K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Jak zešílet pod dohledem lékaře

Bojím se stínů, bojím se hranic. Koukám do radiátoru a hlavou mi jdou dějiny lidstva. Pláču, křičím.

Irena Ellis

Irena Ellis

6. 5. 2016

Ze seriálu: S psychózou v kufru

Po nevydařeném pokusu o sebevraždu a první hospitalizaci jsem se vrátila do života: dodělala školu, odjela do Anglie za manželem. Jenže moje psychické potíže se vrátily – a naše manželství těžce zaskřípalo. Nemohla jsem zůstat sama v cizí zemi.

Máma si mne tedy odvezla domů. Po dvou dnech záseku, kdy jsem odmítala vstát z postele, byla celá zamuchlaná do sebe a ačkoliv jsem věděla, že to není dobře, nedokázala jsem si pomoci, mne odvedla ke své psychiatričce (tu měla od doby mého pokusu o sebevraždu), která doporučila hospitalizaci v léčebně.

Na příjmu je nepříjemná mladá blonďatá lékařka, která mluví slovensky a nevěří mi, že jsem se tolikrát chtěla zabít. Vyprávím jí celou anabázi: pokus, hospitalizace, suicidální pocity, útěk do Anglie, denní stacionář, nezvladatelné nálady, sebevražedné myšlenky pořád, problémy s alkoholem. Máma sedí za mými zády a pláče, celé to ještě neslyšela.

Po dni stráveném na přijímacím oddělení v zeleném pokoji, kdy se snažím marně číst dokola noviny a nemyslet na nic, stále zkroucená do sebe, dají mi rivotril na uvolnění úzkosti a nějaká antidepresiva, odvelí mne na psychoterapeutické oddělení.

Primář mi říká, že jde ze mne taková energie, že to není možné, aby to byla deprese. Medikaci potvrdí, mám z něho pocit, že je unavený z takovýchto „případů“. Po rivotrilu se cítím uvolněněji, dokážu trochu jasněji myslet a chce se mi spát.

Krajina smutku

Jdu poprvé na skupinu. Před asi deseti lidmi se vůbec poprvé otevřu a vybliju poslední rok. O pokusu o sebevraždu ani následné hospitalizaci moc nemluvím, není to už aktuální, za rok v Anglii se toho stalo tolik…

Dovolím si stěžovat si na manžela. Terapeutka prohlásí něco ve smyslu: „Tak Irena nám tady celou dobu vypráví, co dělá manžel, ale co dělala ona?“ Pochopím to jako výčitku, leknu se a obrátím to proti sobě. Pochválí mne, že beru zodpovědnost do svých rukou.

30. dubna. – 5. května 2019

Otevřené vztahy (seminář)

Pavel Špatenka

Poslouchám ostatní příběhy: jsou tu lidé všech věkových i sociálních skupin. Neurózy, deprese, panické poruchy, po pokusu o sebevraždu, po manické epizodě, lidé s náběhem na poruchu osobnosti…

Každý z nich ke své diagnóze přistupuje různě, každý si svůj příběh interpretuje a žije jinak. Je to škola života, v blázinci. Ehm, pardon, v léčebně. Mohu postupně chodit ven, i do města, léčebna je zapadaná sněhem, je to nejdelší zima za posledních pár let. Smutně krásná secesní architektura pavilonů ladí s bílými břízami – nebýt toho, co si každý odžívá uvnitř, bylo by to tu krásné.

Takhle to jde měsíc, rodiče a sestry jezdí na návštěvu, táta sedí v gauči a káravě se na mne dívá, co jako chci dělat teď, jak to vyřeším. Manžel mi ani jednou nezavolá, nenapíše. Po vánocích a silvestru stráveném v léčebně mi 5. ledna zazvoní telefon a v něm muž, chce mi poslat dopis. Přiměju ho, aby mi ho přečetl. Chce se rozejít. Pláču, ale vím, že je to dobře. Krajina smutku. Ten obraz dokonce visí v jídelně.

Následující den jdu poprvé do arte ateliéru a tam to ze sebe všechno dostanu, na papír, tvořím o sto šest, volně, nikdo se se mnou o těch obrazech ani ničem jiném v podstatě nebaví. Píšu si terapeutický deník, ten čte arteterapeutka. Ráno chodím do dílny s ostatními nebo do ateliéru s jinými ostatními.

Uzavřené oddělení

Po měsíci tvorby, léků na uvolnění úzkosti, antidepresiv, skupinové terapie, individuální terapie, pracovního pohovoru a nalezení si bydlení… se… po dvou dnech zmatečného chování a postupného ztrácení kontaktu s realitou… zblázním.

Ošetřující lékař tomu nechce věřit, je pátek, má před dovolenou, padne věta o tom, že ani neví, jestli mi chce pomoci. Odvelí mne na uzavřené oddělení, odkud jsem přišla, tam lékařka také nechce věřit, že by se to někomu takhle vrátilo.

Do dvou dnů jsem gone. Následuje nesouvislá řada problesků reality, kterou se zoufale snažím pochopit – chodby, lůžka, cizí lidé, tmavé zdi, obrazy na nich, okna do prázdných dvorů, ten puch na chodbě, ten puch všude. Slyším se sprostě nadávat, křičet anglicky, nedává mi to smysl. Také dostanu měsíčky. Prostě výbuch.

Ležení v posteli v pokoji mezi spoustou lidí, sestry, sezení na židli a zírání do díry ve svetru, který jsem vyfasovala, zoufalé hledání mýdla ve společné koupelně, které jsem tam zapomněla, křik, tma, zavřené dveře, kouřící sestry, co mne neustále posílají zpátky do postele, pokoj, ve kterém sedím sama a proberu se ve snaze sníst peřinu, jsem nahá, sedím na zemi a vedle mne talíř s kůrkou chleba.

Sestřičky mi říkají, že je lepší, že to bouchlo tady a ne doma, a že je to jako reset.

Bojím se stínů, bojím se hranic, cítím se, jako bych měla následovat nějaký vzorec, ale nevím jaký, koukám do radiátoru a hlavou mi jdou dějiny lidstva, pláču, křičím. V těch obrazech, které vidím, jsem zodpovědná za smrt vlastní rodiny, za to, že se můj muž zabije na rozkaz svých generálů, jsem poslední člověk na zemi, jako z Kolíbky od Vonneguta. Ležím a není, co by dál bylo.

Proberu se po asi dvou týdnech, když mi žena, co se nade mnou sklání, říká, že mi povolí postroje. Ležím přikurtovaná na posteli, v zorném poli okno přes celou zeď, za ním lidé v bílém. Vedle mne dívka, která (jak později pochopím) má anorexii, přes anděla vidím její zubožené tělo, na další posteli matka s laktační psychózou, hledá své dítě a křičí. Jsem chvílemi při vědomí, chvílemi nejsem. Tak to jde další asi týden. Nechápu, co se stalo, kde jsem. Tři muži v bílém za stolem. „Takže o té atace ještě mluvit nechcete…“ Nechápu, na co se mne ptají.

Ztracené dítě

Octnu se zpátky na psychoterapeutickém oddělení (17B, pro příznivce Mňágy a Žďorp). Postupně začínám opět chodit na ergoterapii, do ateliéru už nesmím, poté co mi arteterapeutka zadá úkol vytvořit knihu lásky (píšu mámě a tátovi, že se mi po nich moc stýská a mám je moc ráda).

Připadám si jako šestileté dítě, co se ztratilo v ozdravovně. Chodím s medvědem, co mi přinesla sestra, je to moje mimino, batole, snažím se mu všechno vysvětlovat a říkat, co děláme, aby věděl.

Takhle to jde dva další měsíce se vzestupnou tendencí, postupně, už si to nepamatuju, přicházím víc a víc k sobě, postupně se zpevňuji. Ošetřující lékař mi dá knihu Žijeme s psychózou se slovy, že ne všechno se mne týká. Ale co se mne týká, mi neřekne, co se stalo, mi taky neřekne, a já se neodvážím zeptat. Padne slovo o schizoafektivní poruše, díky té kolonce mám léky.

V ergoterapii tvořím, vyrobím autoportrét z hlíny, bustu, maluju, a postupně se dávám dohromady. Občas jdu za terapeutkou, ke které jsem chodila na skupinu. Sestřičky mi říkají, že je lepší, že to bouchlo tady a ne doma, a že je to jako reset.

Na konci dubna, necelé dva měsíce po probrání se z ataky, mi řeknou, že už jsem v pořádku a můžu jít domů. Nechápu to, naprosto se necítím připravená na to jít kamkoliv. Jsem při smyslech, jsem to já, ale nevím, co budu dělat, neodvážila jsem podívat na poštu, zda je tam něco od muže.

Využívejte celý web.

Předplatné

Na konci dubna mám narozeniny, o víkendu je slavím u rodičů, pozvu pár dobrých přátel, malujeme společný obraz. Zazvoní telefon. V něm muž. Chce se rozvést. Rozbrečí mne to, všichni mi říkají, ať to nechám být, že to bude čistý řez… Vím, že je to krok správným směrem, ale ta bolest tam je.

V pondělí mne oficiálně propustí.

Diskuse 0

Irena Ellis

Výtvarnice, učitelka, koučka tvořivosti

www.arting.me