Ilustrace: Jaroslav Grodl
odemčené

Nám narodil se

Máte špatné období? Já taky. Dalo mi jiný pohled na blížící se svátky.

9:22

Zbývá zhruba měsíc do Vánoc, když přichází nečekaná informace: pracovní smlouva mi po zkušební době prodloužena nebude. Prý ne že bych byla špatný zaměstnanec a ani to nemám brát jako vyhazov, jen se na toto konkrétní místo nehodím. Pro mne blesk z čistého nebe. Tak strašně moc jsem se snažila obstát, dala jsem do toho úplně všechno. A když se mi konečně začalo zdát, že vše směřuje k lepšímu, přišel konec.

Proč? Co jsem udělala špatně? Opravdu to tak muselo skončit? Jsem tak neschopná? Asi budu neschopná, jinak by mě přece chtěli. Měla jsem tam tolik fajn plánů pro dobro všech, výborný nápad, jak to pojmout, co a jak zlepšit, to přece není fér… Podobné myšlenky se mi neustále honily hlavou a nepřinášely žádný užitek. Byla jsem takový Aleš z článku Co se nedá změnit, který napsala psycholožka Aneta Langrová. 

„Bohužel jsme vybrali uchazeče, který lépe vyhovoval našim představám,“ zazněl další ortel po pracovním pohovoru, na který jsem šla hned první den po konci předchozí práce. Pak ukázat při registraci na Úřadu práce občanský průkaz během patnácti minut třem pracovnicím, ať žije digitalizace, a domů truchlit a utápět se v ublíženosti. Jo. To my lidé někdy umíme a to mi šlo vždy skvěle.

„Proč to nejde, vážit si toho, co mám? Rodiny, přátel, zdraví, bydlení, toho, že nás to naštěstí teď finančně nepoloží nebo že při mně stojí manžel a velkoryse zvládá nefungující ukňouranou trosku?“ „Víš, měla bys mít i něco mimo tu práci, nějaké koníčky. Pak tě to tak nezasáhne…“ řekla mi kamarádka.

„Je pravda, že vždycky hodně mluvíte o své práci, ale neříkáte moc, že něco podnikáte s rodinou nebo něco o volném čase, asi opravdu moc žijete tou prací,“ zauvažoval zamyšleně můj psychoterapeut a já s ním nad tím, jak je možné, že mě ztráta krátce trvající práce srazila úplně na kolena.

Nová naděje

Ale s těmi koleny na zemi jsem najednou byla konečně dostatečně pokorná. Odněkud zevnitř se vydrala ortodoxní až fanatická, ale pokorná a nikomu nic nevnucující víra a naděje. Takové to, co vytryskne, když je nejhůř. Jak blaničtí rytíři, jak fénix, co prostě nakonec vstane z popela. A jako Ježíš, kterého zabijí, ale on třetí den ze své smrti procitne a nikdo ten život nezadrží.

Ne, nebudu lhát, ono se to vrací. Pocity selhání a strachu, že někde zase neuspěju. Ta dětinská touha být i skoro ve čtyřiceti pochválena, že jsem šikovná holka a dostanu jedničku nebo razítko, když jsem se snažila, a růžovou žvýkačku k tomu.

„My dvě nemáme rády změny, mívám to stejně. Ale jestli ti to trochu pomůže, vzpomeň si na X, jaké to teď má, když ví, že její dítě má zhoubné onemocnění, a neví, co bude…“ napsala mi celoživotní kamarádka. Utřela jsem slzy. Prsty běžely po klávesnici: „X, jak se máš? Myslím na tebe, na vás…“

…v městě jménem Betlém, aby stal se naším světlem, kvůli nám, jen kvůli nám se narodil Pán, vytanula mi krásná vánoční píseň, kterou jsme kdysi zpívali.

Mezi sebetrýznivými myšlenkami o neúspěchu v práci, nezdravým sledováním mobilu a přejídáním se jsem se zkoušela vánočně naladit. Malému synovi číst o narození Ježíška v Betlémě, o pastýřích, třech mudrcích a hvězdě, která je vedla. „Takhle jsem taky vypadal, když jsem se narodil,“ ukazoval na spící velmi hezké miminko nakreslené v jeslích. „Ano, opravdu,“ nešlo se nepousmát a najednou ta nevydařená práce byla někde dál. Aspoň na chvíli. Aspoň trošku.

  • „Mami, a co dělal Ježíš, když vyrostl?“
  • „Pracoval s Josefem v tesařské dílně. Vyráběli věci ze dřeva, třeba stoly.“
  • „Aha. A co dělal potom?“
  • „Potom si našel učedníky a učil je i další lidi, jak mají žít a že se k sobě navzájem mají chovat hezky.“
  • „Ale co dělal po tom obědě?“
  • „Počkej, po jakém obědě? Ty myslíš poslední večeři?“
  • „Jo.“
  • „Aha. Tak to ho jeden jeho učedník, který se jmenoval Jidáš, zradil. Prodal ho za třicet stříbrných. A tak pak Ježíše zatkli.“
  • „A to byli hodní nebo zlí rytíři, co ho zatkli?“
  • „To nebyli rytíři, ale vojáci. A byli zlí, protože ho potom zabili.“
  • „Já si myslím, že to byli rytíři a že byli hodní. Že jenom chtěli zkusit, jestli znovu ožije. Víš?“
  • „…éé, hmm, aha…“
  • „A on byl pak mrtvý?“
  • „Ano.“
  • „A co potom?“
  • „Potom ho Bůh probudil a znovu ožil.“
  • „A co potom dělal?“
  • „No, ukázal se svým učedníkům, aby věděli, že žije.“
  • „A co potom?“
  • „Potom vystoupil na nebe.“

„Aha. A odtamtud nám nosí na Vánoce dárky, že?“ shrnul školkáček spokojeně evangelium tak, jak ho pochopil. Emoce za límec pevně chycené mezi dveřmi pracovního neúspěchu nechaly límec límcem ve dveřích i s celým kabátem musů, mělbychů a seznamem proher, dětský pohled to přemohl, přerámoval komplet všechno.

Snad si nás Vánoce najdou

„A teď si jen na moment představme, že bychom měli kapacitu a byli schopni svoji situaci přijmout tak, jak je. Že bychom ji vzali jako danost, nový výchozí bod. Bez ohledu na to, co jsme mohli, měli nebo věděli. Bez ohledu na jiné možnosti, které patří minulosti,” píše v již zmíněném článku Aneta Langrová.

Všichni to dávno víme i cítíme. Že pod beznadějí se skrývá naděje. Pod prohrami přijetí stavu, jaký je, a smíření. A třeba i výhra ve chvíli, kdy na ní přestaneme lpět. Chvíle, kdy se přestaneme s asertivními betlémskými vedoucími naprosto přeplněných hostinců přetahovat o svůj pohodlný nocleh (tady mám v mobilu rezervaci, vidíte?!) a jdeme nocovat a rodit novou naději do stáje.

Protože žádné místo není špatné na zrození nové naděje. Na nový začátek. Na návrat ke skutečným hodnotám, které možná neumíme žít, ale máme znovu čas se to učit. Když nám život něco bere, většinou nám i něco nechává. A když se příliš soustředíme na nezměnitelné, betlémská hvězda naděje si nad námi může svítit, jak chce.

Ale snad nás letošní Vánoce najdou nakonec všechny. Aby nás všechny posbíraly jako barevné lucerničky nebo jako úplně obyčejné unavené, omšelé a oprýskané lidi s prázdnou duší pod maskami veselých selfíček a rodinných kompozičně dokonalých a vyretušovaných fotek.

Není ostuda být v téhle roční době pod všemi nánosy těžce nedokonalý. Možná že právě před Vánoci zažít jakýkoli neúspěch nebo stržení dokonalejšího sebeobrazu nám může pomoci prožít je hlouběji. Nejít tak po povrchu, ale dotknout se duší toho, co nás přesahuje. Většího dobra, větší lásky a takových těch hodnot, co se daleko snadněji velkohubě vyslovují, než žijí.

Ale chceme je vlastně žít? Možná ne až tak moc. Jen někdy, když nás něco skřípne. Že bychom občas trochu skřípnutí i potřebovali? To jako fakt? Kdo ví. Asi jsou i takoví, co si udrží dobrý směr i v dobrých časech. Já k nim bohužel nepatřím a tak díky, že mě občas něco skřípne.

Nemůžu se teď natřásat v nové práci v té nové „důležité funkci s důležitými plány“, ale „na pracáku“ mám spoustu času číst a nechat v sobě znít ten zvláštní příběh o tom, že v městě jménem Betlém, aby stal se naším světlem, kvůli nám, jen kvůli nám se narodil Pán.

K Vánocům nám všem přeji, aby nás problémy položily pouze do míry nutné k tomu, abychom se vzdali toho, co nezměníme, a aby se v našem srdci narodila naděje a dobrá vůle ke všemu změnitelnému. Naděje do všeho, co už nikdy znovu nebude, i do toho, co je, bude a co být může.

Pavla, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.

Články k poslechu

Lidoop v zrcadle

Martin Burget přináší zajímavosti z oboru psychologie.

11 min

Puberta online

Co trápí generaci přezdívanou někdy sněhové vločky? Nemají možnost úniku.

16 min

Úzkost jako rádce

Když se k hledání smyslu života postavíme čelem, zmírní se i naše úzkost.

9 min

Příliš mnoho mužů

Stydím se za počet svých sexuálních partnerů. Jak se s tím vypořádat?

9 min

Výčitkář

Budí ve vás pocity viny a současně dojem potřebnosti. Co je za tím?

17 min

15. 12. 2022

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.