Život přináší neočekávané změny. V jeden moment jsme v pohodě a vzápětí se všechno sype jako domeček z karet. Jak si v tom všem udržet rovnováhu? A kde ji najít, když ji ztratíme?

Zákazník: „Tohle je neuvěřitelné. Podívejte se na to mléko. Koupil jsem ho tu před hodinou a je tři dny po záruce.“

Paní za pokladnou zvedne zrak a překvapeně zamrká.

Zákazník: „To jste tady všichni úplně blbí? Mohlo mi být jasné, že se tady omluvy nedočkám. Vraťte mi peníze!“

Pokladní zrudne: „Co tady hulákáte? Blbej jste zřejmě vy, tohle je pokladna, reklamace jsou támhle.“

Zákazník: „Tak blbej, abych skončil za pokladnou, tedy nejsem…“

Hádka přitvrzuje, hlas zpoza pokladny nabírá na výšce, zákazník přidává na hlasitosti. Situaci přichází řešit ochranka i vedoucí směny, zhroucenou pokladní musí vystřídat kolegyně.

Ve zkratce bychom řekli, že se ta nešťastná paní nechala vyvést z rovnováhy. Bohužel ji asi neutěší, že je v tom nevinně. Takový útok by pravděpodobně připravil o rovnováhu většinu z nás. Ještě dlouho bude tu příhodu pociťovat jako velkou křivdu, práce jí zhořkne a možná ji zakrátko opustí.

Tělo a psychická rovnováha

Asi to znáte. Ve chvíli hněvu se vám nahrne krev do tváře, ztuhnou ramena i hrudník, přestanete cítit tělo od bránice dolů. Nebo vás ochromí strach a doslova zmrznete.

V takovém stavu si můžete nechat zdát o kontrole situace nebo přiměřené reakci. Tělo vás vezme na takový výlet, že úplně zapomenete na kurz asertivity, který jste absolvovali před týdnem. I když je u nás rozšířená představa, že tělo a myšlení jsou dvě oddělené věci, tělesná rovnováha ve skutečnosti úzce souvisí s mentálními procesy.

Náš běžný jazyk je plný frází jako stojí na vlastních nohách, já to ustojím nebo neustoupili ani o píď. Vztahují se k mentálnímu postoji, třebaže používají fyzické termíny. A každodenní život toto propojení potvrzuje praxí – jen si vzpomeňte, kdy jste měli naposled takovou rýmu, že jste nemohli na nic myslet.

Východní bojová umění s propojením těla a mysli systematicky pracují už mnoho staletí. Válečníci nerozvíjeli rovnováhu pouze k tomu, aby zvládli fyzické aspekty boje. Stejně důležité pro ně bylo zachovat si psychickou stabilitu v bezprostředním nebezpečí a správně se rozhodovat pod tlakem okolností.

Sice už dávno neválčíme holýma rukama nebo meči, ale bojová umění jako aikidó, tchai‑ťi nebo kendó nás i dnes mohou hodně naučit o vyrovnanosti v běžném životě. Jak se tedy nenechat vyvést z rovnováhy?

Mohlo by vás zajímat

Čtyři druhy manipulace

Kde všude jste manipulovanými a kde jste sami manipulátory?

Přečíst článek

Malý pokus

Udělejme si nejdříve jednoduchý experiment. Najděte si pomocníka a zkuste spolu následující cvičení:

Osoba A se postaví do přirozeného postoje, chodidla na šíři ramen, kolena mírně pokrčená, ruce spuštěné podél těla. Osoba B se postaví ze strany a zlehka zatlačí do ramene osoby A zepředu dozadu. Tlak postupně zvětšuje, až osoba A ztratí rovnováhu a musí udělat krok vzad.

Pak porovnejte tyto dvě varianty:

1. Jako osoba A si představte, že centrum pozornosti je ve vaší hlavě. Můžete v duchu vypočítat nějaký příklad, nebo přemýšlet o tom, co jste dělali včera a co by se stalo, kdybyste dělali něco jiného. Jednoduše přiveďte své vědomí do hlavy a nechte osobu B, ať zatlačí na vaše rameno.
2. Jako osoba A si představte, že centrum pozornosti je ve vašem podbřišku, pár centimetrů pod pupkem. Rozmasírujte si tuto oblast rukou a nechte do toho prostoru sklouznout i veškerou pozornost, kterou jste předtím nashromáždili ve své hlavě. Představte si, že vaše uvolněné břicho těžkne a jeho hmotnost se skrze nohy pokládá na zem. Dejte pak osobě B signál k zatlačení, ale nenechte se rušit a udržujte pozornost ve svém centru.

Připomínání středu

Lehněte si pohodlně na záda a věnujte chvíli pozorování vašeho těla. Vnímejte svůj dech, tlak jednotlivých částí těla na podložku i skutečnost, že po chvíli se tělo začne uvolňovat a těžknout. Pak si položte konečky prstů jedné ruky na podbřišek, asi tři až pět centimetrů pod pupík. Dovolte tomu doteku, aby do toho místa přivedl vaši pozornost, a zvolna pozvěte svůj dech, ať tam sestoupí také. Dělejte to bez úsilí, pouze vědomím. Po chvíli možná ucítíte, jak se vám břicho volně rozpíná během nádechu, uvolňují se záda, ramena a hrudník. Možná si všimnete oživení v nohách.
Toto cvičení můžete dělat pět až deset minut večer před spaním nebo ráno po probuzení. Později můžete zkoušet přivádět vědomí do centra bez použití doteku ruky, v sedě i ve stoje. Není to žádný zázrak, svoje centrum máte od narození, jen si ho musíte připomenout. Časem v něm budete víc a víc jako doma.

Úkolem osoby B je sledovat, zda je rozdíl v síle, kterou musí vynaložit na vychýlení osoby A z rovnováhy v prvním a druhém případě. Nezapomeňte, že to není soutěž, ale průzkum, takže pracujte pomalu a pozorně.

Pokud se vám experiment povedl, možná jste právě objevili, co naši předkové mysleli příslovím „držet se při zemi“ nebo naopak „chodit s hlavou v oblacích“.

Rozdíl může být překvapivý a záleží hlavně na naší schopnosti udržet svoji pozornost v podbřišku. „Být v hlavě“ by mělo být díky našemu životnímu stylu jednoduché.

Samozřejmě, tato schopnost se dá trénovat – podívejte se na cvičení v rámečku.

Centrum v každodenním životě

Nemám žádné vědecké vysvětlení, jak a proč toto cvičení funguje. Lidé v Číně a Japonsku věří, že pár centimetrů pod pupkem je místo, které je základem a středem naší fyzické existence, centrem naší síly i zdrojem spontánní kreativity.

Ať je to jakkoliv, důležité pro nás je, že pokud vědomě udržujeme svoje centrum, zlepší se naše fyzická i psychická rovnováha, tělo se uvolní a jsme schopni přiměřeně reagovat v neočekávaných situacích. Navíc, pokud jednou víme, kde je náš střed, máme se kam vrátit, když nás něco opravdu rozhodí.

Testem schopnosti udržet centrum jsou samozřejmě vypjaté situace, konflikty:

Zákazník: „To jste tady opravdu všichni blbí?“

Paní za pokladnou zvedne zrak a ucítí, že její pozornost nepříjemně rychle stoupá z podbřišku do hrudníku a do hlavy. Ten pocit stačí, aby si uvědomila, co se děje, uvolnila ramena a vrátila se zpět do své rovnováhy. Tak může situaci úspěšně řešit – když ne s úsměvem, tak alespoň s přehledem a bez újmy:

„Ukažte? Máte pravdu, je prošlé. Počkejte chvíli, zavolám vám kolegyni z reklamací.“