Jak souvisí umění s osobním rozvojem? Umění zkrátka je „seberozvojové“ a „seberozvíjející“ – bez ohledu na to, jak technicky dokonalé či nedokonalé je. Umění má totiž jednu skvělou vlastnost. Tím, že se při něm zaměřujeme na smyslové vnímání, nás propojuje s naším prožíváním a významy světatvorby.
To mimo jiné tvrdí Nelson Goodman, americký filozof, který se zabýval tím, jak uměním utváříme významy a potažmo náš svět. Další Američan Elliot Eisner, doyen současné výtvarné výchovy, zase říká, že nic doopravdy neznáme/neumíme, dokud s tím nedokážeme nakládat tvořivě. A umění nás tomuto učí, říkám já.
A proto… staňte se umělcem. Protože jím už jste. Z určitého úhlu pohledu opravdu tvoříme, utváříme své světy. Joseph Beuys, neodadaista německého původu, říkal, že každý člověk je umělec, a někdo k tomu dodal: ale jen umělci o tom ví.
Teď bychom mohli zabřednout do metafyzických debat, ale naštěstí nám další argument pro to, proč být umělcem či umění praktikovat, dává Kurt Vonnegut jr. (autor románů Jatka č. 5, Kolíbka atd., který přežil bombardování Drážďan). Ten říká: Umění není způsob, jak se uživit. Je to velice lidský způsob, jak život učinit snesitelnějším. Když praktikujeme nějaké umění, bez ohledu na to jak dobře či špatně, je to způsob, jak nechat svou duši růst.
Kudy dál?
A to je, myslím, docela postačující. Nevím, proč mi to trvalo tak dlouho: stát se umělcem, kterým jsem. No… protože jsem příliš poslouchala hlasy všech pochyb a zvnitřnělých autorit (je třeba se uživit a podobně – tedy, to bezpochyby, ale jde to lépe a radostněji s uměním), místo abych se na to vybodla… a prostě byla.
Ještě jednou tedy – proč praktikovat nějaké to umění? Moje parafráze Voneguta a Beuyse: protože i kdybyste se tím umělcem nestali (i když jste), cestou přijdete na spoustu zajímavých věcí. O sobě, o světě. A o tom mezi.
Tak o tom píšu, tu svou knihu. O tom, jak vám to nemusí trvat deset let jako mně (ale jen díky nim jsem teď v pozici tu knížku napsat, že… takže si nestěžuju… i když nějaký ten tfuj pytlík/fuckit bucket jsem si mohla dopřát dřív, to je fakt) a jak tvořit, lépe a radostněji. To zní jako z plánu pro pětiletku a možná i je, ale je to moje poselství tady a teď.
Trvalo mi to poměrně dlouho, a byla to dost kostrbatá cesta, ale… čí není, že? Po dvanácti letech od sebevražedného pokusu, tedy takového vynulování počitadla, jsem se (po různém klikatění se stezkami schůdnými i neschůdnějšími) dostala do bodu, kdy vím, co dál. Opravdu, niterně, v míru i radosti – a to není myšleno nikterak duchovně, ale prakticky. Teď to „jen“ u/dělat.
A proč to sepisuju do knížky? Protože mi to pomáhá formulovat vše, co jsem se cestou naučila, dát tomu srozumitelnější tvar a tvořit „follow up“ on it. Taková knížka, tedy její psaní, vám pěkně srovná myšlenky.
Takže pokud jste v životní fázi, že něco skončilo, končí, či stojíte nebo jste se zastavili (ať sami a nebo nuceně) a přemýšlíte o tom, co dál… sepište to, co bylo. Uvidíte, jak se vám z toho vyloupne (nový) směr kupředu, ujasníte si i svůj záměr. A nejspíš přijdete na to (či si lépe uvědomíte), co vám tak dlouho vnitřně bránilo a jak to lépe a radostněji odstranit nebo s tím pracovat.
Například já jsem si to ujasnila takto: Chci dál a více tvořit s lidmi. Vždycky jsem to dělala – jako učitelka, jako galerijní lektorka, i teď v roli umělce/kouče. Moje práce jsou participativní, jemným či přímějším způsobem. Up close and personal. A jako koučka mohu do toho žití dodat trochu té kuráže neboli odvahy. Ta je v angličtině spojena se srdcem (courage), nikoli s vážením. Takže jsem tu, abych inspirovala a dodávala kuráže. Alespoň prozatím.
Ponaučení z procesu
Ta kniha mne mnohému učí. A posiluje mne. Co mi to zatím dalo? Hlavně to konečně dělám, nejen o tom přemýšlím. S myšlenkou jsem si pohrávala posledních pět let, ale nikdy se do toho nepustila pořádně. Teď je to jinak – kniha se zdá být dobrým prostředkem pro to, jak dostat vše ven (ze sebe a do světa) a v procesu psaní si mnohé uvědomit i zvědomit a naučit se.
Ano, a také jsem si na sebe ušila boudu v podobě veřejného vyhlášení. Nejsem zrovna typ, který by na to moc dal, a spíš mě to motivuje než straší – což je taky dobré zjištění. Nicméně na svém blogu každý týden sdílím ponaučení z procesu a teď je tady shrnu:
- Ve fázi příprav jsem si uvědomila a ujasnila, co, komu a proč chci vlastně sdělit (už to samo o sobě je k nezaplacení), naplánovala jsem si strategii, jak tu knihu opravdu napsat, jak to jen nezačít a časem neodložit. To vše z mlhy nejasnosti: stačilo aplikovat přístup, který popisuji níže.
- Ve fázi psaní první verze rukopisu jsem si uvědomila, s jakým málem, ale pravidelným a opakovaným, se dá udělat hodně muziky (myslím tím, když jsem k rukopisu sedla pravidelně na dvacet minut denně) a jak se toho držet.
- Ve fázi dokončování první verze rukopisu jsem si uvědomila, co všechno vím a umím, plněji a uceleněji: útržkovité kousky myšlenek se začaly spojovat ve struktury a celky. Začala jsem vidět nové spojitosti mezi vším, co jsem profesně doposud dělala a co do toho vnáším osobně/osobnostně. A jak to může být k užitku druhým.
- Ve fázi sebe‑editace, upřesňování a vyškrtávání mi došlo, jak to, co říkám, vyjádřit jasněji a srozumitelněji s ohledem na toho, komu to říkám. Učím se být sama se sebou trpělivější a laskavější, hodně se směju (sama sobě). A jelikož průběžně sdílím kousky/útržky a různá cvičení a citáty, mám i zpětnou vazbu od čtenářů, kterým je text primárně určen.
- Ve fázi předkládání rukopisu (tam ještě nejsem) se budu pravděpodobně učit, jak opět své sdělení odkomunikovat (češtináři se osypávají husí kůží) a obhájit. A když budu pracovat s redaktorem (editorem) – ten/ta mi snad pomůže ze mě vymáčknout to nejlepší. Na to se těším nejvíc.
- No a ve fázi publikování (ať už přes nakladatelství nebo vlastním nákladem) se budu potýkat se zpětnou vazbou či jejím nedostatkem – uvidím, co na to ostatní. Křest ohněm. Na to jsem hodně zvědavá.
Takže moje doporučení: Napište knihu. Taky. O čemkoliv, co je blízké vašemu srdci. Pište si a napište ji. Opravdu! Začněte hned teď.
Irena Ellis
Vyzkoušejte na sobě
Jak na to? Stačí, když si dáte na mobilu stopky na 20 minut a začnete.
- Pište o tom, co je vašemu srdci nejbližší a/nebo vás nejvíc pálí (ne náhodou to často bývá jedna a ta samá věc).
- Položte si otázku, která jde k jádru věci. Nejspíš budete překvapeni, co z vás „vyleze“.
- Poznamenejte si všechny nápady: můžete je rovnou psát na malé kartičky. S těmi si pak můžete hrát, přerovnávat, řadit a řádit.
- Taková myšlenková mapa vám dá další impulzy a organicky se vyloupnou témata, podtémata, otázky a možné kapitoly. Budete překvapeni, kolik toho víte a že to dává smysl.
- Uvidíte prázdná místa, která doplnit.
- Pak jen přenesete do elektronického dokumentu a můžete kolem těchto jader psát dál.
- Organicky vám to bude růst pod rukama a před očima.
Ne překvapivě tento postup či metoda funguje i při řešení komplexnějších problémů: Stačí si položit prvotní otázku, pak na papírky sepisovat myšlenky kolem dokola a pohrát si s tím na podlaze či stole v kanceláři nebo v kuchyni. Toto hraní vám nejspíš ukáže další, zásadnější či důležitější otázky.
Albert Einstein o tom řekl, že kdyby měl hodinu na vyřešení problému, bude o něm 55 minut přemýšlet, jak jej definovat (to je tohle naše papírkování), a pak pět minut hledat řešení – to je uspořádání a objevení nových souvislostí, vyloupnutí se, aha moment.
Tak na co ještě čekáte? Problém? Kniha? Život? Vždyť víte, jak na to.
