. Dnes je přece pondělí, ne? Vyčerpaný a znechucený se zvedám a dívám se na ordinační dobu. Je na ní napsáno – ve středu do jedné hodiny odpoledne. Sakra, vždyť je půl druhé, středa, ne pondělí!

Se znechucením odcházím z čekárny na chodbu. Do přízemí jedu výtahem. Schody bych nezvládl. Mám strach, že omdlím. Prostý lidský strach, že něco nezvládnu. Vyjdu na ulici, udeří do mě slunce a uši zaplní hluk ulice. Oči se mi skoro zavírají. Chladný průchod za mnou se ztrácí. Mířím znovu k zastávce MHD.

Vzpomínka: Mám volno. Dohodli jsme se přítelkyní, že vyjedeme do okolí. Vyšlapat nějaký rozumný kopec nebo rozhlednu. Těším se. Miluji její přítomnost v mém životě. Naučila mě už tolik věcí, že bych to na prstech nespočítal. A na oplátku učím já ji. Rozumně se hýbat, vařit či trpělivě diskutovat. Je skvělá. Můj sen o „ideální“ partnerce se splnil. Když jsme se vrátili domů, cítil jsem únavu. Neustoupila ani příštích čtrnáct dní. Něco se děje.

Nasedám znovu do nevětrané tramvaje a po chvilce jízdy vidím běžce. Nejsem odborník, ale jeho běžecký styl se mi líbí. Skvěle zvedá kolena, paže mu kmitají kolem trupu a při kontaktu s chodníkem dopadá na střed chodidla. Po chvilce myslím na svůj běh. Asi měsíc jsem se ani nepohnul, protože mě trápí bolest. Pichlavá bolest mezi lopatkami a znovu, asi po pěti letech, se objevují trávicí a vylučovací potíže.

Vysedám z tramvaje a mám obrovskou touhu sednout si. Ulevit na chvíli tělu a zavřít oči. Místo toho pomalými kroky směřuji ke dvoru, kde bydlím. To zvládneš, nejsi máčka, letí mi hlavou. Malátnost se ale zvyšuje a mám pocit, že nemůžu dýchat. Poprvé za dnešní den se objevují mžiky před očima. Zastavuji se a z posledních sil se snažím udržet na nohou.

Vzpomínka: Jsem v práci. Zase. Poslední dobou, zpětně asi dva měsíce, mi to připadá mnohem náročnější. Hodně práce a nedostatek spánku mě ničí. Do půlnoci píšu knihu na tabletu. Přítelkyně už spí. Slyším její dech ve tmě pokoje. Závidím jí. Její schopnost usnout okamžitě. Mně se to nedaří, a čím víc se o to snažím, tím spíš usínám později. Za čtyři hodiny vstávám…

Vidím lavičku a jdu k ní. Pevné kroky mi ale nestačí, a jakmile jsem kousek od lavičky, padám. V posledním okamžiku si dávám před obličej ruce, abych zabránil zranění obličeje. Najednou je absolutní ticho. Jako by někdo vypnul celý svět. Cítím úlevu a překvapivě radost.

Využívejte celý web.

Předplatné

Po pádu na železné opěradlo lavičky se probouzím v trávě. Bolí mě obě ruce a hrudník. Ztěžka vydechuji. Vidím modré nebe a mraky putující po obloze. A taky okraje střech domů a jejich okapové roury. V zorném poli se mi objeví muž s vousy a cyklistickou přilbou na hlavě. Na něco se ptá, ale neslyším ho. Třesou se mi ruce a je mi zima. Potím se, jako bych seděl v sauně.

S jeho pomocí si sedám na lavičku a ujišťuji se, že jsem v pořádku. Zároveň si uvědomuji jednu podstatnou věc.

Vyhořel jsem. Úplně. Nemám chuť věnovat se práci ani tolik vychvalovanému běhu. Ani svým zájmům. Cítím trvalou ztrátu motivace a chuti do života. Přitom mám vše, co jsem si přál, když jsem před patnácti lety žil na ulici a spal v polorozbořeném domě. Život je těžký.

Miroslav, čtenář Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e-mail redakce@psychologie.cz.

Diskuse 0