Velmi často se v poslední době setkávám s lidmi, kteří zažívají zmatek a úzkost z návratu do běžného života. Jak je to možné? Vše, co trvá dlouho, má jistou setrvačnost. Některé zásahy do naší psychiky jsou natolik zásadní, že nejde ze dne na den obrátit list. Naše životy se zrychlují, svět se točí a mění závratným tempem, ale naše mozkové okruhy se zatím ještě „točí“ stejně pomalu jako ve středověku a potřebují na přizpůsobení se nové konstelaci čas. Jak si tento čas poskytnout, když se zdá, že svět nečeká?
Do redakce napsala dvaatřicetiletá Nina a je moc fajn, že napsala. Zabalila do slov ten správný impuls, který mne přiměl konečně si utřídit svá pozorování, poznatky a myšlenky na téma, které je velmi aktuální:
S rozvolněním restrikcí a postupným začleňováním aktivit (dokončování projektů, cestování, častější setkávání s lidmi) se u mne začaly objevovat rozporuplné pocity. Kromě radosti z příznivější situace pociťuji větší neklid, náladovost, pocity paniky až zahlcenost. Je pro mne náročnější se adaptovat na novou situaci, jelikož jsem si vědoma, že vše se může kvůli nařízení vlády rychle změnit. Je to takový zvláštní koloběh emocí, vnitřního tlaku a napětí střídající se den po dni a já nevím, jak jej zpracovat, jak k němu přistoupit.
Na míru šitých zamyšlení a individuálních rozhovorů na toto téma jsem v posledních měsících absolvovala víc, než bych si přála, lépe řečeno, než bych přála těm tázajícím se, pochybujícím a utrápeným. Dnes se chci pokusit být přínosná Nině a s ní všem ostatním, kdo by si rádi přečetli systematičtější odpověď, obecnější a trochu širší, než jsou ty na míru šité v individuálních rozhovorech.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné
