Zkrácení pracovní doby nebo zavedení nepodmíněného příjmu jsou velká témata nejen pro ekonomy, ale i pro psychology. Co by to s námi udělalo, kdybychom měli mnohem víc volného času, nebo dokonce nemuseli chodit do práce vůbec?

Odpověď psychologa, který nepropadá iluzi intelektuální převahy a nad věcí se opravdu zamyslí, bude znít jednoduše: „Nevím. Nevím a jsem na to upřímně zvědavý. Řeklo by nám to o lidské přirozenosti mnoho nového.“

Spíš než psychologů bych se ptal autorů science fiction. Na literárních předpovědích je důležitá jejich otevřenost: co kdyby? Jakákoli úvaha o budoucnosti je přece vždycky především otevřená otázka. Pokuste se místo ní formulovat odpověď, a máte jistotu, že jste více či méně mimo.

Ptal bych se taky lidí, kteří žijí z renty. Co s volným časem dělají, co prožívají jinak? Ne snad, že bychom jejich zkušenost mohli zobecnit. Ptal bych se jich proto, že o stavech a pocitech člověka osvobozeného od rutinní práce vědí víc než kdokoli, kdo se zkoumáním jejich duše živí.

Pravidelná dávka

Jak se říká, máte štěstí, že jdu zrovna kolem. Moje profese a finanční situace mi dovoluje pracovat méně a nechodit do práce v obvyklém smyslu slova. Nemám hypotéku, nikde nic nedlužím. Ani tohle by mi ale nedávalo svobodu, kdybych k životu potřeboval o moc víc, než mám.

Vnímám s velikým zaujetím, co tuhle idylu doprovází pod povrchem. Chybí mi například povinnost jít mezi lidi. Musím se dokopat. Pak jsem vždycky rád, že jsem to udělal. Setkávat se osobně s lidmi je pro introverta energeticky náročné a nepohodlné, pro duševní pohodu ale z mnoha důvodů nezbytné.

Taky nemám přirozenou dávku konfliktů. Vymezit se, zabojovat s někým tváří v tvář o své místo je jedna ze základních potřeb. Vyhrát spor o správné řešení, velkoryse uznat, že druhý měl pravdu, najít kompromis. Na tom člověk roste. Ventiluje a vyrovnává vnitřní napětí. Práce je pro naplňování této potřeby přirozené a vhodné prostředí.

Čím vyplnit prázdno

Při plošném zkrácení pracovní doby by se myslím nic moc nestalo. Zajímavější je otázka, co by to s námi udělalo, kdybychom do práce nemuseli vůbec. Lidé, kteří se dostali ze závislosti na alkoholu nebo na drogách, popisují, že nejhorší nebyl fyzický absťák, ale to prázdno, které v nich po chlastu nebo pervitinu zůstalo.

Dřív měli každý den jasný úkol: získat peníze a udělat si dobře. Každý den měl jasný cíl, život měl smysl. Jejich další osud se pak odvíjel podle toho, jestli dokázali to prázdno naplnit. A když ano, tak jaký „nový hlad“ začali uspokojovat.

Zkusme to domyslet. Část lidí bude pracovat pro radost. Hlavně v oborech potřebných a ceněných, jako jsou zdravotnictví, vzdělávání, řemesla, kultura. Budou tak naplňovat potřeby poznání, uznání, sounáležitosti. Pro jiné se smyslem života stane studium, rodina, cestování, sport, sebepoznání, víra.

Zbývá otázka: Jak velká část společnosti bude své potřeby uspokojovat tlacháním na sociálních sítích, konflikty s virtuálními nepřáteli a masturbací několikrát za den?