Denně stojíme před řadou banálních úkolů, do kterých se nám prostě nechce a my víme, že se zkrátka musíme k činnosti přimět. Složitější problémy naopak vyřešíme nejlépe, když si v pravý čas dáme pauzu.

Kreativní proces znají důvěrně umělci, filozofové a všichni ti, kteří pracují spíše hlavou než rukama. A často jsou do problému ponoření tak, že nevidí řešení. Trápí se dnem i nocí a výsledek nepřichází. Jak to vyřešit? Jednoduše: nepracovat.

Fáze kreativního procesu

Tvořivé myšlení a vůbec kreativní práce má své zákonitosti a fáze, mezi něž překvapivě patří i oddech. První kreativní fází (jejich popis a dělení se u různých autorů mírně liší, princip však zůstává zachován) je preparace neboli přípravná fáze. Během této fáze problém identifikujeme. Je to čas pro psaní poznámek, zjišťování informací a další přípravné práce.

Pak přichází to, o čem chci mluvit: fáze druhá, inkubace. V této fázi mozek jako by pracoval sám od sebe, když spíme nebo jsme vzhůru a jenom tak se procházíme. Projít se obecně napomáhá myšlení, protože se více prokrvuje mozek a taky není nutné intenzivně řešit „organizaci pohybu“, jako je tomu třeba při rychlé jízdě na kole po lese, kdy se cyklista vědome zaměřuje na každý kámen na stezce.

Pauza pomůže mozek odlehčit od neustáleho přemýšlení, dopřeje mu prostor k uklidnění a zařazení dat.

Tyto dva faktory ve své součinnosti dělají z procházky skvělý nástroj myšlení. Věhlasný německý filosof Friedrich Nietzsche se kvůli bolestem hlavy procházel i dvanáct hodin denně s tužkou v ruce: tak vznikla jeho veliká díla. Stejně tak Immanuel Kant, který si potrpěl na režim dne, měl denně přesně určenou procházku po přesně určené trase.

Ve druhé fázi pracuje na vyřešení problému samo podvědomí. Má to ovšem i svá rizika – četl jsem o jakémsi fyzikovi, kterého téměř přejelo auto, neboť ho řešení fyzikálního problému napadlo uprostřed vozovky a nechal se zcela pohltit.

Bylo by mylné vysvětlovat si tvořivou práci způsobem „půjdu se projít, ono se to vyřeší“. Pauza pomůže mozek odlehčit od neustáleho přemýšlení, dopřeje mu prostor k uklidnění a zařazení dat. To logicky vyžaduje předešlou práci na projektu – sběr a třídění podkladů.

Jak se klubou nápady

Kamarád architekt mi vyprávěl tenhle příběh: měli zákazku na projekt jakési užitkové budovy. Velikost byla definována, využití taky (šlo o tělocvičnu, pokud se pamatuju), vzhled a funkční prvky budovy byly však kvůli vnejším vlivům a zákonným omezením ještě velikou neznámou. Strávil s kolegou hodně hodin kreslením, navrhováním a přemýšlením o tom, jak to vlastně bude vypadat. Nemohli s prací pohnout. Nějaký čas se pak neviděli, řešili každý své zakázky.

Po jistém čase, neboť zákazník jim nespěchal, se jeden z nich ozval tomu druhému s tím, že ho cosi napadlo. Jakýsi detail, který by bylo dobré ozkoušet, jestli to bude ono. Setkali se u počítače, nakreslili zmíněný detail a najednou se jim to pohnulo. Celou budovu načrtli doslova za pár minut. A to tak, že splnili všechy zákonné, funkční i estetické požadavky. Jistě, museli ještě rozkreslit jednotivé detaily a kdovíco ještě, budova však byla na světe.

To, co se jim stalo, se nazývá iluminace a je třetí fází tvořivého procesu. Je jakýmsi vyvrcholením inkubace, stavem, kdy myšlenky a řešení jako by přicházely zvenčí. Básník Paul Valéry napsal, že první verš je autorovi věnován, ostatní musí napsat sám. Bez inkubační doby, tedy aniž bychom dopřáli mozku pracovat ve zvláštním režimu, to nejde.

Když máte před sebou v zaměstnání tvořivý úkol nebo řešíte složitý osobní problém, je velice dobré chvíli nepracovat. Svým neustálým úsilím bráníte mozku, aby pracoval pro vás.

Toto osvícení je často nutné zapsat hned, neboť dle vlastních zkušeností i světových autorů je intuitivní inspirace, náhlý nápad, velice prchavý a když vás někdo vyruší, myšlenka vám uteče. Proto je dobré nosit s sebou malý zápisník nebo používat pro psaní poznámek mobil. A ihned si zachytit aspoň v základních rysech to řešení, které poskytly nevědomí a intuice.

Poslení fází tvořivého procesu je elaborace (vypracování), kdy se dílo nebo projekt dotáhnou do konce z hlediska praktického. Bez této fáze se můžeme kochat svým vzdušným zámkem, ale úspěch ani zakázky nám to nepřinese.

Mám dovolenou, pracuju

Někdy se nezainteresovaným může zdát, že umělci jsou flákáči nebo že špičkový manažer si jenom tak obědvá v drahé restauraci a jezdí po dovolených. Právě v téhle době však jejich mozky pracují nad řešeními, byť se třeba vědomě věnují jiným tématům. Často mají tvořiví lidé více projektů najednou – jeden projekt práve vymýšlejí, druhý se zatím řeší v podvědomí.

Když máte před sebou v zaměstnání tvořivý úkol nebo řešíte složitý osobní problém, je velice dobré chvíli nepracovat. Jednak hrozí přepracování, únava, ztráta elánu, v krajním případě vyhoření. Kromě toho svým neustálým úsilím bráníte mozku, aby pracoval pro vás.

Někteří lidé mají kvůli tomu výčitky. Říkají si, že by měli pracovat, neboť problém žádá vyřešení. Kdepak. Klidně můžete hrát tenis, projít se, přemýšlet nad jinými věcmi, které vás zajímají. Vaše hlava na problému pracuje, mozek nespí.

Více k tématu:
Jiří Kulka: Psychologie umění
Miron Zelina: Ako sa stať tvorivým