K sexu stejně jako k jiným činnostem potřebujeme energii. My ale domů chodíme jako prázdné schránky, vyčerpané životem. Sex používáme jako nástroj uspokojení, ale taky jako rychlou náplast na bolístky, které nechceme vidět. Neumíme pracovat s vlastním vzrušením, neumíme ho pozorovat, užívat si jeho trvání. Ženeme se za vyvrcholením. Ztrácí se iniciativa, vzájemná výměna energie, zájem o druhého, zvědavost a zájem objevovat. A na konci je – ve většině vztahů – nespokojenost.

Článek o dotýkání se mi přinesl zajímavé rozhovory, a tak jsem se ptala dál: Jak spokojení jste se svým intimním životem? Odpovědi se stáčely různým směrem.

• Sex? Po šesti letech a jednom dítěti je to nuda. Nechce se nám, nemáme chuť. Oba jsme unavení. Nevzrušuje mě a já ji už asi taky ne. Když už k tomu dojde, připomíná mi to jednu filmovou scénu: „Víš, co je dnes za den? Středa.“ Pak střih, tma, stereotypní pohyby. Konec. Za ty dvě sekundy slasti pak zůstává ještě dlouho na jazyku pachuť nespokojenosti. V práci mám prima kolegyni, to mě láká daleko víc.
  
• My se nemilujeme, my máme prostě jen sex. Vzájemně si uspokojíme potřeby, nic víc. Nevím, jak to prožívá ona, a nezajímá mě to. Použiju, upustím páru, jdu dál. Mám klid.
  
• Předehra? To mu nic neříká. Mám pocit, že je to pro něj jenom nudná, ale nutná otrava. Nic proti rychlovce před odchodem do práce, ale už mě vytáčí, že je to vždycky ve spěchu. A komentáře typu „Už budeš? Tobě to zas trvá…“ tomu fakt nepomáhají! Já se ani nestihnu pořádně vzrušit, a už je konec. Nakonec mám pocit, že jedinou předehrou, kterou umíme, je vylízat a vykouřit.
  
• Mám pocit, že nabyl dojmu, že má automatické svolení dotýkat se mě na intimních místech, kdykoliv se mu zachce. Jde rovnou na věc, nezajímají ho moje reakce, sleduje jen svoje vlastní potěšení anebo to dělá jen tak ze zvyku, což je ještě víc otravný. Když mu řeknu, ať zpomalí nebo že se mi to takto nelíbí, urazí se. Přijde mi to smutný, kam se náš intimní život posunul. Často si představuju takovou tu romantiku na začátku vztahu, kdy nevíš, co můžeš. Tak se zájmem objevuješ tělo toho druhýho, sleduješ, co s ním dělá který tvůj dotek, kam tě pouští, a kam ne, co je mu příjemný, a co ne… a k intimním partiím se dostáváš až ve chvíli, kdy máš svolení, kdy tě tam ten druhej zve, kdy o to skoro prosí… Kéž by tohle pochopil!
  
• Když se jdu bavit ven, tak mě svádění baví, doma ne… Doma totiž nevidím žádnou reakci, můžu se snažit, jak chci, a jediné, co vidím, je nezájem. Když se bavím venku, najednou probíhá vzájemná výměna energie… Když udělám krok vstříc a ten se mi vrací zpět, vidím zájem, tak je to zábavné a mě to tím pádem podporuje pokračovat. Doma, když je mi odpovědí jen unavené zabručení, tak je jasný, že moje energie klesne na bod mrazu.
  

Z příběhů, které se mnou přátelé a klienti sdíleli, se přede mnou začala vynořovat zajímavá témata. Nerada bych samozřejmě tvrdila, že to tak mají všichni. Neberte je tedy prosím jako všeobecně platná tvrzení, ale jako příležitost podívat se pod peřinu a hledat cesty, jak k těmto tématům přistupovat jinak.

Únava, nechuť a neochota investovat

K sexu stejně jako k jiným činnostem potřebujeme energii, ale my domů chodíme jako prázdné schránky, vyčerpané životem, který žijeme venku. Doma pak čekáme zázračnou dávku energie přímo do žil. Když se nám jí nedostane, je snadnější jít ji hledat jinam než investovat do opakovaných pokusů o zažehnutí vyhaslé touhy.

Sex jako nástroj

Sex používáme jako nástroj uspokojení, ale taky jako rychlou náplast na bolístky, které nechceme vidět. Sex je snadná cesta, jak si udělat dobře, když je nám špatně. Namísto řešení partnerských témat, které by mohlo přinášet komplikované emoce, to „vyřešíme“ v posteli a pak už se o tom nemusíme bavit. Místo toho, abychom byli předmětem zájmu, se tak stáváme pouze předmětem uspokojení.

Mohlo by vás zajímat

Tři fáze lásky

Každá z fází lásky má svůj původ v jiné části mozku a projevuje se nezávisle.

Přečíst článek

Rychlé výsledky

Hledáme jednoduché, myšleno nekomplikované a rychlé uspokojení. Neumíme pracovat s vlastním vzrušením, neumíme ho pozorovat, užívat si jeho trvání, těšit se z toho, že si na ně musíme počkat. Místo toho se ukrutnou rychlostí ženeme za dosažením vrcholu, abychom pak zase rychle spadli dolů.

Autopilot

Víme, jak na to, máme spolehlivý (?), stokrát vyzkoušený scénář. Výsledkem je, že se přestáváme snažit. Přestáváme být zvědaví, přestáváme vnímat reakce, které k nám přicházejí zpět. Předpokládáme konkrétní vývoj a upadáme do stereotypu. Jak může být náš sex překvapivý a vzrušující, když používáme pořád stejné postupy?

Matematika v posteli

V posteli měříme, počítáme a ptáme se po technice. Kolikrát jsi byla? Kolik jsi měl partnerů přede mnou? Na jakých nejdivnějších místech jsi to dělal? Jaké polohy jsi vyzkoušel? Už budeš? Tobě to trvá! Zase to bylo moc rychle… Místo abychom otevřeli oči, dívali se, naslouchali, vnímali dotek a na ten reagovali zpět.

Sebestřednost

Nevidíme dál než za roh svého vlastního uspokojení. Zodpovědnost za svoje vzrušení a vyvrcholení odevzdáváme do rukou partnera: Mám chuť. Udělej mi to. O uspokojení partnera potom přemýšlíme spíš v termínech musím, měl(a) bych to oplatit než v termínech chci mu (jí) poskytnout potěšení.

Jinakost jako problém

Netřeba striktně rozdělovat na výkonově orientované muže a po citech toužící ženy. Skladba našich vztahů může být velice různorodá:

• Někdo je dominantnější a někdo se raději nechá vést.
  
• Jeden je dynamičtější, druhý má pozvolnější tempo.
  
• Někdo v sexu hledá blízkost a pocit bezpečí, jiný naopak dobrodružství, rebelii.
  
• Skrze sex zažíváme svou osobnost jako čistou, zbavenou všech masek a rolí, které nás svazují ve vnějším světě, nebo naopak při sexu do nějaké role rádi vstupujeme.
  

Jsme zkrátka každý jiný. Problém je v tom, že se poměřujeme. Že na jinakost druhého se díváme jako na problém, na něco, co nám překáží a co je potřeba upravit tak, aby to bylo v souladu s naším rytmem, s naší chutí. Místo toho, abychom to brali jako pozvánku do průzkumu odlišného světa.

Co s tím? O tom si řekneme v článku Dynamika touhy