Je mnoho způsobů, jak vést konflikt, ale z hlediska výsledku je jen několik možností. Jedna strana vyhraje, druhá prohraje. Také mohou obě strany prohrát. Ale umíte si představit konflikt, ve kterém všichni vyhrají?
Jako základ pro následující článek vezměme následující tabulku:
| Strana A / Strana B | Prohrává (‑1) | Vyhrává (+1) |
| Prohrává (‑1) | Destruktivní strategie (‑2) | Kompetitivní strategie (0) |
| Vyhrává (+1) | Kompetitivní strategie (0) | Kooperativní strategie (+2) |
V tomto zjednodušeném pohledu na konflikt máme dvě proti sobě stojící strany. Každá strana může vyhrát (její zájmy byly uspokojeny), nebo prohrát (zájmy nebyly uspokojeny). Z hlediska výsledků budeme rozlišovat tři strategie – destruktivní, kompetitivní a kooperativní.
Všichni jsou mrtví
První strategie je jednoduchá – stačí spor vést tak, že prohrají všechny strany konfliktu. Na první pohled je to nesmysl, ale stává se to častěji, než si myslíte.
Představte si dva sousedy, kteří se tak dlouho hádají o ovoce stromu rostoucího na hranici pozemků, až to jeden nevydrží a v hněvu strom pokácí. Nebo nenasytný majitel nemovitosti postupně zvyšuje nájemné tak dlouho, že už si ho nájemník nemůže dovolit a odejde. Prohrávají oba: jeden přichází o bydlení, které mu vyhovovalo, druhý má výpadek v příjmech z nájmu.
Destruktivní strategie se dá uplatnit i cíleně. Například když větší firma vstoupí do partnerství s menší firmou a pak záměrně vede společný projekt k neúspěchu tak, že obě firmy hodně ztratí. Ztráta sice velkou firmu oslabí, ale malou položí. A to bylo od počátku cílem většího z partnerů – zbavit se konkurence.
Z hlediska zdravého rozumu je ale tato strategie sebepoškozováním, které není z dlouhodobého hlediska udržitelné. Určitě vás napadne, že to musí jít i lépe.
Mýtus nulového součtu
V současnosti velmi obvyklou strategií řešení konfliktů je kompetitivní nebo konkurenční přístup. Jednoduše soutěž: pokud chce jedna strana vyhrát, musí být druhá strana poražena. Dobrým příkladem je finále mistrovství světa ve fotbalu – mistrem může být pouze jedno mužstvo a hráči druhého po zápase pláčou v šatně.
I když život není sportovní klání, v naší společnosti tato strategie obvykle převládá. Mluví se o hospodářské a politické soutěži, o zdravé konkurenci. Noviny píší o vítězném tažení firem, o tahu na branku. Z televize se valí jedna soutěž za druhou a správná „reality show“ musí mít také prvek zápolení. Zvláště bulvár miluje konfrontaci dohnanou až do krajnosti.
Jistě, kompetitivní strategie má v řešení konfliktů své místo. Konkurence může přinášet úspory v soutěži o státní zakázky, v ideálním případě nám zabezpečí vyšší kvalitu za nižší ceny.
Tento přístup má ale také množství nákladů, které je potřeba vynaložit na samotný boj s konkurencí. Navíc vždy hrozí, že se ocitneme na straně poražených a přijdeme o všechno.
Soutěž je zkrátka pro zúčastněné strany neefektivní a nebezpečná. To už si dávno uvědomila i řada podniků, a tak za fasádou konkurenčního boje najdeme (často dobře skrytou) spolupráci – kartelové a korupční chování, dohody o rozdělení trhu.
Co se dá vyhrát v manželské hádce nebo v ostré diskuzi s nadřízeným? Opravdu něco vyhraju, když si prosadím své bez ohledu na zájem druhé strany?
Ze sportu, korporátní a politické kultury se však kompetitivní strategie dostala i do mezilidských vztahů – osobních i profesních.
Velmi často jakýkoli střet považujeme za hru s nulovým součtem. Buď mám pravdu já, nebo ten druhý. Pokud mám pravdu, jedna nula pro mně, pokud pravdu nemám, prohrávám. A kdo by chtěl prohrát?
Avšak většina našich každodenních konfliktů není soutěží. Co se dá vyhrát v manželské hádce nebo v ostré diskuzi s nadřízeným? Opravdu něco získám, když to to tomu druhému nandám? Když si prosadím svůj pohled bez ohledu na zájem druhé strany?
Pokud prohra jednoho znamená poškození nebo rozbití oboustranného vztahu, vede kompetitivní strategie k prohře obou. A jsme znovu u destrukce a otázky: nešlo by to lépe?
Společně, ne proti sobě
Kompetitivní strategie je postavena na principu „já, nebo někdo druhý“. Postoj v kooperativní strategii je „já a někdo druhý“.
Pokud svůj zájem prosadím na úkor své rodiny, poškozením rodiny utrpím i já sám, protože jsem její součástí. Pokud v konfliktu se svými nejbližšími najdeme řešení, které uspokojí moje zájmy a zároveň zachová integritu rodiny, vyhráváme všichni. Mou spokojeností získávají i ostatní.
Tento pohled na konflikt se dá aplikovat i v širším měřítku. Jsem součástí firmy, města, státu i celé planety. Hledat osobní zisk na úkor společenství, v němž žiji, je kompetitivní strategie, která se v dlouhodobém horizontu mění na destruktivní.
Podobné je to i v případě zájmových skupin, které jsou na sobě závislé. Například zaměstnavatelé potřebují zaměstnance – a obráceně. Mnohé jejich zájmy jdou proti sobě, ale jejich společným cílem je udržet v chodu podnik, který je živí.
Můžete si vybrat
Využívejte celý web.
PředplatnéKaždou situaci můžeme řešit destruktivně, soutěží nebo spoluprací. Nechme v tomto článku stranou otázku, jakou strategii volí druhá strana střetu. Zůstaňme zatím u konstatování, že pokud si vědomě a upřímně vyberu kooperativní strategii, mám vysokou šanci, že můj partner přijme stejnou hru.
Možná je už čas podívat se na konflikty i tímto způsobem. Všichni si umíme představit lepší a lidštější svět pro život. Jistě, každý má na jeho uspořádání trochu jiný pohled. Někdo má rád Linux, druhý Windows. Jeden preferuje exaktní západní medicínu, druhý dá přednost intuitivní bylinkové léčbě.
Hádat se o to, jestli se má vejce rozbíjet na užším nebo širším konci, je plýtvání energií. Pojďme místo toho hledat cesty, jak můžeme spolu ten lepší svět vytvářet.
