Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Bod nula

Tak se tedy nakonec nezabijete. Máte rodinu, přátele, doktory. Ale to ještě není šťastný konec.

Ze seriálu: S psychózou v kufru

Irena Ellis

Irena Ellis

1. 4. 2016

Po dvanácti letech od svého naštěstí neúspěšného pokusu o sebevraždu rekapituluju cestu a čas, který zabralo dostat se… zpátky k sobě. Cestou necestou. Minule jsem se zabíjela, v tomto dílu to bude o tom, jak jsem si pomohla – ve výsledku k další hospitalizaci vlastně. Haha. No, zas tak vtipné to nebylo. Ani pro mne, a pro okolí jakbysmet.

Pokud vás v prvním dílu mého příběhu překvapovaly moje motivy či chování, pak možná ani nečtěte dál. Navenek i uvnitř to šlo totiž po propuštění z léčebny jen z kopce. Propustili mne po třech měsících a já, navzdory veškeré péči, byla pořád suicidální.

Až psycholožka, ke které jsem šla po propuštění, uhodila hlavičku na hřebíček a zeptala se mne (po přečtení zápisků z léčebny, které předtím nikdo nekomentoval, ač je personál četl): „A co má nějaká ženská co rozhodovat o tom, jak a zda dopíšete svou závěrečnou práci?“ Měla pravdu, a já se toho lekla.

Ale protože jsem se s „tou ženskou“ sešla a ona ve snaze mi pomoci řekla, že to mám napsat nějak jinak a ji do toho vůbec nezapojovat, protože v tom byl ten konflikt, zakopaný pes, spouštěč, tak… jsem byla co se týče dopsání práce na bodě nula.

A protože jsem svoje pocity celou dobu v léčebně potlačovala a schovávala, vyvalily se najednou ven. A rodiče si s tím nevěděli rady, doufali, že tohle jsem si už odbyla v léčebně. Prostě jsem to nedala… a utekla… se záměrem se opět sprovodit ze světa… ale neodvážila jsem se.

Máma mi oné temné noci telefonovala, plakala a řekla, že když se vrátím, budu muset zpátky do léčebny, a to jsem si nedovedla představit. Tak jsem vybrala peníze, sedla na vlak a odjela jsem za mužem do Anglie. Za jedinou věcí, která mi nějak dávala smysl, i když v léčebně se mě pořád ptali „a jaký je váš vztah?“ a „je to vůbec láska?“ Byla. Možná nezralá, a spíš připoutaná, ale byla. To teď už vím. Akorát neustála ten další rok bláznění.

Chci to zvládnout

Následoval můj pobyt v denním stacionáři: konečně mi někdo vysvětlil, jak podle KBT modelu funguje a projevuje se deprese, a jak si mohu pomoci. Konzultace s psychiatrem, který prohlásil, „že by tedy nerad byl psychologem, že mi nemůže pomoci, protože… tam má daleko více daleko závažnějších případů.“ Stud. Uzavřené oddělení. Práce pod dohledem v galerii.

Útěky a snahy se zabít, jako cesta na Beachy Head, skálu 200 metrů nad mořem, protože jsem byla snůška protichůdných pocitů a sebenenávisti a odsuzování, a chtěla jsem se vrátit, a vyřešit sebe a školu… Řekli mi, že se mám rozhodnout – zpátky do Čech, nebo zůstat. Manžel odmítal možnost rozchodu na zkoušku, měl strach, že v české péči se mi nedostane dostatečné pomoci. A pomohlo mi, co mi řekla jedna lékařka: že si můžu dát limit jednoho roku a dát tomu všechno a uvidím, jak se v tom pak budu cítit. Přijela za mnou na několik týdnů i sestra a pomohla mi překlenout to nejhorší.

Po Vánocích mi došlo, že se vlastně vůbec nechci zabít, nebýt, jen dostat z téhle situace… a to zvládnu, brnkačka, tak jak jsem do té doby, než to všechno prasklo, zvládala ostatně všechno.

Už nevím, jak to bylo přesně v časové souslednosti, ale v průběhu roku jsme se přestěhovali z nejhnusnějšího do nejutajenějšího místa v UK, uprostřed lesů… a při jednom pravidelném běhu (snažila jsem si vyrábět endorfiny) po Vánocích mi došlo, že se vlastně vůbec nechci zabít, nebýt, jen dostat z téhle situace… a to zvládnu, brnkačka, tak jak jsem do té doby, než to všechno prasklo, zvládala ostatně všechno.

Přestala jsem chodit k psychiatrovi, místo toho jsem to všechno vymyslela a udělala a nakonec jsem tu blbou práci dopsala v Anglii, sakumprdum, navrhla jsem si koncept výzkumu, provedla ho, na dálku konzultovala s vedoucí, srovnala přístupy v práci dvou muzeí, vlastně to vůbec blbé nebylo.

Našla jsem si práci na částečný úvazek, taky dělala Oriflame Lady a dobrovolničila v památkové péči… a vysadila antidepresiva, zhubla jsem, co jsem nabrala, a začala nakupovat, a když jsem byla na tátových padesátinách doma na Moravě, přivezla jsem všem dárky, a taky si oholila hlavu a cítila se skvěle, i můj komunitní psychiatrický bratr na tu proměnu koukal, když jsem mu říkala, že se cítím na 12 z 10.

I můj muž koukal. Nechápal. Měl mi za zlé předcházející rok, tu hrůzu, kterou jsem ho protáhla nechtěně, tím strachem o mě. A tu oholenou hlavu.

Zase ty myšlenky

Školu jsem dodělala – i když jsem u státnic málem měla záchvat. Přišel náhlý propad, během dvou dní, neskutečný strach a pochyby, jen díky duchapřítomnosti komise ten titul dnes mám, děkuji. Takže škola hotova, zpátky do Anglie. Jen to manželství naprosto, no, vůbec, vůbec se mnou nedokázal mluvit, tichá domácnost.

Když jsme chtěli jít do manželské poradny, tak mi řekli, že jsem asi ještě příliš zranitelná a není to pro nás vhodné. Ticho bylo ohlušující. Začala jsem pít. Víno. Baileys. Pyšná na to nejsem. Začala jsem meškat do práce. Nemluvil se mnou. Začaly mne zase napadat ty myšlenky.

Byla jsem čím dál nešťastnější, až nakonec po roce spolu jsem byla na bodě nula, opět, a s pocitem, že teď ani nemůžu domů, že není kam se vrátit. Po cestě k moři, na Beachy Head, když jsem zase nedokázala skočit (při pomyšlení na mámu a tátu a sestry), a tak jsme se vrátila.

Využívejte celý web.

Předplatné

Když na to manžel přišel, uhodil mne a skončila jsem na uzavřeném oddělení psychiatrie. Deset dní jsem čekala na mámu, až si pro mne přijede, upečeme spolu vánoční cukroví, a Geoff nás zaveze na nádraží s mým velkým kufrem, ani se neotočí, když odjíždí. To je naposled, co jsem ho viděla. Je to víc než deset let. Tak.

Pokračování příště. O psychiatrické léčebně. A jak se můžete zbláznit pod dozorem.

Diskuse 0

Irena Ellis

Výtvarnice, učitelka, koučka tvořivosti

www.arting.me