Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Život ve vlnách

Mám svou diagnózu a taky léky. Dokud nedostanu nápad, že bych je mohla zkusit vysadit.

Ze seriálu: S psychózou v kufru

Irena Ellis

Irena Ellis

27. 5. 2016

Po naštěstí nezdařeném pokusu o sebevraždu, hospitalizaci, návratu do života, další hospitalizaci, atace pod lékařským dohledem a vzpamatování se z ní přede mnou opět ležel svobodný život. Tak hurá do něj. Přechod z léčebny do reality byl poměrně rychlý… a ne vždy snadný. Jak mi to šlo až doposud? Tady je report z posledních deseti let s oficiální psychiatrickou diagnózou.

Po propuštění z psychiatrické léčebny do půl roku přeložím knihu, získám zaměstnání, zakázku na překlad další knihy, jsem rozvedena, přes prázdniny učím v zahraničí a postupně rychle přiberu čtyřicet kilo, čímž téměř zdvojnásobím svou váhu.

Nikdo si toho skoro ani nevšimne: na kontrolu k psychiatričce jednou do měsíce, na terapii ještě méně často – “udržovačka” se tomu prý říká. Antipsychotika užívám zprvu třikrát denně, posléze se dávka snižuje na středně vysokou.

Žiju u rodičů, pak se odstěhuju k babičce a hledám si samostatné bydlení. Objevím pro sebe koučink v zahraničním populárně psychologickém časopise – používám pro sebe jeho nástroje.

První rok učím. Na gymnáziu a v jazykovce. Je to fajn, kolegové jsou vstřícní a děcka skvělá – dokonce pod mým vedením odmaturují. Do práce jezdím na kole, ale kila ne a ne dolů. Po roce od rozvodu jdu několikrát na rande přes internetovou seznamku. Je to legrační.

V náročném několikakolovém výběrovém řízení získám práci svých snů v galerii. Stěhuju se. Po krátkém převoznickém vztahu na dálku se potkávám s kamarádem ze studií a… jsme spolu.

Je to fajn, fajn, fajn, mám super práci, přátelské kolegy – jen té práce postupně přibývá. Místo toho, abychom se zastavili a přehodnotili udržitelnost, tak před sebou tlačíme vize, koncepce, strategie a na ně navázané úkoly a deadliny.

Emočně oploštělá

Nevěřím si. Je to leitmotiv, který se táhne se mnou od propuštění. Mám pocit, že co nevidět někdo přijde na to, že jsem úplný fake – že ten diplom nemám zaslouženě, učit neumím, a práci v galerii… no to už vůbec. Nemám, komu bych se s tím svěřila. Podvědomě hledám pomoc: nejdřív koučink, práci s tělem, posléze dojde i na terapii, ale je to takové paběrkování.

Po roce a půl v pozici zástupu za mateřskou se rozhodnu odejít. Cítím, že potřebuju tvořit. Cítím, že se potřebuju nadechnout, ne jen sedět za stolem a zařizovat externistům práci, aby mohli s lidmi a s obrazy tvořit.

Najdu si terapeutku. Než se dostaneme přes dosavadní terapeutické zásahy ke mně samotné, trvá to asi půl roku.

Cítím se vycucnutá, emočně oploštělá – tak to nazve psychiatrička, když se jí svěřím, že necítím radost, emoce jsou nehybné. Lékařka mi na to řekne, že je “přece lepší být emočně oploštělá než nebýt vůbec”. Tomu nějak nemůžu uvěřit, na to mi nejde přistoupit, a tak poprvé začnu vážně přemýšlet o snižování léků… a jejich případném vysazení.

Nikdo mi nikdy neřekl, že je musím brát dennodenně a pravidelně. Tehdejší psycholožka mi navrhne, abych je zkusila občas nevzít a zkusila, co to udělá. Tohle experimentování mne přivede do krizového centra.

Tam mi konečně lékař vysvětlí dopaminovou teorii (vím, mohla jsem si to najít na internetu, ale těch informací, kolikrát protichůdných, je tam tolik, že jsem se v tom moc neorientovala), s pomocí skupinové terapie se dám během několika týdnů do cajku, udělám talentovky a přijímačky a od září jdu znovu studovat. Na dva roky. V krizovém centru mi doporučili jít do intenzivní psychoterapie. Tak hledám.

Cestou necestou

Žiju s přítelem, který ustál moji první závažnou krizi od propuštění z léčebny. Pomohlo mi běhání a malování a vyhlídka na to, že to bude zase dobré. Studuju, jsem zklamaná – místo malování teorie, která je sice zajímavá, ale…

Spřátelím se se spolužačkou, tvoříme společně, je to super. Najdu si terapeutku. Ta, během tří sezení, kdy jen popisuju, co se za poslední roky událo, tomu nemůže uvěřit. Ale ví, že si nevymýšlím, ani nic nezveličuju, prostě to byl jeden zásek za druhým. Než se dostaneme přes dosavadní terapeutické zásahy ke mně samotné, trvá to asi půl roku.

Lavíruju s léky, nechtěně si je občas zapomenu vzít. Jsem na vlnách, větších či menších. Ve snaze dostat se zpátky do vlastní kůže uběhnu maraton (během několikaměsíčního tréninku shodím 5 kg), podílím se na kulturním dění ve městě, kde studuju, lektoruju pro galerie. Takhle to jde až do státnic.

Po státnicích mi přítel řekne, že se chtěl posledního půl roku rozejít, ale neřekl mi to, abych dostudovala. Moje vlny na něj byly moc. Rozejdeme se. Jsem bez téměř bez prostředků, bez práce, na druhém konci republiky. Rozhodnu se zůstat. Podaří se mi získat levné ubytování na internátu, bez kuchyně, učím angličtinu, hledám práci.

Je to krušné. Osamocené. Naštěstí je tu terapie a skupina. Získám pracovní příležitost ve velkém mezinárodním projektu, zní to dobře. Po několika měsících ale odcházím, protože kombinace mé lehce zvlněné mysli a faktu, že v práci vlastně neexistuje popis práce či se mění z týdne na týden, je pekelná. S bývalým přítelem se opět sejdeme. Rozhodnu se za ním odstěhovat a začít zase znova…

...od nuly. Na malém městě, kde žijeme, na mě nikdo není zvědavý, pracovní příležitosti nejsou nebo mi právě utekly. Lektorovat ani učit tedy zatím nemohu. Učím angličtinu. Překládám. Chodím do lesa. Trochu běhám. Trochu tvořím… ale mám pocit, že se plácám na jednom místě.

Pak se naskytne příležitost externě lektorovat, to je fajn, jsem za to ráda. Postupně se seznámím s místními. Vypadá to nadějně. Jen mé stavy moc nepolevují, jsou to vlny nahoru a dolů, přítel před nimi utíká do meditační praxe. Uvažuju, že se od něj odstěhuju, naskytne se možnost koupit malý byt… chci si vzít hypotéku…

Jsem na vlně, zamilovaná, všechno vychází, budu mít výstavu, zapojuju se do práce místní neziskovky. A pak… přestanu brát léky.

Pak po Novém roce 2014 najednou skončím v nemocnici. Nemohla jsem dojít domů, nedodýchala jsem to. Byla to plicní embolie. Zachránili mne. Děkuji. Lékaři říkají, že moje antipsychotika s tím neměla co dělat. Nezjistí se, z čeho to bylo. Trochu jsem kouřila (jednou týdně na koncertě), tak asi z toho.

Zastavím se. Jsem na warfarinu, musím dát do kupy tělo, jehož játra a ledviny dostaly za poslední roky zabrat. Očistné kůry, homeopatie, změna stravy, klid. Psychika kupodivu drží, jsem to já – sama sebou, co jsem snad kdy nejvíc byla. S přítelem spolu jsme a nejsme.

V létě chodím po horách a přemýšlím, co s načatým životem.

Rozhodnu se odejít do Anglie. S tím jsem koketovala od doby, co jsem se vrátila. Najdu si studijní místo, stipendium, rozloučím se s lidmi, kteří mne mají na malém městě rádi (až na rozlučkovém večírku mi dojde, kolik jich je – proč jsem se cítila tak sama?), půjčím si peníze, přítel mne doprovodí k autobusu… a je to. Má za mnou přijet do tří měsíců. Já jsem výsadek.

Jenže na druhé straně Lamanše mi mezitím na poslední chvíli zruší studijní program. I tak se rozhodnu zůstat, najdu si bydlení, práci v kavárně, seznamuju se s lidmi, na koncertě potkám Geoffreyho. Ne bývalého manžela, ale prince na bílém koni (tedy je dobře maskován, ale něco, něco…). A je to.

Co nejhoršího se může stát

Jsem na vlně, zamilovaná, všechno vychází, budu mít výstavu, zapojuju se do práce místní neziskovky. A pak… přestanu brát léky. Nevím, vůbec mne nenapadlo, co je nejhorší varianta, co se může stát, a s nikým jsem o tom nemluvila. Takže: co nejhoršího se může stát, když já vysadím antipsychotika (asi je jedno, jak rychle nebo pomalu), je – že se do měsíce opět zblázním.

Postupně se všechno bude zrychlovat, já začnu nezvládat, budu víc a víc mimo, budu vidět ve všem smysl a pak během dvou dnů vypnu. A přestane to dávat smysl úplně. A pak mi bude muset Geoffrey zavolat sanitku, protože s ním mluví dva lidi v jednom těle.

Kamarád, co je psychiatrický bratr, mi poradí, ať poslouchám ten dobrý hlas, co ke mně mluví, ale stejně skončím nejdříve na pohotovosti, pak na oddělení pro pozorování a pak na uzavřeném oddělení.

Průběh dost podobný té první atace, jsem agresivní, cítím se ohrožená, jde to do větší hloubky. Nepřála bych to nikomu. Chtějí mi dávat elektrokonvulzivní terapii, po konzultaci s rodinou k tomu naštěstí nedojde.

Chodím chodbami, několikrát se pomočím do pyžama, lezu spolupacientkám do postele, jedna z nich mě sexuálně zneužije, nechci jíst, mám různé bludy a halucinace, snažím se přijít na to, kde vlastně jsem. Celé se to v mé mysli odehrává v kontextu nějaké postapokalyptické vize. Zase jsem byla zodpovědná za konec světa.

Po třech týdnech po nasazení léků se postupně probírám, pak jsem jednoho dne schopná jít a s occupational therapist upéct podle receptu sušenky. Podělím všechny – spolupacientky, sestry, lékařku.

Jak rychle to začalo, tak rychle to skončilo… tedy asi měsíc, sakumprásk. Ale je to asi jedině díky Geoffreymu, který mě na oddělení navštěvuje každý den dvakrát, mluví se mnou a domlouvá mi. Skoro nic z toho si nepamatuju.

Propustí mne, město venku vypadá zvláštně, pokřiveně a začíná zima. Doma je mi hezky, vařím, mluvím s rodinou, budou Vánoce. Ještě týden za mnou chodí denně někdo z psychiatrického community teamu a pak jsem i oficiálně propuštěná. A pak… Geoffrey zjistí, že jsem si tři dny nevzala léky – já si to nepamatuju – a celé to začne znovu. Jenže teď je to ještě o level někde jinde.

Přes různé fáze mi trvá pět měsíců, než se vylížu z nejhoršího. Geoffrey se rozhodne se o mne starat doma, nechápu, jak to zvládnul. Odvede mne k psychiatrovi. Ten doporučí ještě přidat antidepresiva a prostě čekat, než se tenhle double dip zahojí.

Trvá to pět měsíců. Většinu času ležím v posteli a halucinuju, rýmuju nebo si šeptám, česky, anglicky… Geoffrey mi dává léky, jídlo a stará se o moji osobní hygienu. Nehne se ode mne na krok.

Teď je to rok, co jsem se probrala z toho dvojitého propadu. Navenek to mělo zase rychlou vzestupnou tendenci, ale uvnitř jsem byla, a i nadále jsem, poměrně křehká… ale lepší se to.

Užívám si terapii láskou a nicneděláním, neboť lékař mi doporučil ještě rok to brát zlehka. Takže to tak beru, není kam spěchat. Hlavně, abych byla v pořádku.

Využívejte celý web.

Předplatné

Jo, a budeme se brát. Lehce mě znejistí, když se někde něco rýmuje – neděje se zase něco? Nebublá něco? Léky beru pravidelně, životosprávu dodržuju, tak snad ne. Fingers crossed. Tfuj tfuj tfuj. Nic víc mne k tomu nenapadá.

V posledním dílu nabídnu „poučení z krizového vývoje“ – zamyslím se nad tím, co mi na cestě s psychózou v kufru pomáhalo, a co ne. 

Diskuse 0

Irena Ellis

Výtvarnice, učitelka, koučka tvořivosti

www.arting.me