K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Nevidím zlo, neslyším zlo

Role oběti je lákavá, ale pro naše psychické zdraví zhoubná.

Pavel Špatenka

Pavel Špatenka

31. 1. 2012

Správně cítíme, že náš život by měl směřovat k jednotě, k celistvosti. K této jednotě však nedojdeme, když si budeme z šíře lidského prožívání vybírat jen to, co se nám zamlouvá. Abychom mohli kráčet pevným krokem po zemi, je třeba projít nebem i peklem a nechat se jimi proměnit.

Posvátná jednota, k níž každý vědomě či nevědomě spěje, nemá vůbec nic společného se zdáním jednoty, které tolik toužíme prodávat okolnímu světu.

Iluzorní maska dokonalosti má daleko k pravdivému obrazu toho, jak vypadá skutečný vnitřní svět člověka. Věčný konflikt, řekněme dobra a zla, který probíhá pod úrovní běžného vědomí, je ve své podstatě prapůvodem veškerého vývoje.

Nelze si nevšimnout, že se většina z nás snaží udržet vědomí poněkud stranou tohoto dění. Vypadá to, jako bychom se snažili uchovat sami sebe v jakémsi pozitivním pásmu prožívání a myšlení. To, že to děláme na sílu, a tím pádem i na úkor vlastní transformace, je zřejmé.

Tvářit se, že všechno je jen dobré, je stejná hloupost, jako když škarohlíd tvrdí, že všechno je jenom zlé. To první se nosí, to druhé se odsuzuje. Avšak pravda se rodí teprve v procesu konfrontace těchto dvou principů.

Zákoutí nitra

Jung kdysi moudře řekl, že psychologie je ve svém pravém smyslu slova sebepoznáním. A věděl moc dobře, proč to říká. O tom, že lidské nitro ožívá působením neznámých, často si navzájem odporujících vnitřních sil, nás přesvědčuje každodenní praxe. Pokud je člověk životními okolnostmi přinucen vstoupit sám do sebe a začít poznávat neviditelný svět nevědomí, nemůže se nedotknout i své temné stránky.

Ta ožívá všude tam, kde žijí lidé navzájem propojení neviditelnou sítí psychických vazeb nejen jeden k druhému, ale i sami k sobě. S tím si většina vůbec neví rady, protože setkání s temnotou ve vlastním nitru s sebou přináší nebývalé duševní napětí a s ním i související bolest a utrpení – a ty jak známo ukrýváme stejně tak úporně před svým vlastním vědomím  jako před vnějším světem.

Oběť vnímá své okolí prizmatem vlastního nevědomého vzorce zneužívání, který používá k řešení konfliktů. Usiluje o to cítit se ve vnějším světě bezpečně, a dělá to citovým vydíráním a manipulací.

Tím však své duši děláme medvědí službu. Stáváme se jejich nedobrovolnou pasivní obětí. Bezmocná pasivita nás zastihne zpravidla ve chvíli, kdy ještě nejsme schopni si připustit, že tvůrčí přístup k životu stagnuje, vztahy se hroutí a pocit prázdnoty a marnosti narůstá z příčin, které jsou z důvodů neuvědomělosti neuchopitelné.

Přirozené tužby směřují k tomu, abychom dokázali k životu přistupovat aktivně a tvořivě, skrze poznání vyšší vůle. Proto, když je dynamika života narušena a tvůrčí přístup svázán v pasivní náruči oběti, nastává čas sestoupit ke stínům vlastního nevědomí, abychom poznali její skrytou moc.

V náruči oběti

Ve jménu ducha doby a společenské kultury je pasivní agresivita oběti podporovaným modelem prožívání a chování. Oběť je vnější morálkou přijímána. Na její existenci je založen náš sociální a zdravotní systém, politická a ekonomická rozhodování. Naše kultura do velké míry předpokládá lidský nevědomý vklad pasivity a sebelítosti, aby jej manipulativně využila pro šíření dalších kolektivních iluzí.

Protože je oběť kulturně podporovaným modelem v přístupu k životu, chybí zde společenská struktura, která by nás upozorňovala na její psychologické nebezpečí. Z pohledu oběti je problém jen v těch druhých, zlo je všude kolem a vinu nese okolní svět. Všichni to známe, takových omámených duší běhá po světě bezpočet. Málokdo si však uvědomuje prožitkový mechanizmus a vnitřní okolnosti, které jej vedou k nevědomé spoluúčasti na této celospolečenské destruktivní hře.

Vrátíme-li se zpět z vnějšího světa do vnitřního, ze sociálního prostředí do psychického, najdeme každý takovou oběť v sobě. K tomu, abychom ji dokázali poznat, potřebujeme v sobě rozlišit tři základní vlastnosti, které ji charakterizují.

Poznej svého (ne)přítele

Ústředním pocitem, který oběť spolehlivě identifikuje, je pocit bezmoci. S ním souvisí i vůdčí emoce, která je jen dalším vodítkem k rozlišení, a tou je pasivní agrese – tedy sebelítost. Sebelítost přenesená do vnějšího světa je prožívána přes druhé jako lítost. Oběť však v sobě nese ještě jeden nevědomý nárok, na kterém významně profituje, a tím je její nevinnost.

Nevinnost je ústřední motiv oběti, který si nárokuje za všech okolností. Oběť se snaží udržet zlo co nejdále od sebe. Kdo je chápavý, ví, kam směřuji. O moci a bezmoci se toho napsalo už dost. Iluze nevinné dobroty svazuje psyché člověka do dětských plenek a nenechá ho stát se dospělým, vyzrát k možnosti připustit si všechno zlo, které nosí v sobě, a tím i vinu, která tíží jeho bedra.

Vytáhnout oběť do vědomí a vymanit se z její pasivní náruče je složitý a dlouhý sebepoznávací proces osobní proměny.

Často se stáváme tím, čím nejsme. Mnozí o tom vědí, není jim v tom dobře, ale nevědí si rady. Oběť vnímá své okolí prizmatem vlastního nevědomého vzorce zneužívání, který používá k řešení konfliktů. Skrze něj se potažmo také vztahuje k druhým osobám a k vnějšímu světu vůbec. Tento vzorec jí pomáhá udržet zdánlivou vnitřní integritu.

Prakticky to znamená, že usiluje o to cítit se ve vnějším světě bezpečně, a dělá to citovým vydíráním a manipulací. Ovlivňuje svým chováním svět kolem sebe tak, aby jí šel na ruku. A vpravdě dobré způsoby si k tomu mnohdy nevybírá. Spouští totiž v druhých svůj vlastní neuvědomělý pocity viny. Plout na vlnách nevinnosti je tak sladké, natož se zárukou ochrany společnosti. Vox populi – vox dei. Kdo bude hájit pachatele proti oběti?

Trnitá stezka

30. dubna. – 5. května 2019

Otevřené vztahy (seminář)

Pavel Špatenka

Vytáhnout oběť do vědomí a vymanit se z její pasivní náruče je složitý a dlouhý sebepoznávací proces osobní proměny, který se někdy neobejde bez terapeutického vedení. Jeho úspěch je podmíněn v první řadě úrovní vědomé reflexe. Jeho průběh závisí na tom, do jaké míry si dokáže klient uvědomit na pozadí méněcenných pocitů své komplexy, které z nevědomí řídí jeho myšlení, cítění a chování a udržují jej v zajetí pasivity.

Vědomě prožívaná méněcennost zvyšuje intenzitu rozporu se sebou samým. Žitý konflikt vyjadřuje stav nejednotnosti mezi touhou směřující k osvobození a strnulou temnotou zajaté duše. S ním narůstající stav vnitřního napětí zvyšuje šance pro hlubší sebeuvědomění. Na rovině ega se klient učí odevzdat všechny škodlivé „výhody“ (což jsou mnohdy jím samotným hýčkané nemoci, slabosti, neschopnosti, stereotypní zlozvyky, domněnky, přesvědčení, nároky, manipulativní a vyděračské praktiky atd.), na kterých profitoval a jimiž ovládá nejen sebe, ale i své okolí.

Vzdává se tím současně i iluzorních představ, na nichž postavil svůj pocit bezpečí a jistoty. To s sebou pochopitelně nese obrovské pokoření, jež souvisí a nárůstem agresivity, která s úpadkem energie oběti vždy přichází.

Je rozdíl mezi očistným utrpením duše a strachem ega. S tím prvním člověk nic neudělá, ba naopak, to se učí přijímat a řádně prožít, neboť délka ani intenzita není v jeho řízení. To druhé se učí ovládat.

Vědomě se vyrovnat s masivním vnitřním prožitkovým převratem, jenž vystaví vědomí člověka faktu, že je také strůjcem zla, že si sám sebe idealizoval a že je konec snění o neposkvrněnosti vlastního charakteru, to chce hodně času, úsilí a odvahy ze strany klienta. Ze strany terapeuta vyžaduje takový proces trpělivost, vlídné zacházení a vytvoření ochranného prostoru, ve kterém se odehrává hluboká vnitřní proměna.

Transformace vyžaduje nejen umění hlubinné analýzy nevědomých obsahů, ale také umění odevzdání. Proč? Je třeba na tomto místě vědět, že aby duše došla stavu proměny, musí projít očistnou tmou utrpení. Ta je však různá v intenzitě, v rytmu a trvání. Neboť jak říká Sv. Jan od Kříže… „nepřichází na všechny stejným způsobem, protože to je vyměřeno Boží vůlí ve shodě s tím, kolik nedokonalostí má každý očišťovat. V souhlase se stupněm sjednocující lásky, ke které chce Bůh duši pozvednout, bude ji pokořovat s větší nebo menší silou, delší, nebo kratší čas.“

Jak vidno, jsou v tomto procesu „chvíle“, jež nejsou závislé na vědomé vůli pacienta, ba ani na vůli terapeuta. Prosím, aby toto poselství měl každý na paměti, neboť takové stavy nepřicházejí na člověka z jeho rozhodnutí. Člověk je v přítomnosti svázán s věčností více, než je mnohdy ochoten si připustit, zejména tehdy, prožívá-li to útrpně.

Díky tomu si však dříve nebo později uvědomí, jaký je rozdíl mezi očistným utrpením duše a strachem jeho ega. S tím prvním nic neudělá, ba naopak, to se učí přijímat a řádně prožít, neboť délka ani intenzita není v jeho řízení. To druhé se učí ovládat.

Dospět k dospělosti

Vědomí, které nemá šanci během života vyzrávat žitým vnitřním konfliktem dobra a zla, si neumí vzít zodpovědnost za chatrný a nevyzrálý charakter. Terapeut a okolí klienta bývá často označováno za kata – jako obrana před nastupujícími pocity viny a výčitkami svědomí.

Pokud si klient uvědomí, co svou obětí a vydíráním způsobil, není sice ještě vyhráno, ale je to most k tomu, aby dokázal oběť skrze prožívaný morální konflikt vnitřně přerůst. Hlubší pocit viny citových manipulátorů a upírů nemusí nutně souviset s konfliktním dětstvím, to se časem ukáže nebo ne.

Pasivní přístup oběti je emocionální a citový problém zlou temnotou raněné duše. Není to problém nesprávného myšlení.

Terapeutická praxe totiž mnohdy naznačuje, že intenzita pocitů viny u mnohých z nás neodráží jen prožité osobní zkušenosti z tohoto současného života, ale pravděpodobně souvisí s hlubším nevědomým duševním závazkem, jejž křesťanství označuje termínem dědičný hřích. Kolektivní duševní vina je však již trochu jiné téma.

Tento článek není výpovědí o všech obrazech oběti, ani vyčerpávajícím terapeutickým návodem k tak zásadnímu vnitřnímu obratu. Chce dát podnět k hlubšímu zamyšlení nad tím, jaký přístup k životu mnohdy člověk nevědomky volí, a zároveň se vám snaží přiblížit hloubku proměny, kterou musí podstoupit každý z nás.

Pasivní přístup oběti je emocionální a citový problém zlou temnotou raněné duše. Není to problém nesprávného myšlení ani problém ega. Tím se stává v momentě, kdy si musíme připustit možnosti vlastních chyb a páchání hříchů dospělosti a dostat ze sebe alespoň nějaká doznání a rozhodnutí změnit to.

Modernímu člověku sluší pravdivé poznání všech pocitů, které souvisí s poruchami rozhodování a s pasivní dynamikou života, jež ústí v životní krize. To ostatní je již jen otázkou dobrotivého přístupu a pravdivosti k nám samým a k druhým v tomto nejistém světě, v němž všichni, ať už vědomě či nevědomě, prožíváme úskalí existenciálních nejistot všeho druhu.

Diskuse 0

Pavel Špatenka

Hlubinná analytická terapie, sebepoznání.

www.jogasebepoznani.cz