Být rodičem je nepohodlné – velmi nepohodlné. Jak nás tento fakt může posunout? Když nekomfort do svého života přijímáme dobrovolně a vědomě, když víme proč, nabízí nám příležitost hlubokého sebepoznání a sebepřesahu. Jedním z prvních úkolů, který nás v roli rodiče čeká, je srážka se stereotypy a lživými obrazy rodičovství.
Novopečený rodič se potýká s řadou překvapení. Věcí, které nečekal nebo si je představoval jinak. Jedna z prvních, která přichází v podstatě z hodiny na hodinu a je velmi citelná, je ztráta času a prostoru sám na sebe. A další na sebe nenechají dlouho čekat – pocit izolace a zmatení, co se po něm vlastně chce (co od něj potřebuje dítě, co od něj čeká jeho protějšek, co od sebe vlastně čeká on sám), nedostatek sil, pocit sobectví, když chce trochu prostoru sám pro sebe, a nemožnost si o tom s někým promluvit.
Když už máme pocit, že jsme v tom opravdu sami a nemáme si s kým promluvit, potřebujeme si na chvíli sednout a rozlišit alespoň představy a stereotypy, ve kterých žijeme, zavření ve své vlastní hlavě, od nároků a očekávání, které na sebe klademe a od toho, co je opravdu potřebné pro nás všechny v nové rodině, aby nám v životě bylo hezky.
- Jak tedy vypadají vaše představy o rodičovství, o fungování rodiny jako celku?
- Z jakých zdrojů je čerpáte?
- Podle čeho nebo na základě čeho se ty vaše představy utváří?
- Kdo je vám vzorem a kdo odstrašujícím příkladem?
Představy vs. realita
Obrazy, které znázorňují rodičovství v life‑style médiích nebo na Instagramu, vypadají často takto:
- Rodiče zamilovaní do svého dítěte, všichni schoulení k sobě ve vroucím objetí.
- Vysmátá rodina hrající si spolu (třeba na pláži) nebo vysmáté dítě vbíhající do otevřené náruče svého vysmátého rodiče.
- Všichni jsou svěží, odpočinutí, plní energie, pěkně oblečení, tráví celé dny na procházkách a povídají si spolu.
Obrazy, které potom přináší náš reálný každodenní život, jsou dost odlišné:
- Rodiče s kruhy pod očima, kteří jsou rádi za každou vteřinu, kdy si v tichosti dají svoje ranní kafe nebo si sami skočí na záchod.
- Máma snažící se uvařit oběd, zatímco jí řvoucí dítě visí na noze a stahuje tepláky, na kterých jsou skvrny od přesnídávky z předchozího dne.
- Tři nebo čtyři lidi, každý mající svůj individuální svět a různým způsobem prosazující svoje zájmy – od dětského vřískání přes mateřské vysvětlování po otcovský nenápadný, tichý odchod dělat si, co chci.
A teď. Zobecňovat nechci, opírám se pouze o zkušenost svou, pár svých přátel a pár klientů z praxe, ale dovolím si usuzovat, že naše představy o rodičovství se z větší části nápadně podobají příkladům z první trojice s tím, že si připouštíme, že se občas stane i něco z té druhé.
Ve skutečnosti se pak ale větší část našeho „rodičování“ odehrává podle scénářů druhé trojice a občas se stane něco z první. Aspoň v prvních pár letech dítěte. Naše očekávání se zkrátka nepotkávají s tím, co potom reálně zažíváme. Osvojili jsme si lživou představu a čelíme zklamaným očekáváním.
Potom snadno přichází pocit neužívám si to být mámou/tátou, ne, s dítětem neprožívám štěstí každou vteřinu svého života, od té doby, co máme dítě, šel náš pocit štěstí a spokojenosti v partnerství rapidně dolů.
Rodičovství není komfortní.
Boj o svůj původní život a sebereflexe
- Jak reagujete na zátěžové situace, které jako novopečený rodič zažíváte?
- Zvládáte svoje chování reflektovat?
- Zamýšlíte se nad tím, jestli jste neudělali přešlap a jak by šly různé situace příště řešit jinak?
- Nebo se vaše reakce stávají scénářem bez dalšího vyhodnocování?
Příklad: dítě řve. Začnete na něj řvát, ať neřve. A tak se překřikujete, až vám rupnou nervy a dáte mu na zadek. Nebo řev dítěte ignorujete, protože víte, že s tím nic neuděláte, a necháte ho, ať se vyřve. Nebo (ať už je vaše reakce na řev dítěte jakákoliv) zpětně přemýšlíte, co vám to vaše dítě v tu chvíli svým povykováním vlastně chtělo sdělit, a příště se k jeho řvaní stavíte jinak a třeba mu i postupně začínáte rozumět.
Někdy se kvůli té zátěži, co na nás z ničeho nic spadla, chováme, jako by nás dítě obtěžovalo. Co víc, ono nás v ten moment vlastně opravdu obtěžuje. Najednou je totiž všechno jinak a my chceme zpátky svůj původní život, ve kterém nám bylo docela fajn. Je to obrovská frustrace, kterou občas neustojíme a ventilujeme skrze různé sebeobranné reakce.
Předáváme si dítě jako horký brambor, dohadujeme se, co je čí povinnost, kdo a jak dlouho se mu má věnovat, a pak se snažíme si hlídání co nejvíc zjednodušit, abychom u toho zvládli ještě něco ze svých potřeb a povinností. A tak pustíme televizi, tablet, vrazíme mu hračku, abychom měli klid. Dosáhneme svého: máme klid. A postupně tak budujeme vzájemnou izolaci namísto vztahu.
Pokud se v tom aspoň trochu poznáváte, nechci, abyste se teď cítili dotčeni nebo obviněni ze špatného rodičování. Naopak – pokud se v tom poznáváte, svědčí to o vaší schopnosti sebereflexe a to je podle mě nejlepší cesta k dobrému rodičování.
Sebereflexe je ale jen první krok. Dopad má, až když na základě ní uděláte nějakou reálnou změnu ve svém životě, zvolíte jiné chování a třeba se naučíte něco, co neuměli vaši rodiče a vám to chybělo (možná vyjádřit omluvu za přešlap, naučit se říkat si o pomoc, ventilovat své frustrace například sportem a ne vylitím svého hněvu na děti a partnera).
Se změnou vašeho přístupu a reakcí vám může pomoci metafora zesilovacích jezdců na mixážním pultu. I když to totiž v určitý moment může vypadat, že nová role kompletně pohltila váš život, že nezbývá prostor pro vaše potřeby, je dobré si uvědomit, že to tak nebude napořád, že se v životě všechno dynamicky proměňuje, něco nabývá na důležitosti a něco ustupuje do pozadí. Stejně jako když zvukař ladí hladinu zvuku různými jezdci na mixážním pultu.
Přijetí nekomfortu a růst
Rodina je celek s kolektivními zájmy a je vždy narušován individuálními zájmy svých jednotlivých členů. Proto bude vždy nevyhnutelně docházet ke kolizím a nekomfortním situacím. A my se tím nekomfortem chceme zabývat právě kvůli těm lživým přesvědčením, které se v nás usazují. Nechceme mít namazaný med kolem pusy a pak mít kocovinu z nenaplněných očekávání, sotva se srazíme s realitou.
Díky tomu totiž potom nemusí být ztráta pocitu štěstí a spokojenosti tak velká a díky tomu můžeme taky reálně daleko víc vnímat ty momenty štěstí, které se jinak zdají ojedinělé. Díky tomu můžeme prožívat daleko víc vděčnosti. A rodičovství si možná opravdu užívat i s tím zmíněným nekomfortem.
Zvládání nekomfortu a jeho přijetí je potom ale důležité vnímat ne ve smyslu nutného sebeobětování, ale ve smyslu zvědavosti: kam mě to posune, když to dám?
Je totiž velký rozdíl mezi postojem přijímám nekomfort – trpím a strpím všechno možné na úkor sebe (obětuji sebe a svůj život, ale taky čekám, že se mi moje oběť, hodnota mého sebeobětování vrátí: že mě za to budou mít ostatní rádi, budou mě obdivovat, děkovat mi a říkat, že se o mě na oplátku postarají…) a mezi vědomým překonáváním překážek a snahou vytěžit i z náročných situací to dobré, což doprovází hledání a vymezování svých hranic, přehodnocování životních hodnot a nacházení smyslu, který náš život podkresluje, abychom v něm dokázali integrovat to, co vnímáme odděleně (práci, rodinu, svůj čas a tak dále).
A tento druhý přístup vede nejen k hlubokému sebepoznání a sebepřesahu, ale sám o sobě utváří část naší výchovy. Ve výsledku totiž učíme své děti daleko víc svým přístupem než tím, co jim vtloukáme do hlavy.
- Jak jste na tom vy? Překonáváte překážky a umíte i z náročných situací vytěžit to dobré, nebo reprodukujete zakořeněné pro dobrotu na žebrotu, za které pak viníte své okolí?
