„Strašně jsme se vzdálili.“ „Večer jsem tak unavená, že sotva dojdu do postele. Když se pak ke mně manžel otočí, že chce sex, je to to poslední, na co mám náladu!“ „Bude to takhle napořád?“ Tyhle věty slýchávám v rozhovorech s rodiči malých dětí pravidelně. Přitom si děťátko oba přáli, spolu kupovali kočárek či nosítko a těšili se, že brzy budou mít rodinu.
Mnoho, možná většina párů ale zažívá po narození dítěte krizové období. Není divu. Muži i ženy přibírají nové role, které určují, jak vypadá jejich den, co budou dělat, kdy půjdou spát a často i to, co budou jíst. A především od nich vyžadují naučit se zcela novým schopnostem, na něž je nikdo nepřipravil.
Kojení, utěšování, uspávání a další úkony péče o miminko vypadají na pohled snadno a přirozeně, ale vyžadují cvik a trpělivost. Když si rodiče tu či onu dovednost osvojí, dítě povyroste a potřebuje nový způsob péče, takže se celý proces opět opakuje. K tomu se přidává pocit zodpovědnosti za dalšího člověka, únava, nedostatek času na vlastní potřeby a zájmy. Nezřídka se proto stává, že se partnerství začne utápět v rodičovských povinnostech.
Život bez tlupy
Jako živočišný druh jsme celou svou historii žili pospolitým způsobem. Příroda nás stvořila jako tvory společenské, tedy fungující v komunitách. Už šestileté děti se staraly o mladší sourozence. Ženy a děti trávily velkou část dne společně. Dívky se tak přirozeně učily vše spojené s péčí o děti, ženy se o práci dělily a mohly se navzájem zastoupit. Nic z toho rodiče v současné době nemají.
Tato perspektiva mi přijde zásadní a užitečná. Spousta rodičů si vyčítá, že toho nezvládají více, nebo si dokonce myslí, že je s nimi „něco špatně“. Hledají chybu v sobě, partnerovi či partnerce a neuvědomují si, že příroda nepočítala s tím, že náš novorozenec bude ten první, o kterého se budeme starat. K tomu naopak počítala s přítomností dalších lidí a s jejich pomocí.
Současný život v základních jádrových rodinách (rodiče a děti) nám sice přináší mnohý komfort a soukromí, jeho daní je ale vytržení rodičovství z původního přirozeného života. Jedním z následků jsou právě partnerské krize po narození dětí.
A co teď s tím? Pokud si uvědomíme, že soužití pouze otce, matky a dětí znamená pro lidskou rodinu nepřirozené uspořádání, můžeme ze sebe snáze sejmout břímě představy, že bychom „to přece měli všechno zvládat“ nebo že „je s námi něco špatně“.
Jakmile si dovolíme přijmout, že je v pořádku, když nám něco nejde nebo se občas cítíme z rodinného života nenaplněni či frustrováni, můžeme pak snadněji podnikat kroky pro zlepšení partnerského soužití. Samozřejmě každý pár je jiný, ale obvykle napomáhají tyto tři zásady:
Oceňovat to, co druhý pro rodinu dělá
Jak ženy, tak muži se mohou cítit nedoceněni za práci, kterou pro rodinu dělají, ať už se jedná o vydělávání peněz, kojení nebo uklízení. Zkuste bedlivě zkoumat a upřímně oceňovat, co všechno pro rodinu váš partner dělá, od vynesení odpadků přes uvařené jídlo po přebalení či koupel miminka. Každé upřímné ocenění pohladí, posiluje vztah a dává člověku chuť v oné činnosti pokračovat.
Mít pro sebe navzájem alespoň jednu minutu denně
I taková chvilka, kdy se věnujeme pouze sobě s partnerem, může mít vliv na zlepšení toho, jak se ve svém vztahu cítíme. Podmínkou ale je, že oba musí mít upřímný zájem tento čas společně strávit a současně že se při tom oba cítí dobře. Může to být společně vypitá ranní káva, hlazení po zádech před spaním, sdílení, co důležitého se přes den stalo, zkrátka cokoliv, co je pro oba příjemné a hodnotné.
Komunikovat o svých potřebách
Oba partneři obvykle něčeho potřebují více, než se jim od druhého dostává. Vždycky má smysl mluvit o tom, co potřebujeme nebo co bychom si přáli, i kdyby to nebylo možné zcela zajistit či realizovat. Pokud se setkáme s pochopením od druhého, může i sdílení nepříjemných pocitů z nenaplnění potřeb přinést úlevu.
Své potřeby a přání bychom měli komunikovat zcela konkrétně a bez výčitek. Náš partner totiž nemusí vůbec tušit, co doopravdy vyžadujeme, a zároveň není osobně zodpovědný za naplňování našich potřeb, přestože tak v párech často fungujeme. Velmi užitečnou je v této oblasti otázka: „Co ode mě dnes potřebuješ?“
Když se rodičům podaří identifikovat oblasti, s nimiž by potřebovali pomoci, mohou se také obrátit k nějakému dalšímu zdroji pomoci (paní na úklid, hlídací babička a podobně). Mluvit konkrétně a jasně o svých potřebách a neočekávat, že se jich partner sám dovtípí, se ukazuje jako velmi zásadní.
Pracovala jsem s párem, kde se oba manželé cítili přetíženě a nenaplněně a občas pochybovali, zda se k sobě hodí. Zrovna jsme mluvili o tom, jak vypadá jejich běžný den, když si manželka jakoby mimochodem postěžovala: „A ještě k tomu ty tvoje večeře…“
- „Co s mými večeřemi?“ tázal se nechápavě muž.
- „Prostě, já jsem ráda, když si vůbec vypiju vsedě kafe, a ty po mně chceš, abych ti vařila teplý večeře!“
- „Já přece po tobě nechci teplý večeře! Nikdy jsem je po tobě nechtěl!“ Muž zní dotčeně a atmosféra v místnosti těžkne.
- Žena však obratem a se stoupající intenzitou hlasu reaguje: „Vždyť mi aspoň dvakrát týdně voláš, když jedeš z práce, že chceš jídlo!“
- „Já ti volám, JESTLI je doma jídlo, jako že bych se stavil v obchodě, kdyby nebylo. A upřímně, já mám večer mnohem radši chleba!“
Když se situace vyjasnila a bylo jasné, že o teplé večeře skutečně doma nemá nikdo zájem, oběma partnerům se ulevilo, že mohou jednu nepříjemnost zcela vypustit ze svého soužití. Heslo „teplé večeře“ se pro ně (i pro mě) stalo úsměvnou připomínkou toho, že jasná a konkrétní komunikace není ztrátou času, ale investicí do domácí spokojenosti.
Intimita mezi rodiči
Dalším a často choulostivým tématem čerstvých rodičů bývá sex. Nedostatek spánku, únava, poporodní zranění či hormonální změny často snižují chuť ženy na milování, zatímco apetit mužů zůstává obvykle nezměněný. Pro muže navíc je sex často jazykem lásky, a pokud s ním tedy partnerka nesouloží, může se cítit odmítnutý. Naopak ženy se mohou cítit nerespektované či nemilované, když parter na milování trvá. Cestu k sobě jim opět může vydláždit respektující komunikace.
Vícekrát jsem zažila, že klíčem k fyzickému sblížení byl společně strávený čas, kdy se partneři věnovali sobě výhradně nesexuálním způsobem – povídáním, hlazením, masáží a podobně. Takováto pozornost věnována mužem ženě dosytila její potřebu blízkosti, díky čemuž se mohla otevřít milování.
Podobně tomu bylo i v případě těchto partnerů: „Už jsme prostě jen kamarádi. Vůbec mě nepřitahuje a na sex nemám ani pomyšlení. „Podržím mu“, protože mu chci vyhovět, ale nic z toho nemám. Ani mě po tom neobejme.“ Tak zněla zpověď mladé ženy na jednom podpůrném rodičovském setkání a její hlas se ke konci chvěl. V delším rozhovoru vyšlo najevo, že si tato žena přála, aby se jí muž věnoval, ale zkrátka po práci a pomoci s dětmi či domácností si už netroufala po muži chtít víc.
Se dvěma malými dětmi se zdálo nemožné najít společný partnerský čas. Viděla, že toho partner má hodně, a nedokázala mu říct, co by od něj potřebovala jako žena a jeho partnerka. To ale vyústilo v odcizení a ztrátu přitažlivosti k muži a k jejich sexuálnímu životu. Ukázalo se, že tato žena mívala i dříve problém dát dostatečnou důležitost sobě a svým přáním. Teď bylo na ní, zda si dokáže přiznat takovou hodnotu, aby svému partnerovi jasně dala najevo, jak moc potřebuje, aby jí věnoval svůj čas a pozornost (jiným způsobem než sexem).
A dokázala to – i za pomoci příběhů ostatních žen si uvědomila svou hodnotu v rámci rodinného systému a význam jejího vlastního naplnění. Dala svým potřebám dostatečnou prioritu, aby se i na ně v rušném rodinném životě dostalo. Stála si za svým, protože věděla, že i na ní záleží a že koneckonců z její spokojenosti budou těžit nakonec doma všichni. Manžel ji několikrát týdně vyslechl, věnoval jí svou pozornost a chvíli před spaním ji hladil po ramenou. Jen několik dnů trvalo, než žena opět začala vůči partnerovi cítit vřelost a lásku a začala si více užívat sexuální život.
Partnerský vztah představuje základ rodinného života – vše ostatní na něj navazuje. Ovlivňuje spokojenost i zdraví všech členů rodiny, určuje její „klima“, učí děti mezilidským a partnerským vztahům i tomu, jak vnímat sebe sama. Když mu dáme dostatečnou prioritu a péči, pak investujeme do kvality života celé rodiny. (Toto platí i v situacích, kdy se partneři rozhodnou žít odloučeně či se rozvést – každá investice do vztahu mezi rodiči je hodnotná.)
Často stačí začít zvolna, třeba právě upřímným oceněním něčeho, čeho si obvykle ani nevšímám nebo co považuji za samozřejmé. I malé kroky mohou přinést ovoce. Pokud však frustrace a nespokojenost ve vztahu dlouhodobě přetrvávají, doporučuji vyhledat párovou terapii. V ní se partneři mohou posunout ve způsobu svojí komunikace, najít řešení pro konfliktní situace a připomenout si silné stránky svého vztahu.
Kdykoliv investujeme čas a snahu do kvality našeho partnerství, ukazujeme sobě i našim dětem, že na naplňujících vztazích záleží, že má smysl o něco usilovat a že je pro nás důležité, aby se naši nejbližší cítili dobře.
Moc všem mladým rodičům přeji, aby si dokázali užít krásy této životní fáze a aby dokázali s nadhledem a pochopením hledět i na její výzvy. Zdá se, že příjemně strávené rodinné chvíle vnímáme s přibývajícím věkem jako jedny z nejdůležitějších zážitků našeho života, a proto si je dovolme užít už teď, i když se realita rodinného fungování často liší od té, kterou jsme očekávali.
Držím vám palce a přeji vám, abyste i v tomto životním období dokázali jako partneři zažívat spoustu blízkosti a aby vás zážitky s dětmi jen stmelovaly.
