„Připadá mi, jako by lidé objevili raketoplán a měli dětinskou radost, že se s ním naučili létat sto metrů do školy a sto metrů na nákup,“ popisuje psycholog a psychoterapeut Jan Benda současné zpopularizované vnímání mindfulness neboli všímavosti. „S raketoplánem ale můžete letět mnohem dál. Můžete objevovat nové vesmíry.“ Povídali jsme si o tom, kam až se s raketoplánem mindfulness můžete dostat a co pro to musíte udělat.
Chápu‑li to správně, domníváte se, že s tím, jak fenomén všímavosti zpopulárněl, se z jeho chápání něco podstatného ztratilo?
Ano. Všímavost je dnes prezentována jako jakýsi instantní všelék, který slibuje rychle a snadno získat příjemné zážitky. Dočtete se, jak všímavě randit, cvičit, tančit, vařit, jak mít všímavý sex, všímavou dovolenou a tak dále. Je ale možné, že současní zájemci o všímavost vůbec neobjeví ty nejzajímavější možnosti, které rozvíjení všímavosti nabízí. Všímavost není dobrá jen na relaxaci nebo zvládání stresu. Všímavost umožňuje člověku dosáhnout vnitřní svobody od všech forem strádání. Umožňuje dosáhnout toho nejjemnějšího štěstí. Snažím se to současným zájemcům o všímavost uprostřed toho nynějšího humbuku kolem všímavosti tak nějak nenápadně připomínat.
Kde se vůbec vzala její masová obliba?
Současná společnost na nás klade vysoké nároky a my se často ocitáme v permanentním stresu v jakési bláhové snaze dosáhnout nerealisticky vysokých výkonů či úplné dokonalosti. Stále se o něco snažíme. Stále nám to ale nějak nestačí. Není to dost. Už si vlastně ani neumíme odpouštět chyby. Neumíme se mít rádi. A neumíme doopravdy odpočívat. I z relaxace si někdy děláme úkol, který pak neplníme dostatečně dobře. Pořád dokola. Proto je všímavost takovým hitem. Protože díky rozvíjení všímavosti se učíme bezpodmínečnému sebepřijímání. A paradoxem pak je, že to nám k dobrým výkonům, ale i k tvořivosti a radosti ze života pomáhá víc než samotné úsilí spojené s přehnanou sebekritičností.
Je možné, že s pomocí všímavosti hledáme něco, co lidé v dřívějších dobách měli jaksi sami od sebe? Byli naši předkové všímavější?
Základem všímavosti je uvědomování si všech procesů, které v nás probíhají v přítomném okamžiku. Tady a teď. Je ale třeba si uvědomit, že toto všímavé uvědomování není myšlením. Jde o prosté pozorování našeho vědomí. Toho, jak okamžik za okamžikem chvíli myslíme, pak vnímáme, cítíme… Je pravděpodobné, že naši předkové, kteří žili blíže přírodě, tolik nespěchali, byli všímavější. Nejspíš více vnímali, vědoměji cítili a nejspíš méně unikali do virtuálních myšlenkových světů. Internet, televize i mobily nám v tomto dělají trochu medvědí službu. A všímavost nás pak vrací do přítomnosti, do skutečného života. Naši předkové tam nejspíš byli sami od sebe.
Mindfulness a meditace mají kořeny v buddhismu. Existují nějaké obdobné praktiky i v naší kulturní historii?
Do jisté míry podobné praktiky tu jistě také najdeme. A nemyslím tím jen postupy rozvíjející tu nejzákladnější úroveň všímavosti. Rozvíjení křesťanských ctností, lásky k bližnímu i k Bohu, různé druhy modliteb a rozjímání… To jsou často praktiky, které samozřejmě také stimulují sebepoznávání, sebepřijímání a mohou vést i k sebepřesažení a k mystickým zkušenostem zcela srovnatelným s pokročilými vhledy, k nimž vede intenzivní rozvíjení všímavosti. Kdysi jsem velmi podrobně studoval například dílo svatého Jana od Kříže. V jeho knihách Temná noc a Výstup na horu Karmel lze nalézt popis zkušeností naprosto shodných s těmi, které přináší pokročilá meditace všímavosti. Takže ano. I u nás existují nebo existovaly podobné praktiky.
Když se ještě na okamžik vrátím k původní otázce, co si myslíte o využívání všímavosti v různých praktických oblastech? Co třeba mindful eating jako metoda doporučovaná na hubnutí či udržování váhy?
Snaha o dosažení tělesné formy, jakou nám předkládají módní časopisy, mi blízká není. Všímavé jedení nám však pomáhá nezneužívat jídlo jako náhražku za nedostatek lásky. A to se mi líbí. Jídlo totiž někdy funguje jako chemický prostředek, kterým vždy na chvíli „zaplácneme“ vnitřní pocit prázdnoty, izolovanosti. Pochybný prostředek, kvůli němuž si takto postupně pěstujeme nadváhu, ale vyhýbáme se přitom řešení naší vnitřní nespokojenosti. Těžko pak s takovou nadváhou bojujeme. Všímavost nám přitom tím, že eliminuje přehnanou sebekritičnost, ulevuje od nesmyslného stresu i vnitřní prázdnoty. My pak můžeme jíst přiměřenější množství jídla a nepotřebujeme tolik cukrů a tuků, abychom si tím udělali na chvíli dobře, protože nám už dobře je. To dává smysl.
Mobilní telefony, neustálá možnost (nebo i povinnost) být na příjmu, trvalý proud podnětů z virtuálního světa, to vše bývá označováno za hlavního viníka stavu, kdy nežijeme v přítomném okamžiku, ale jsme neustále „duchem mimo“. Je možné naučit se i digitální technologie a sociální sítě používat s všímavostí?
Do jisté míry. Je možné všímat si například, jak se cítíme, když nám naskočí zpráva na whatsappu ve chvíli, kdy sledujeme film. Taková všímavost by nás ale nejspíš přiměla používat tyto technologie s mírou. Každopádně my sami jsme samozřejmě odpovědní za to, jak tyto technologie používáme.
A jak se díváte na různé meditační aplikace, jako je třeba Calm, Headspace…?
Upřímně: se soucitem. Asi tak, jako se díváte na dítě v chodítku nebo na dítě, které má na kole přídavná kolečka. Na začátku ty aplikace mohou člověku pomoci si všímat. Je nicméně fajn, když později zjistíme, že můžeme být všímaví i bez nich.
Souvisí všímavost nutně s meditací – musíme meditovat, abychom mohli být všímaví?
Nemusíme. Meditace je trochu jako „posilovna všímavosti“. „Sval všímavosti“ ale posílíme kdykoli, když si něčeho všimneme. Nemusí to být nutně v „posilovně“, tedy v meditaci. Kdykoli si uvědomíme, co vnímáme v přítomném okamžiku, co cítíme, nebo kdykoli si uvědomíme, že jsme chvíli přemýšleli, tak rozvíjíme a posilujeme schopnost všímavosti. Jde to i bez formální meditace.
Pro vás osobně je všímavost spíše činnost, které se věnujete po určitý čas během dne, anebo je to spíš vlastnost, způsob nazírání na svět?
Spíše způsob nazírání na svět a hlavně na sebe sama.
Je možné pomoci si díky všímavosti v konkrétních stresujících situacích, kdy jsou okolo jiní lidé a je třeba „fungovat“, nemůžeme se tedy v tu chvíli ponořit do meditace? Například na poradě v práci, když ráno spěcháme s dítětem do školky (a zase jdeme pozdě), při jednání na úřadech…
Je to samozřejmě možné. Neznamená to ale jen přenést v tu chvíli pozornost třeba na dech a přestat se stresovat vlastními myšlenkami, které nám v takovou chvíli víří hlavou. To je jen začátek. Když si díky rozvinuté všímavosti uvědomíme například pocit nedostatečnosti, skrytý za naléhavým nutkáním stíhat, strach z odmítnutí, opuštění, který je v tu chvíli někde hluboko v nás, tyto pocity se rozplynou. Během vteřiny. To je tajemství všímavosti.
Jste autorem knihy Všímavost a soucit se sebou. Můžete vysvětlit, co myslíte pojmem soucit se sebou? Jak se liší od sebelítosti?
Sebelítost v sobě skrývá pocit výlučnosti, výjimečnosti (tedy nadřazenosti) a také obviňování druhých. „Já jsem naprosto nevinná oběť, úplně největší chudák na světě a za mé trápení určitě nějak můžete vy ostatní.“ Sebelítost nás tedy odděluje od druhých. Soucit nás s druhými naopak propojuje. Vychází z pochopení skutečnosti, že každý člověk někdy zažívá nějaké trápení a každý někdy chybuje. Pokud soucítíme se sebou, akceptujeme fakt, že nejsme dokonalí, a současně přijímáme odpovědnost za vlastní potřeby ve chvílích, kdy nám není dobře nebo něco nedopadlo podle našich představ. Díky soucitu o sebe v takových momentech pečujeme, chráníme se, nezavrhujeme se, ale jsme například schopni říct si o pomoc nebo podporu. Je to mnohem konstruktivnější postoj k sobě.
Jak soucit se sebou souvisí s všímavostí?
Nedílnou součástí všímavosti je akceptující postoj ke všem fenoménům, kterých si ve svém vnitřním světě (pozor, nikoliv ve světě vnějším!), tedy v naší mysli a těle, dokážeme všimnout. A to není samozřejmá věc. Pokud si totiž například některé pocity plně neuvědomujeme, automaticky v nás vzniká averze ke všemu nepříjemnému a naopak tendence nějak si udržet všechno příjemné (ulpívání). To je jakési defaultní nastavení naší mysli. A všímavost tyto automatické tendence nebo postoje postupně mění. Jak ale můžeme akceptovat například bolavý pocit opuštěnosti a ponížení, když přijdeme třeba na nevěru svého partnera nebo partnerky? Díky soucitu k sobě. Soucit k sobě nám totiž pomůže postarat se o to, co v takové chvíli potřebujeme. Pomůže nám si uvědomit, že stále ještě máme sami sebe a nejsme tak úplně bezmocní a vlastně ani sami. Dokážeme pak přijmout všechny ty bolavé pocity, aniž bychom se je snažili potlačit, popřít, vytěsnit nebo zaplašit jídlem, sexem, alkoholem nebo třeba nenáviděním dotyčného pachatele a podobně. Soucit nám umožní všechny ty pocity prožít s vědomím, že jsou v pořádku, že je můžeme mít. A takový postoj je transformuje. Rozvíjení soucitu je tedy nedílnou součástí rozvíjení všímavosti.
Návštěvníci vašich stránek Mindfulness.cz si mohou udělat kvíz s názvem Jste všímaví a máte soucit k sobě? Kromě odpovědi na tyto dvě otázky získají v kvízu také třetí výsledek: „míru nepřipoutanosti ke konceptuálnímu Já“. Co to vůbec znamená? A jak to souvisí s všímavostí?
Konceptuální Já je naše představa o tom, jací jsme. Není to Já jako ten živý subjekt, který si uvědomuje, co prožívá, a všímá si. Je to naše představa o tomto subjektu. Představa, která zpravidla předpokládá, že máme nějaké neměnné kvality, vlastnosti, přednosti anebo naopak nedostatky. Co se však stane, pokud si jasně neuvědomujeme, že toto konceptuální Já je jen naše subjektivní představa o Já a nikoli objektivní skutečnost (jsme tedy „připoutaní ke konceptuálnímu já“)? Když věříme, že jsme trvale „nějací“, automaticky pak nejrůznější prožitky vztahujeme k této své „představě o Já“ (bereme to osobně) a prožíváme (zcela zbytečně) pocity nedostatečnosti, méněcennosti. Automaticky své domnělé Já hodnotíme, vyvoláváme si tak ty nejbolavější možné pocity a vůbec nám přitom nedochází, že Já nemůže být méněcenné prostě a jednoduše proto, že vůbec neexistuje. Naše vědomí existuje, to ano. Neexistuje však žádný subjekt, který by měl nějaké trvalé, neměnné vlastnosti. To je jen naše představa. A protože všímavost nám pomáhá si všimnout, že jakákoli naše představa (tedy i představa o Já) je jen „pouhou představou“ a nikoli objektivní skutečností, pomáhá nám zcela se zbavit pocitů méněcennosti. To je velká úleva.
