Seberozvojem se zabývám značnou část svého života. Za tu dobu jsem narazil na řadu různých rad a myšlenek a na několik jsem přišel sám. Jedna z nejdůležitějších myšlenek, s kterou jsem setkal, je tato: Akce není jen důsledkem motivace, nýbrž i její příčinou.

Většina lidí se odhodlá k akci, jen když mají alespoň trochu motivace. A motivace se dostaví, jen když jsou alespoň trochu emočně nabuzení. Řada studentů se začne učit na zkoušku, až když si uvědomí hrozící důsledky neúspěchu. Hrát na hudební nástroj se začneme učit, až když nás k tomu inspiruje někdo, kdo už hru na nástroj ovládá.

Každý z nás tu a tam lelkuje z nedostatku motivace. Zejména když bychom měli něco dělat. Stanovíme si určitý cíl, ale vinou nedostatečné motivace jsme vůči němu letargičtí, nebo dokonce apatičtí. A motivace nám chybí proto, že nepociťujeme zvláštní touhu tohoto cíle dosáhnout.

Tato rovnice má ovšem jeden velký háček: ty nejpotřebnější akce a životní změny jsou často inspirovány negativními emocemi, které nám současně brání odhodlat se k určitému kroku.

• Jestliže chcete zlepšit napjaté vztahy s matkou, emoce, které v danou chvíli zažíváte (bolest, odpor, netečnost), jsou v přímém rozporu s kroky nezbytnými k napravení vztahu (konfrontace, upřímnost, komunikace).
  
• Jestliže chcete shodit, ale strašně se stydíte za své tělo, pak ve vás myšlenka na chození do posilovny pravděpodobně vzbudí tytéž emoce, kvůli kterým jste se dosud nehnuli z gauče.
  

Traumata z minulosti, negativní očekávání, stud, strach a pocity viny nás často odrazují, abychom podnikli přesně ty kroky potřebné k překonání traumat z minulosti, negativních očekávání, studu, strachu a pocitů viny.

Jak doopravdy funguje motivace

Zní to tak trochu jako neřešitelné dilema. Jenže věc se má tak, že motivace se spíše než řetězu o třech článcích (inspirace, motivace, kýžená akce) podobá nekonečné smyčce. Inspirace – motivace – kýžená akce – inspirace – motivace – kýžená akce atd.

Každá akce podněcuje emocionální reakci, která nás inspiruje a následně motivuje k další akci. Když tohoto poznání využijeme, můžeme začít uvažovat následovně: kýžená akce – inspirace – motivace.

Z toho plyne, že kdykoli vám chybí motivace pustit se do důležité životní změny, prostě něco udělejte. Může to být opravdu cokoli. Nabytou inspiraci a motivaci pak využijete k podniknutí dalšího kroku.

Říkám tomu zásada Něco prostě udělej. Došel jsem k ní tak trochu náhodou, ještě v době, kdy jsem jako konzultant pomáhal lidem paralyzovaným strachem, racionalizacemi, netečností a neschopností cokoli udělat. Zpočátku mě k tomu vedly čistě pragmatické pohnutky. Říkal jsem si: Když už jsi za mnou přišel, tak koukej něco udělat. Je mi jedno co, prostě něco udělej!

Často jsem byl svědkem toho, že jakmile klient něco udělal, byť sebemenší maličkost, najednou měl chuť a motivaci pustit se do něčeho dalšího. Vyslal sám sobě signál ok, tohle se mi povedlo, tak bych asi zvládl i něco dalšího. A od toho už jsme se mohli odrazit.

Jak získat motivaci prakticky ke všemu

Postupně jsem začal využívat zásady Něco prostě udělej i ve svém životě. Zářným příkladem jsou mé webové stránky a další internetové podnikání, kterému se věnuji. Pracuji na sebe – to znamená, že nemám šéfa, který by na mě řval, co mám a nemám dělat. Podnikání obnáší i to, že poměrně často musím uváženě zariskovat. Například se rozhodnout strávit několik následujících měsíců psaním nové knihy, změnit vyznění svého webu, přestat propagovat starší produkty a podobně, což může být finančně i psychicky náročné. Chvílemi mi z toho tečou nervy a občas se to neobejde bez velkých pochybností a nejistoty. Když nad vámi nikdo nebdí, posedávání u televize a sledování repríz známých pořadů se může rychle stát lákavější možností, jak trávit svůj čas.

Když jsem začínal na volné noze, uběhlo několik týdnů, aniž bych udělal cokoli hmatatelného. Nestálo za tím nic jiného než úzkost a stres pramenící z toho, co všechno musím udělat. Bylo velice snadné vše odkládat. Brzy jsem zjistil, že když se přinutím něco udělat, třebaže by šlo o sebepodřadnější úkol, větší úkoly se najednou jeví jako snáze splnitelné. Když jsem si předsevzal kompletně změnit design celé stránky, řekl jsem si dobře, teď si sedneš a změníš design záhlaví. Jenže jakmile jsem skončil s úpravou záhlaví, přistihl jsem se, jak dělám na dalších věcech. A než jsem se nadál, byl jsem plně ponořený do práce.

Této zásady běžně využívám i v osobním životě. Kdykoli se chystám pustit do většího projektu, který ve mně vzbuzuje úzkost, nebo jsem v cizí zemi a potřebuji trošku popostrčit, abych šel poznávat nové lidi, aplikuji zásadu Udělej něco. Místo abych měl přehnaná očekávání, řeknu si ok, začnu s plánováním nebo tak fajn, prostě skočím na pivo a uvidíme, jestli z toho něco vzejde. Samotný fakt, že něco dělám, mě prakticky vždy nakopne.

Dříve nebo později se dostanu k tomu, co je skutečně potřeba udělat. Inspirace a motivace se však dostavují přirozeně. Celkově se takto cíle plní daleko příjemněji.

Můj středoškolský učitel matematiky říkával: „Pokud si nevíte rady s nějakým problémem, prostě začněte počítat a mozek si s tím už nějak v průběhu poradí.” Na tom se bezpochyby nic nezměnilo. Samotná akce podněcuje nové myšlenky vedoucí k řešení našich životních problémů. Tyto nové vhledy však nikdy nezískáme, budeme‑li jen posedávat a přemítat.

Nedávno jsem slyšel o spisovateli, který napsal přes 70 románů. Když se ho zeptali, jak se mu daří psát tak konzistentně, kde bere motivaci psát každý den a jak to, že nezápasí s „tvůrčím blokem“, odpověděl: „Dvě stě mizerných slov za den, nic víc v tom není.“ Jednoduše si předsevzal napsat každý den 200 slov. Vtip je v tom, že nezřídka se ani nenaděje a má napsaných 1000 slov.

Možná jste už na tento koncept narazili v jiných obměnách, například střílej a až pak zamiř. Ať už ho nazvete jakkoli, jedná se o nesmírně užitečný způsob myšlení. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že úspěch nezáleží ani tak na znalostech nebo talentu jako spíše na činech podpořených znalostmi a talentem. Uspět v něčem lze i bez přemíry talentu. Ba dokonce ani nemusíte tušit, co vlastně děláte. Nikdy však nemůžete uspět, pokud nic neuděláte. Nikdy.

Pro Psychologii.cz přeložil Jan Chvojka