Nikdo z nás neví, kdy a co nás může nachytat, případně složit. V léčebnách jsem se potkala s různými lidmi – všech tvarů, profesí i věků. Vždy připraven! To je myšleno jako žert… takový… tragikomický.

Tenhle článek vznikal postupně a zachycuje stav mého vědění a zkušenost tady a teď. Nabízím v něm několik zásadních bodů, co dělat jako prevenci, jak si počínat před psychotickou atakou, při ní a po průchodu atakou.

Co můžu udělat, než začnu bláznit?

Moje potíže byly spuštěny vztahovým konfliktem v pracovním/studijním kontextu. Proto bych sama sobě tehdy před dvanácti lety jako prevenci krizové situace doporučila asertivní komunikaci. To by mi bývalo bylo ušetřilo spoustu bolesti a starostí – a nejen mně.

Také by pomohlo nějak řešit, jak vnímám svou sebehodnotu a nakolik věřím sama sobě. To by bylo na delší intervenci.

Když jsem se kvůli konfliktu, který jsem nedokázala řešit, dostala do velkého stresu a několik týdnů nespala, bývalo by mi pomohlo, kdyby mne na to někdo upozornil, případně mne přímo odvedl k lékaři.

No, a když jsem několika blízkým lidem řekla, že mne napadají myšlenky na sebevraždu… Věřte, že neplatí „kdo o tom mluví, ten se nepokusí“. Bohužel – a bylo by dobré, kdyby mi pomohli dostat se do krizového centra nebo alespoň zavolat na linku důvěry. Mě to nenapadlo.

Když se ocitnete v léčebně

Pokud se dostanete nedobrovolně do psychiatrické léčebny, jste‑li toho schopni, nebojte se vysvětlit, co se stalo a jak vnímáte situaci, do které jste se dostali. Nebojte se vysvětlit případná nedorozumění. Nenechávejte ošetřující personál se pouze domnívat, co se doopravdy stalo.

Dávejte najevo své myšlenky, i když se za ně třeba stydíte, obzvlášť pokud jsou sebevražedné. Možná jsou bludné – tím spíš je potřeba je identifikovat. Nebojte se s nimi svěřit sestrám, lékaři či psychologovi na oddělení.

Zároveň se snažte, pokud to jde, vnímat sami sebe, své tělo: co vám říká. Při dodatečném studiu bioenergetiky jsem si zpětně udělala dobrý přehled o tom, co se dělo v první i druhé psychiatrické léčebně, podle fyzických příznaků. Pomohla mi jóga, kterou jsem cvičila pravidelně během hospitalizace i poté.

Nebojte se ptát, co se děje, co a jak a proč se dělá. Proč medikaci, případně její změnu lékař navrhuje. Ano, mělo by to být samozřejmé. Jsem přesvědčena, že anxiolytika ani antidepresiva bych při druhé (dobrovolné) hospitalizaci nepotřebovala, kdyby si se mnou někdo docela obyčejně lidsky promluvil a ujistil mne (možná i objal), že si nemám co vyčítat, že to není moje chyba, ale je to má zodpovědnost, a že teď dostanu všechnu možnou pomoc, abych situaci zvládla. To by býval byl ideální stav.

Když přece jen začínám bláznit

Vytvořila jsem si pro sebe S. O. S. kufřík, takovou kápézetku, doslova. Místo sirek a zavíracího špendlíku obsahuje seznam mých oblíbených bludných myšlenek. Ten mi pomáhá identifikovat je a vědět aha, to nejsem já, už je to tu zase. Obsahuje také nástroje kognitivně behaviorální terapie a další nástroje, které mi pomáhají pokroucenou mysl objektivizovat.

Dál potom dohodu s partnerem, kterou jsem uzavřela „za normálna“, a krizový plán, jak postupovat: jídelníček (v Anglii mi doporučili knihy Patricka Holforda), pokyny pro životosprávu, akupunkturní a akupresurní body, homeopatickou lahvičku, kontaktní telefonní čísla na terapeutku, ošetřující ambulantní psychiatričku, linku důvěry a obdobu českého RIAPSu, krizového centra, a nakonec informace o anamnéze a medikaci, kdybych je někomu potřebovala sdělit.

Kdyby bylo hůř

Za domácího léčení bych byla jištěna psychiatrem a případně komunitním podpůrným týmem, a kdyby muselo dojít k hospitalizaci, mám sbaleno.

Teplákovku, teplé prádlo a ponožky, kartáček na zuby, mýdlo, zubní pastu, menstruační potřeby. Posledně jsem z těch erárních tepláků a igelitového prádla měla dlouho kožní problémy.

Malá cestovní taška obsahuje i zdravotní dokumentaci, aktuální informace o medikaci a žádost/přání nepodstupovat elektrošoky. Snad to nebudu muset už nikdy použít.

Rekonvalescence: zpátky do života

Pokud se zotavujete z jakéhokoliv onemocnění, je třeba dát tomu čas. U duševních onemocnění mi to připadá obzvláště důležité. Dejte si čas. Buďte na sebe laskaví a trpěliví. Pokud vám to pomáhá, buďte s blízkými. Pokud vám to pomáhá, buďte v dosahu přátel.

Spěte dostatečně. Trochu pracujte (v domácnosti, na zahradě), trochu odpočívejte, trochu se bavte. Alkohol vypusťte, a možná i kávu. Mně pomohla změna stravovacích návyků – bez pšenice, lepku, cukru. Biopotraviny, chia semínka, minerály… Hodně zeleniny, čerstvé potraviny, tím nemůžu nic zkazit. Vařím si sama, v restauraci už jsem dlouho nejedla. Je čas žít den za dnem.

Čas rekonvalescence slouží jako příležitost se ohlédnout – co způsobilo krizi či relaps? Jak mohu předejít dalšímu? Co chci a mohu dál?

Je také dobré vědět či se rozhodnout, proč tu jsem a kam jdu, a podle toho žít. S tím mi následně pomohl self‑coaching i na míru šitá psychoterapie. Příště bych se také nenechala odbýt „udržovací“ terapií jednou za šest týdnů – ta opravdu slouží pouze jako monitoring.

Pokud pociťuji, že ve mně zůstalo něco nedořešeného, neuzavřeného, něco bublá, případně se budím ze snů s traumatickým obsahem, je dobré vyhledat odborníka pro intenzivnější terapeutickou intervenci.

Dejte na osobní doporučení, ověřte si, že vám sedí způsob práce terapeuta, ověřte si jeho kvalifikaci a nadefinujte (i společně) zakázku. Hlavně věřte svým pocitům. Své intuici či jejím zábleskům, pokud funguje. Většinou skomírá, ale čím víc jí začneme důvěřovat, tím lépe nám bude sloužit.

Je to běh na dlouhou trať, obzvlášť pokud jsou problémy opakované a zatím se vám nepodařilo přijít na jejich kořen. Vyléčení psychózy je prý na Nobelovu cenu, tak asi není ostuda to zatím nevědět. Je dobré vědět, že léky upravují symptomy, neřeší příčinu, která je neznámá a pravděpodobně v ní hraje roli více faktorů.

A možná je to jen nějaká breberka, co jste někde chytili. To by také mnohé vysvětlovalo. Žert. Kdo ví…

V každém případě: tfuj, tfuj, tfuj. A vyděržaj, pijanier.

Irena Ellis