Je jedno, jestli v konfliktu vyhráváme, nebo prohráváme. Důležitější je, jak hrajeme.
Ze zpráv se na nás valí válečné konflikty, soudní spory, agresivní útoky mezi politiky. My sami se nevyhneme manželským hádkám ani výměnám názorů v zaměstnání. Už jen čtení těchto slovních spojení může způsobit nepříjemné pocity kolem žaludku. A přeci, na konfliktu samotném není nic špatného. Konflikt je normální.
Konflikt je střetnutí dvou protichůdných záměrů, principů nebo sil. Ve světě, který je tvořen protiklady, to bez konfliktu nejde. Neustálá interakce přitažlivých a odpudivých sil je základem našeho fyzického světa – od atomů až po kosmická tělesa.
I naše vlastní mysl často musí čelit vnitřním rozporům. A vzhledem k tomu, že každý člověk je jiný, mezilidské vztahy jsou plné hledání rovnováhy mezi různými názory, zájmy nebo záměry. Konflikt je opravdu součástí našeho každodenního života. Nikam před ním neutečeme.
Chytřejší ustoupí
Také si to pamatujete z dětství? Hodné dítě dostane čokoládu, zlobivé dítě nedostane nic. Tento trénink v jiné formě pokračuje i ve škole nebo v práci. Výsledkem je hluboko zakořeněný pocit, že stát si za svým a občas kvůli tomu jít i do konfliktů je projevem nedostatečného nadhledu či úrovně. Přísloví „chytřejší ustoupí, vůl zůstane“ nám to koneckonců vysvětluje jasnou zkratkou: konflikt je zkrátka pro dobytek.
Někdy je potřebné konflikt přijmout. Pak je ale dobré hledat řešení, které zachová vaši integritu a také integritu ostatních účastníků sporu.
Ale opravdu je to vždy tak? Opravdu je chytřejší ustoupit, když mi šéf vytýká chybu, kterou udělal můj kolega? Když mi v hospodě omylem přinesou jídlo, které jsem si neobjednal a navíc ho nemám rád? Když mě dítě svým chováním prosí, abych mu stanovil hranice, protože ono je ještě nezná? Když…
Samozřejmě, i v těchto případech je někdy chytřejší ustoupit. Ale určitě ne vždy. I navzdory zmíněnému přísloví jistě cítíte, že někdy je potřeba konflikt přijmout. Pak je ale dobré hledat řešení, jež zachová vaši integritu a zároveň integritu ostatních účastníků sporu.
Když vítěz nebere vše
Dalším častým nedorozuměním je zažitá představa, že konflikt je soutěž. Konflikt prý musíme vyhrát, jinak prohrajeme. Tuto představu nám vnucuje sport, politika, byznys i všudepřítomné soutěžní pořady.
Prohrát se bojíme, protože vítězové jsou oslavováni, o poražené nikdo nestojí. Každodenní život a mezilidské vztahy jsou však mnohem komplikovanější, než aby se na ně dal aplikovat černobílý televizní model „vítěz a poražený“.
„Nedám vám návod na úspěch, ale povím vám zaručený recept na selhání: Snažte se vždycky zavděčit všem.“ Herbert Bayard Swope
Představte si následující situaci: Petr má rád svoji práci, ale posledních několik měsíců pracuje na náročném projektu, termíny i vedení na něj tlačí, a tak ve firmě zůstává do noci.
Jana, jeho manželka, se stará o malé dítě a pracuje na malý úvazek, aby si udržela přehled v oboru, který ji baví a naplňuje. Oba jsou už z toho vyčerpaní a začínají být podráždění, občas se pohádají. Jana vyčítá Petrovi, že je málo s rodinou. A Petr dnes už zase přišel hodně pozdě domů.
- Jana (místo přivítání): „Už zase jdeš pozdě!“
- Petr (místo pozdravu): „Máme něco k jídlu?“
- Jana: „Slíbil jsi, že dnes přijdeš dřív a pomůžeš mi s malým. Myslíš, že můžu něco uvařit, když se o něj musím starat a zítra odevzdat ten článek?“
- Petr: „A ty si myslíš, že můžu odejít z práce, kdy se mi zachce? Od rána do noci dřu, abych se o vás postaral, a doma není ani kus chleba.“
- Jana: „To jako že já nic nedělám? Tak si to zkus sám! Starat se o dítě není jako pít kafe s kolegy.“
- Petr: „Děláš si ze mě legraci? Já si nepíšu blbý články, já mám odpovědnost za dvacet lidí. Když to nezvládnu, tak nebudeš mít co jíst.“
- Jana: „Jako že já jsem ta blbá? A jaký jsi ty, když jsou ti podřízení přednější než rodina?“
- Petr: …
Spirála emocí postupně zrychluje, opravdová příčina rozhovoru je už dávno zapomenutá. Teď je pro oba důležité zvítězit, protože se každý cítí (a ze svého pohledu i je) v právu. Avšak tohle není soutěž, není zde rozhodčí, který by zápas včas ukončil a vyhlásil vítěze. Nejsou ani pravidla, která by odsoudila podpásovky. Tato konverzace může trvat i několik týdnů a skončit naprostou katastrofou.
A přitom by stačilo, kdyby neviděli situaci jako závod, ve které musejí vyhrát, jinak prohrají. Stačilo by, kdyby si alespoň jeden z nich udržel odstup a řekl, co opravdu cítí:
- Petr: „Promiň, nestihl jsem ti ani zavolat. Zákazník se zbláznil a museli jsme ještě dnes předělat práci z minulého týdne. Už toho mám dost, potřebuji si odpočinout a chci být také s vámi. Ale už to končí, za týden to odevzdáme, vezmu si dovolenou a všechno nám vynahradím.“
- nebo Jana: „Nestihla jsem uvařit, malý celý den brečel. Jdi ho uložit do postýlky, já ti udělám jídlo. A pak si musíme promluvit, takhle to dál nejde. Oba nás to ničí a trpí tím hlavně dítě.“
Konflikt je normální
Otázkou není, jestli se máme účastnit konfliktů, nebo ne. Před konflikty se neschováme ani doma, ani v práci. Obvykle není ani podstatné, jestli v té hře vyhráváme, nebo prohráváme. Důležitější je, jak hrajeme. A hrát můžeme s respektem vůči sobě i druhým, s odstupem i s elegancí.
V konfliktu můžeme udržet vlastní rovnováhu. Dokonce můžeme pomoci najít rovnováhu druhým, když ji ztratí. Konflikt je umění, které se dá zdokonalovat.
Konflikt je zrcadlo, ve kterém se můžeme vidět. Konflikt není nic špatného. Naopak, je to příležitost věci urovnat. Smyslem konfliktu je totiž harmonie.
Líbí se vám Psychologie.cz?
Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.
