Někdy si vytvoříme děsivý konflikt z banální situace, jindy přehlížíme i zjevné nebezpečí. Někdy bojujeme o hlouposti jen proto, abychom skutečný problém zamaskovali – před druhými nebo sami před sebou.

Možná znáte lidi, kteří ať dělají cokoliv, vždycky se ocitnou v konfliktu se svým okolím. Možná takové situace zažíváte sami. Ostatním se může zdát, že si problémy vytváříte sami, avšak z vašeho pohledu si vždycky začne někdo jiný a vy se jen právem bráníte.

Například Jana a Martina, kolegyně z práce. Vycházejí spolu celkem dobře, jejich synové spolu chodí na základní školu, a tak mají téma pro občasný rozhovor. Během polední přestávky říká Jana:

• „Včera učitelka na třídní schůzce říkala, že někteří kluci ve třídě mají problémy s plynulým čtením.“

Martina ví, že její syn ve škole nevyniká. Snaží se s ním po večerech učit, ale moc jim to nejde. Její doslovný překlad toho, co řekla Jana, zní:

• „Tvůj syn neumí číst a můžeš za to ty, protože se mu málo věnuješ. Jsi špatná matka.“

To považuje za přímý a nespravedlivý útok, proti němuž je potřeba rázně zakročit. Martina jde do protiútoku, její slova jdou už cíleně do Janiných slabin:

• „Já jsem zase slyšela, že ten tvůj kluk má trochu potíže s matikou. Asi by ses měla vykašlat na tu svoji večerní jógu a občas se s ním učit.“

Následující hádka s jistotou způsobí bolestný šrám na vztahu Jany a Martiny. Nejspíš úplně zbytečně, protože i kdyby učitelka opravdu zmínila mezi slabšími žáky konkrétně i syna Martiny a Jana se to snažila kolegyni jemně naznačit, nemusí to být nutně útok. Možná je to jen začátek tlachání o dětech.

Málokterá situace kolem nás sama o sobě představuje konflikt. Ale záminku k jeho vyvolání najdeme skoro vždycky. Někteří z nás to – ke své škodě – dokáží lépe než jiní.

Jde o princip!

Velmi podobnou kategorií jsou lidé, kteří v konfliktu nerozlišují vážnost situace. Všechno je pro ně stejně velký problém a stejně velké ohrožení. A reakce je vždy stejně intenzivní. Jako by znali jen stavy vypnuto (jsem v klidu) a zapnuto (dám do toho vše). Nic mezi tím.

V jejich očích je stejnou hrozbou kluk, který odhodí na dvůr papírek od čokolády, i developerská firma, která se chystá vykácet park přes ulici a pět let tam stavět mrakodrap. Jde přeci o princip!

Jejich reakce bývají často nepřiměřené. Přes všechna ohrožení jim po čase hrozí i jiné nebezpečí: neustálým řešením malicherností se po čase vyčerpají tak, že jim na opravdové výzvy života nezbydou síly.

No jo, s tím nic neuděláš

Zbytečné hrocení nevinných situací má i svůj protipól. Na opačném konci spektra jsou lidé, kteří konflikt nevidí, ani když je někdo praští rovnou do nosu. Jejich oblíbené fráze jsou „On to určitě tak nemyslel“ a „S tím se nedá nic dělat.“

Na výše zmíněné třídní schůzce byl i Karel. Jeho syn prospívá průměrně, ale je to hodně živý kluk a paní učitelka je na něj vysazená. Osobně si zavolala Karla na krátký pohovor.

• Učitelka: „Nechtěla jsem to řešit před ostatními, ale váš syn má nejhorší chování ve třídě.“
• Karel: „No jo, kluci.“
• Učitelka: „Vy mi nerozumíte. Ruší na hodinách tak, že uvažuji o jeho přemístění na zvláštní školu.“
• Karel: „Opravdu? Doufejme, že to tak daleko nedojde.“
• Učitelka: „A neměl byste se o to také trochu přičinit?“
• Karel: „Dělám, co můžu, znáte to, je toho na člověka moc.“
• Učitelka: „To je všechno, co k tomu řeknete? To jste chlap?
• Karel: „To víte, každý jsme nějaký.“

Možná je kluk opravdu nevychovaný, možná na něj má paní učitelka pifku. Ale hrozba vyloučení ze školy je reálná. Karel by ji měl vzít vážně, zjistit opravdovou příčinu problému a začít ho řešit.

Znáte to jistě sami. Uhýbat před konfliktem jeho příčinu nevyřeší. Pokud budete ignorovat vývoj situace, velmi pravděpodobně věci dojdou tam, kam zákonitě směřují.

Hlavně k věci

A nakonec si představte mladý pár, jemuž to už nějaký čas neklape v posteli. Ona má pocit, že na ni není dost něžný, on by byl rád, kdyby byla aktivnější.

Místo aby o tom spolu mluvili, vyvolávají čím dál častěji malé spory typu:

• Ona: „Věnuješ víc času kamarádům v hospodě než mě!“
• On: „Už zase nemám čistou košili, vůbec už neděláš věci, které normálně ženské dělají!“

Zjevně hledají způsob, jak získat od druhého více pozornosti, ale vždy to skončí hádkou. A frustrace jenom roste.

I když je tento příklad opravdu hodně schematický, zástupné důvody pro (proti)útok a odbočování od tématu jako obranu používáme skoro všichni. Často jen proto, že nevíme, co nás skutečně trápí, nebo nechápeme, o co jde tomu druhému.

Ať už do konfliktu vstoupíte, nebo ne, důležité je neustále vědět, co opravdu řešíte a čeho chcete dosáhnout. Když vůbec netušíte, co se děje, vždy se můžete zeptat (sebe nebo druhých): „O co jde? Co přesně tě trápí?“

Podívat se na pravou příčinu problému může přinést překvapivě rychlé a efektivní řešení. Vyžaduje to však odvahu. Protože když se na něco ptáte, je tady vždy riziko, že se to dovíte. Bez ohledu na to, jestli se vám to bude líbit.

Než začnete bojovat

Když váš vnitřní radar příště vyhodnotí něco jako ohrožení nebo útok, zkuste se na situaci podívat i vědomě a odpovědět si na tyto otázky:

• Je tahle situace konflikt?
• Jakou velkou hrozbu tento konflikt přináší?
• O co v tomto konfliktu jde a čeho chci dosáhnout?
• Vstoupím do tohoto konfliktu?

Těch pár sekund vám může ušetřit hodně zbytečných konfliktů, pomoci udržet rovnováhu a najít přiměřené řešení za opravdu vážných okolností.