Proč některé vztahy vzkvétají, zatímco jiné se rozpadají nebo skomírají? K této otázce se vracím často. Asi bych chtěl najít nějakou jednoduchou odpověď, jednu příčinu za vší tou rozmanitostí důvodů k rozchodu, které jsem kdy ve své praxi slyšel. A zároveň vím, že je to pošetilé přání a že nic takového nejspíš neexistuje. Přesto se svého hledání nevzdávám. Třeba jednou… Zatím tu ale pro vás mám dílčí plody této mé „mise“, o které bych se s vámi rád podělil.
Pokud bych si měl tipnout kandidáta na největšího zabijáka vztahů, vybral bych za něj stav, kdy partneři začnou brát vztah jako samozřejmost. S trochou nadsázky by se dalo říct, že okamžik, kdy začnete vnímat vztah jako něco samozřejmého, je začátek konce vašeho vztahu.
To, co je samozřejmé, pro nás totiž přestává být časem viditelné. Zvykneme si na to natolik, že to přestaneme vnímat. Adaptujeme se.
Adaptace je důležitý mechanismus přežití. Pro naše hominidní předky byla schopnost přizpůsobit se změnám podmínek jednou z jejich hlavních evolučních výhod, díky které jsme jako druh doposud přežili. Lidstvo jako živočišný druh je přeborníkem v adaptaci.
Adaptační mechanismus nastavuje naši citlivost na podněty – opakovaný podnět stejné intenzity nevyvolává s postupem času stejně silnou reakci. To je dobře, pokud si např. potřebujete zvyknout usnout v hlučném prostředí. Bohužel, stejně jako na hluk si zvyknete i na spokojenost.
Spoustu problémů, kterým v životě musíme čelit, jsme nezavinili. Platí to i opačně: spousta dobrého se nám děje bez zásluhy.
Tomuto fenoménu se říká hédonická adaptace. V praxi to znamená, že i když se vám podaří dosáhnout něčeho, co zvýší kvalitu vašeho života, časem tento nárůst přestanete být schopni vnímat a úroveň vaší subjektivně vnímané spokojenosti se životem se vrátí do starých kolejí.
Výzkumy ukazují, že i u tak výrazných událostí, jako je výhra v loterii, netrvá v průměru déle než 19 měsíců, než se vaše pociťovaná úroveň spokojenosti vrátí na hodnoty, na kterých byla před výhrou. Útěchou nám snad může být, že tentýž mechanismus funguje jak u událostí pozitivních, tak i u těch negativních.
Úžasné samozřejmosti
Negativním aspektem adaptace je, že po určité době přestáváme vnímat hodnotu věcí. Zvykneme si a začneme je brát jako samozřejmost.
Kolikrát jste třeba poslední dobou ocenili, jak je to úžasné, že vám doma teče pitná voda? Nejspíš ani jednou, pokud jste se v posledních dnech nepotýkali s výpadky dodávky. Tekoucí pitnou vodu vnímáme jako samozřejmost, zvykli jsme si na ni, protože se relativně můžeme spolehnout, že poteče, když potřebujeme.
No a stejně často vnímáme i vztah a výdobytky s ním spojené. Když vám pozitiva společného partnerství zevšední, zmizí. Zvykneme si na to, že se můžeme spolehnout na všechny ty věci, kterými nám život spolu zjednodušuje a zlepšuje život (vezměte si třeba i jen ty nejpřízemnější, jako je dělba povinností, sdílení nákladů, vzájemná pomoc, …) a přestáváme je vnímat jako dar a vzájemně se za ně oceňovat.
Když dovolíte, abyste si zvykli na komfort, který vám život v páru přináší, a přestali ho vnímat, začíná problém. Bez jasně vnímaných pozitiv se negativa vztahu dostanou mimo srovnání a tím pádem jakoby narostou. Všechna negativa se najednou tváří jako podstatně důležitější a významnější, než v reálu bývají, protože tu není nic, co by je mohlo a umělo vyvážit.
V důsledku toho začne narůstat nespokojenost a to se pak ve vztahu projeví i v nárůstu individuálních nároků a požadavků a v jejich prosazování. Partneři začínají jet každý na sebe a přestávají fungovat jako tým.
Čtyři jezdci vztahové apokalypsy
Nárůst nespokojenosti a sobeckých zájmů má za následek, že se brzy objeví první ze čtyř jezdců apokalypsy. Nemyslím ty biblické, ale čtyři jezdci apokalypsy vztahů, které díky svému výzkumu objevili John Gottman a Robert Levenson z University of Washington.
Ti zkoumali komunikaci několika desítek mladých párů a identifikovali čtyři projevy patologie ve vztazích, které (projevili‑ly se všechny čtyři během desetiminutového rozhovoru mezi partnery, který výzkumníci sledovali) předpovídají s 92% pravděpodobností, že se vztah do deseti let rozpadne. A to je nesmírně vysoká pravděpodobnost.
Co tedy tito „čtyři jezdci apokalypsy“ vztahů jsou?
- V první řadě je to kritičnost k partnerovi, zejména kritičnost, která sklouzává ke generalizaci („Vždycky přijdeš pozdě! Nikdy nedržíš slovo“) a k nálepkování („Jsi hrozný sobec!“ nebo „Jsi hysterka!“ apod.)
- Druhý jezdec je pohrdání partnerem. Sem patří nadávky a také shazování a zesměšňování partnera či jeho potřeb, názorů, postojů, …
- Třetí jezdec je defenziva. Míní se tím především snaha vyvinit se ze spoluzodpovědnosti („Já za to nemůžu! Já jsem neudělal nic špatného!“), která na sebe ale někdy bere podobu protiútoku („Ano, udělal jsem to, ale ty jsi zase …“).
- No a poslední jezdec je stavění komunikačních zdí. Stavěním zdí je vlastně jakákoliv forma úniku před nepříjemnými tématy – odcházení, mlčení, odmítání se o problémech bavit…
Tento čtvrtý patologický projev přichází jako poslední. Když se objeví všechny čtyři tyto negativní jevy v komunikaci mezi partnery, bývá to už se vztahem nahnuté a propast neporozumění je pořádně rozevřená.
Řešit důsledky takového rozkolu už bývá poměrně obtížné, protože to znamená tříštit síly na spoustě front, kde komunikace i spolupráce selhává. Je to jako s chátrající lodí – sotva člověk zalepí jednu díru, objeví se další. Nestačí jen lepit díry, je potřeba odstranit příčinu chátrání. A u lodí stejně jako u vztahů bývá touto příčinou nedostatečná péče.
Pečovat o vztah znamená především nedovolit, aby se pro nás stal samozřejmostí. To by měl být první a hlavní úkol obou partnerů. Hédonická adaptace je nepříjemný soupeř, nedá se totiž porazit jednou provždy. Bojovat s ní znamená bojovat napořád. Naštěstí přestože jde o boj trvalý, nemusí jít o boj marný.
Všechno to dobré kolem nás
Nejúčinnějším nástrojem proti tomu, aby se pro nás cokoliv stalo samozřejmostí, které si přestaneme vážit, je vděčnost.
Česká republika je spolu s Velkou Británií, Dánskem, Nizozemskem a také Maďarskem na posledních pěti místech celosvětového žebříčku vděčnosti. Jsme z národa, který vyjadřuje věčnost velmi zdrženlivě. Vděčnost totiž vnímáme často negativně: jako závazek nebo dluh. Hodně se soustředíme na vlastní zásluhy a šťastný vliv okolností a druhých lidí na náš život tolik neoceňujeme.
Snížená schopnost projevovat a prožívat vděčnost posiluje naše vnímání světa jako krutého místa, kde se o všechno musíte porvat a které vám nic neodpustí.
Zdálo by se, že toto soustředění se na sebe může mít i pozitivní efekt (zvyšovat naši individuální zodpovědnost, proaktivitu a výkonnost), ale výzkumy ukazují, že opak je pravdou. Vděční lidé lépe spolupracují, jsou kreativnější a úspěšnější při dosahování svých cílů. Jejich kariéra také bývá rychlejší.
Naopak snížená schopnost projevovat a prožívat vděčnost ovlivňuje negativně nejen naše vazby s druhými. Znamená také více stresu, protože posiluje naše vnímání světa jako krutého místa, kde se o všechno musíte porvat a které vám nic neodpustí. A tento stres má vliv i na naše zdraví. Podle několika studií znamená menší schopnost projevovat vděčnost až o 20 % vyšší riziko hypertenze a jiných onemocnění kardiovaskulárního systému. Kultivace vděčnosti má tedy daleko širší pozitivní dopad než jen pozitivní vliv na vztahy.
Zůstaňme ale u vztahů. Klíčový přínos pro vztahy má vděčnost proto, že nám pomáhá udržovat si povědomí o všem, čeho se nám dostává, a nebrat to tedy jako samozřejmé. Vděčnost jde proti tendenci připisovat zásluhy za štěstí převážně sobě a pomáhá budovat pokoru a širší perspektivu.
Nejsme ostrovy – kvalitu našeho života pozitivně ovlivňuje a pozvedá spousta lidí: přátelé, rodina, spolupracovníci, ale i lidé pro nás zcela anonymní (popeláři, řidiči MHD, farmáři, …) Je tu spousta lidí, kteří tvrdě pracují, aby nám vytvořili lepší podmínky pro život. Někteří v rámci svých zaměstnání, jiní nezištně, ale ani jedno není samozřejmé. Bez druhých by náš život nebyl takový, jaký je. Naše osudy jsou vzájemně propojené, a stejně tak i naše štěstí a náš osud.
Většinou vnímáme jen negativní stránku této propojenosti. Na globální úrovni nám tuto provázanost připomínají hlavně ekonomické krize, globální oteplování, migrace apod. Ale stejně jako platí, že spousta problémů, kterým v životě musíme čelit, jsou problémy, které jsme nezavinili, platí to i opačně. Spousta pozitivních okolností našeho života jsou okolnosti, o které jsme se nezasloužili. Spousta dobrého se nám děje bez zásluhy. Žijeme (navzdory mediálnímu obrazu) v relativně bezpečných a klidných časech, máme možnost realizovat se, velký prostor pro osobní svobodu, …
Je spousta důvodů, proč být vděčni, stejně jako je spousta důvodů, proč být nespokojeni. Ale tyto dvě roviny nejsou na sobě závislé. Můžeme být vděční, i když nejsme se vším spokojení. Co budete „krmit“ – jestli vděčnost, nebo nespokojenost – to je na vás. Ale to, co v sobě živíte, nakonec získá navrch.
Rozvíjet vděčnost
Využívejte celý web.
PředplatnéDůraz na nespokojenost nás druhým uzavírá. Důraz na vděčnost a ocenění druhého nás vrací do týmu. Díky povědomí o vzájemných zásluhách na společném štěstí roste i vědomí, že jsme v tom spolu. My, ne já. Být na stejné lodi, ve stejném týmu, chcete‑li – to je základ pro řešení problémů.
Dobrá zpráva je, že vděčnost lze rozvíjet. Můžeme na ní cíleně a záměrně pracovat a budovat si tak dobrý základ nejen pro vztahy. A lze je budovat ať už v páru, nebo individuálně.
Vyzkoušejte na sobě
Snad nejznámější metodou k rozvíjení vděčnosti je deník vděčnosti (gratitude journal). Tato technika je široce populární a známá, ale pro ty, kdo neměli tu čest, ji tu shrnu.
- Založte si deník, do kterého si alespoň 5x týdně zapíšete něco, za co jste vděčni. Cílem psaní deníku je naučit se zaznamenávat a zapamatovat si dobré události, lidi či zkušenosti a dovolit si prožít pozitivní pocity s tím spojené.
- Věci, které si zapíšete, nemusejí (ale mohou) být zásadní. Počítají se i věci relativně málo důležité.
- Při psaní deníku se snažte být konkrétní, pokud to jde, a snažte se popsat, proč jste vděční, stejně tak jako za co jste vděční. Protože nejdůležitější není to, co se stalo, ale jak to, co se stalo, ovlivnilo vás osobně.
Pokud pracujete na vděčnosti jako pár nebo jako rodina, můžete si založit společný (popřípadě rodinný) deník vděčnosti a psát tam společně. Především v těžších chvílích je možnost prolistovat si takový deník k nezaplacení.
Další technikou na rozvíjení vděčnosti je díkůvzdání. Vzdávání díků bylo dříve součástí modliteb. Když se lidé před jídlem společně modlili, pronášeli slova díků Bohu, ale i lidem. V současné sekulární společnosti se tento zvyk spolu s modlitbou z většiny domácností vytratil a to je škoda.
- Společné vzdání díků za to dobré, co se nám v životě děje, a těm, kdo náš život obohacují, může být krásným rituálem stmelení rodiny i bez náboženského obsahu.
- Udělejte si ze vzdávání díků neformální rodinný rituál třeba při společném jídle nebo večer před spaním a už po týdnu uvidíte, o kolik se pocit sounáležitosti v rodině zvýší.
Máte nějaké vlastní fígle, jak rozvíjet vděčnost? Podělte se o ně v diskusi.
