V tomto seriálu se zabýváme vztahem terapie a světa. Další možností, jak si tento vztah představit, je „oáza“. Je to model, kdy je terapie jakousi úlevnou skrýší, místem spočinutí, léčení, rekonvalescence, místem, kam se rádi stáhneme před zlým světem. Je to prostor bezpečí, kde neplatí zákony hodnocení, které každý zná ze světa, je zde cenná terapeutická neutralita, co se týče politiky a náboženství. Oáza chrání před zraňující minulostí, bezvýchodnou přítomností i nejistou budoucností.
Sám mám tento koncept rád a dlouho jsem si myslel, že je to přesně to pravé místo pro terapeuta – být alternativou pro „svět“. Je‑li to dílčí nastavení terapeutického settingu, může to přinášet dobré věci. Ovšem jako vše má i oáza své stíny.
Obecně je nutné hledat a nezapomínat na stín u „příliš světlých cílů a oblastí“, jako je vzdělávání, výchova, terapie a další, které jsou prošpikovány dobrými úmysly, krásnými představami, ale v realitě každá nese i sadistické či masochistické rysy, jak trefně upozorňuje v knize Temný Eros Thomas Moore, jehož knížky bych doporučil jako povinnou literaturu pro každého terapeuta.
Oáza je model, jak by se terapie možná sama chtěla vidět – jako někdo, kdo stojí vně světa, nepošpiněný a neutrální, krásný a léčivý. Oáza je bezpečná ve své neutralitě – není však náhodou víc bezpečná pro terapeuty? Děsivé události na Ukrajině nás učí, že někdy musíme neutralitu opustit a volit si postoje a stanoviska. A vybírat dobře.
V oáze terapeutům a někdy i klientům hrozí, že u nich propukne něco, co by šlo nazvat psychoterapeutická porucha osobnosti. Je to do sebe zamotaný systém fungování jen na „psycho“ rovině, čtení pouze psychologických knížek, stýkání se jen s psychology a život naplněný a přeplněný terapií, supervizí, kongresy, víkendy plnými psychokurzů a podobně.
Fungování zúžené na oázu se stává obranným mechanismem. Nabízí určitý typ porozumění sobě a světu a specifickou blízkost, avšak za cenu odpojení od dalších vrstev reality. Tento mechanismus ochrany před světem je svůdný tím, že zdánlivě odvádí do potřebné hloubky.
Oáza je zčásti také iluzí: nic takového v plném smyslu není možné a v konkrétnostech to vidíme ještě přesněji. Iluze nehodnocení padá, otevřeme‑li se některým názorům a myšlenkám klientů – s terapeuty rozhodně hýbou, mohou být znevažovány, hodnoceny, nabourávány či ignorovány, protože jsou tak těžko snesitelné.
Terapeut se raději bude zabývat jen emocemi, kde se nemusí setkat se zhnusením, povrchností či jinými nepříjemnými fenomény souvisejícími s nehezkými či podivnými myšlenkami a politickými postoji a kde nebude tolik vystaven vlastním protipřenosovým reakcím.
Rovina myšlenek (hlavně myšlenek vztahujících se ke světu), názorů a přesvědčení, která může být součástí klientových potíží a/nebo přímo způsobovat jeho psychické trápení, je v oáze spíš obcházena. Raději uzdravujeme třeba vnitřní dítě, což je skvělá věc, ale i ta má svůj stín.
Výsledkem je uzdravené vnitřní dítě, někdy s očekáváním, že svět bude nakonec podobnou oázou, jakou člověk zažil v terapii. Z toho vyplývá nové utrpení, když se toto očekávání v jiném než terapeutickém vztahu nenaplní. Podle Hillmana je spousta schopných lidí „schovaných v terapii“, místo aby působili se svými schopnostmi a kvalitami ve světě a ovlivňovali ho.
Oáza také ignoruje svět a jeho vliv na zdraví člověka. Podporuje jednostrannost, že vše se odvíjí od našeho vnitřního nastavení, vše může být takové, jaké si člověk zařídí, vysní… Krásná, ale narcistní iluze.
Určitě je velkou a důležitou částí pravdy, že svou i společnou realitu si vytváříme a máme volbu, jak naložíme se vším, co tvoří náš život, ale pro srozumitelnost světa a konzistenci našeho přesvědčení není rozumné obětovat pohledy, které s takovým nastavením neladí.
Je snazší, ale dětinské držet se zuby nehty různých psychologických, či dokonce „vesmírných“ zákonitostí, které nás mají chránit před pocity bezmoci a pokorou při pohledu na skutečnost, že životu a duši nikdy zcela do karet nevidíme, a před hlubokým utrpením přítomným ve světě.
Zabarikádování v dílčích interpretacích brání léčbě světa. Trápení a neúspěchy jsou v takovém přístupu logicky důsledkem něčeho chybného v jedinci, který cítí pocity viny za svou nedostačivost v naplňování novodobých psychologických přikázání jako stále vyhrávej a vše zvládni.
Aplikovat tuto filozofii například v kontextu kulturních rozdílů, rasové diskriminace, nedostatku vody, potravin, bezpečí, zkušenosti holokaustu a podobně mi přijde až perverzní. Takové teorie jsou nepokorné, neudržitelné a potřebují doplnit a změnit.
Dokončení zítra: Terapie a její stín
