Naše audiobooky
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Ilustrace: Bo Bartlett

Terapie a její stín

Nestačí uzdravovat lidem jejich zranění. Měli bychom víc toužit po světě a znovu ho vzít vážně.

20:32
Aleš Borecký

Aleš Borecký
Psycholog

9. 6. 2022

Z audiobooku: Svět v terapii
Ze seriálu: Svět v terapii

Dívat se na svět vyžaduje odvahu. Je snazší být chráněn výklady, které umožní nevidět svět, jeho zranění a jeho sílu činit nás nemocnými, to je pochopitelné. Smysl samozřejmě dává i regulovat, co k sobě můžeme pustit, abychom tuto tíhu vůbec unesli. A platí Palachova moudrost – každý ať bojuje se zlem, na které stačí. Terapeuti jsou nicméně zbytečně chráněni před palčivou otázkou: má terapie ve formách, které známe, moc měnit svět k lepšímu? Samozřejmě je možné se rychle skrýt do pseudopokory, že už taková otázka je velikášská a psychoterapie není metodou, jak měnit svět, ale způsobem pomoci s řešením osobních problémů. Tím by se ovšem terapie zřekla velké části svého potenciálu: vrstvy, která souvisí s hodnotami, životním stylem, spiritualitou a dalšími oblastmi života.

Bude‑li v centru duše a ne jen pragmatismus, jsou takové otázky podle mě na místě. Změní se svět dostatečně, pokud vyléčíme pár tisíc jednotlivců? A je vyléčením snížení psychopatologických symptomů jedince, nebo by změnou byly až posuny ve struktuře osobnosti, změna hodnot, myšlení, způsobu života a podobně?

Dívat se jen na sebe a osobní stín může být rafinovanějším sobectvím a opomenutím významu světa, pokusem, jak se odpojit od jeho bolestí. Odpojení od světa a jeho trápení je jakousi paralelou narušeného attachmentu – v osobní rovině jde o vztah k matce či rodiči, v globální pak ke společnosti, světu a přírodě. Narušené mateřsko‑dětské vztahy se zobrazují v podobně zraněných postojích ke světu a (matce) přírodě. Odpojení bývá jednou z hlavních známek zažívaného traumatu.

Kolektivní stín

Odpojení od kolektivního stínu světa nic nemění na jeho vlivu a existenci. Působí, i když se mu nevěnujeme. Neopečován a neintegrován je ponechán ve veřejné sféře všem manipulátorům, kteří ho rádi zneužijí. Veřejný prostor je mimo jiné i takovým odkládacím místem, někdy i smetištěm, kde potkáváme to, co lidé nezpracovali sami v sobě. Není dobrým containerem. Je to souhrn všech stínových motivů každého vynásobený manipulací ze stran demagogů, kteří potřebují, aby lidé byli naštvaní, ustrašení a zmatení.

S vlivy světa zápolíme na jiném než terapeutickém poli, kde nejsou žádné bezpečné podmínky na jeho zkoumání a zpracovávání. Stín se zobrazí v kolektivních událostech, v trendech doby ukazujících na zranění světa a lidí v něm.

Zjevují se opět „vůdci“ ničící svět, nerozumní, neempatičtí, bezohlední vůči hodnotám. Se stínem se setkáme v Putinovi, Trumpovi a dalších, setkáváme se s ním v posedlostech po dokonalosti a úspěchu nebo v konzumu, který jako každý jiný symptom naznačuje vlastně směr, kudy se vydat, pokud ho dobře vyložíme. Ne doslovně a takto materialisticky – to je opravdu symptomatická rovina –, ale měli bychom po světě toužit víc a znovu ho vzít vážně. Konzum je také manickou obranou před depresí, kterou bychom měli, kdybychom se na svět skutečně dívali.

Je‑li svět mrtvý, nenabízí uspokojení a rovněž ho lze ničit a jen využívat. Je pak – slovy papeže Františka – světem na jedno použití. Potom vše, co nás sytí, musíme najít ve vztazích, které (jak potvrdí asi všichni terapeuti) nesou dnes neúměrnou zátěž, co vše by měly naplňovat. A řada lidí k nim navíc přistupuje s narcistním postojem jako k objednání menu, které má kuchař přinést: nebude‑li menu takové, jaké chci (někdy je i „chci“ zkreslené na „potřebuji“), odcházím hledat lepší verzi pokrmu.

Mrtvý svět má svůj stín – trpíme pak díky věcem, onemocňujeme z potravin, chemie, vzduchu, vody a materiálů. Předměty v našem světě nesou známky patologie – můžeme pozorovat anorektické a falické budovy, obsedantní byrokracii, paranoidní obchod, manické technologie nebo narcistní sociální sítě. Téměř však nezkoumáme jejich vliv na psychiku.

Stín je třeba poznávat, uznat jeho přítomnost a sílu a snažit se o jeho pochopení. Seznamování se stínem je delší proces, ke kterému je třeba důvěra a dobrý doprovod. Je důležité vyhnout se dvojímu riziku. Tím prvním je nechat se zlákat pokušením svůj stín netříbit a neproměňovat. Dnes je možné být v určitých kruzích hrdý na to, že se člověk považuje například za rasistu, homofoba a podobně, což je nesmírně smutné. Zcela uzdravená nemusí být ani extrémně opačná tendence, že se v žádném případě nikdy nesmíme nikoho dotknout. Lze být laskavý, empatický, a zároveň se svobodně vyjadřovat i být kritický.

Je důležité odolat i pokušení myšlenky, že vnější svět není vůbec podstatný a že se nad vším můžeme svobodně vznášet, aniž bychom byli se světem spojeni a byli jím zraňováni. Vezmeme‑li za svůj postoj, že se máme „věnovat sobě“ či „začít od sebe“, neznamená to ponechat náš svět, naši demokracii a náš mentální prostor demagogům slibujícím osvobození od práce na stínu, zdokonalování sebe i společnosti a pracujícím na udržování nerovnosti a diskriminace. Máme se věnovat sobě, abychom mohli vytvářet lepší vztahy a byli vůči světu i jeho politické rovině citliví, vyzbrojení a připravení hájit důležité hodnoty.

Svět na terapeutickém lůžku

Psychologie a psychoterapie některá témata podcenila, nezohlednila, někdy k nim přistupovala naivně, někdy příliš ortodoxně. Zdůrazněním některých motivů nechtěně přispěla k tomu, že nezpracovaná témata se stala úrodnou půdou pro populisty. Například přehnaným terapeutickým důrazem na princip tady a teď zůstaly ležet ladem stesky spousty lidí týkající se vybájené minulosti i strachy z budoucnosti, naděje na lepší zítřky.

Přehnané akcentování autenticity bez jiných hodnot povzbudilo autentické „zvracení“ na sociálních sítích a bezohlednost projevu a následně jednání řady lidí. Psychologie a terapie často neudržely celý panteon psychických sil a hodnot nutných k celistvosti jednotlivce i celku. Místo aby byly lékem a řešením potíží lidí a světa, staly se někdy součástí problému.

Co se musí stát, abychom svět položili na pomyslné terapeutické lůžko? Nedostáváme v posledních letech dost podnětů, že se o to máme přinejmenším pokusit? Dávno už neřešíme hysterické konverze Freudových pacientek nebo fobie z pavouků dle učebnic kognitivně‑behaviorální terapie. Na tyto základy musíme dostavět další patra.

Dnes vidíme destrukci reality, kdy se s řadou lidí neshodneme ani na vnímání zjevných faktů, erozi důvěry a hodnot, nárůst ochoty věřit čemukoli a komukoli, konspirační boom, polarizaci světa, rozštěpování archetypálních sil, které patří k sobě, a opomíjení stínu, se kterým se pak o to více potkáváme ve vnějším světě.

Ukrajina, covid, migrace, události ve světě jsou nová „znamení doby“. Máme v nich číst a metaforicky řečeno pozměnit díky nim složení léků, které používáme a doporučujeme. Mění se svět a měli bychom měnit způsoby, jak to zohledňovat. Možná jsou některé neúspěchy psychoterapie spíše důsledkem zastaralých metod a systémů a nesprávných předpokladů než osobními deficity klientů či terapeutů.

Freud na význam světa upozornil už před sto lety, když v Nespokojenosti v kultuře nadhodil otázku, kdo vlastně potřebuje léčbu – zda jedinec, či společnost jako celek, protože ta má také svá zranění, své neurózy. Klienti v terapii sami přinášejí témata vztahující se ke světu a je na terapeutovi, zda a jak je uchopí.

Nebude‑li mít terapeut výbavu na zacházení s tématy jinak než dle starých individualistických schémat a nebude‑li mít odvahu, klient si zvykne, že terapie je jen na řešení vlastních pocitů a čistě osobních témat. Terapie se nestane místem sdílení zajímavých myšlenek, jak doporučoval Hillman, a témata kolektivního stínu (kam patří závist vůči celým skupinám lidí, strach ze světa, vztek na svět, bezmoc ze stavu světa, křivdy osobní, ale i ty skupinové a národní, ztráty představ, nadějí a identit) zůstanou tabu.

Mezi rezignací a naivitou

Neléčením světa a nepropracováváním souvislostí mezi individuem a celkem se zhoršuje životní prostředí ve všech smyslech slova – i mentální životní prostředí. Jedy a toxické představy, přesvědčení a diskurzy kolují společností a zasahují i mysl každého. Takto nás svět může činit nemocnými. Něco z nemocného světa je v nás, i když to není naší podstatou. Jako se dá vdechnout jedovatá látka fyzicky, lze emočně a mentálně „vdechovat“ i škodlivá přesvědčení a příběhy. Nyní můžeme sledovat v přímém přenosu, co dělá letitá ruská propaganda ve veřejném prostoru a v ruském národu.

Objeví‑li se v tomto kontextu úzkost, nemusí být jen projevem patologie – někdy je logickým důsledkem dobrého vnímání těžké reality. Neúzkost naopak může být projevem popření, nevědomosti, příliš mělké důvěry a naivního optimismu. Musíme proplout mezi rezignací a naivitou. Právě v terapii by se mohla rodit nová motivace pro boj o dobrý svět, svět hodnot a skutečná naděje, jak ji definoval Václav Havel: Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.

„Produktem“ terapie by mohli být jedinci se zvýšeným porozuměním sobě, ale i světu, s ošetřenými emocemi, ale i pevnými hodnotami. Vnitřně dospělí, kteří v „alchymickém procesu“ terapeutické změny našli cestu, jak bolesti a traumata proměnit v empatii a strach v odvahu, aby se znovu stali zdravou složkou „emočních plic“ světa, které nevypouští vnitřní odpady jako zplodiny dál do koloběhu konfliktů a kontaktů.

Dospělí umí (nikoli dokonale, ale „dostatečně dobře“) vnitřně zpracovávat odpad svůj a zčásti odpad světa. Je to další paralela osobní roviny jedince a makroroviny světa – na individuální rovině je dobrým zacházením s „odpadem“ opracování traumat, strachu, úzkostí a dalších těžkých pocitů, na globální rovině je téma odpadu příběhem o životním prostředí, klimatické změně a záchraně planety. V tomto smyslu je každý psycholog a terapeut vlastně ekopsychologem.

Vždy je zde souvislost mezi a prostředím. I kdyby byla terapie dobrým semenem, nebude účinkovat, bude‑li se horšit půda světa, do které semeno léčby zapadá. Negativní změny v prostředí působí stres, který jedince ovlivňuje přímo, ale i nepřímo. Terapeut Gabor Maté upozorňuje, že světem vystresovaní rodiče předávají stres dětem a stres pak přímo ovlivňuje vývoj jejich mozku a jejich fungování a prožívání. Je tedy nutné čistit svět a veřejný prostor – to znamená zpracovávat zranění, individuální, ale i ta související se světem. Terapie však také může pomáhat i světu, když mu bude s klienty vracet hloubku, krásu a význam.

Zranění hovoří o celku

Problémy jedince můžeme vidět šířeji. Jsou utkané z vlivů světa a také podávají zprávu o světě. Každý jako jedna částečka celého organismu společnosti vypovídá o celku. Dva minipříklady – záškoláctví není jen problémem Jana Nováka z Horní Dolní, ale skrz něj a tisíce dalších může ukazovat na problémy systému vzdělávání, kdy se edukace stala do velké míry destrukcí imaginace. Prokrastinace není problém Jany Novákové, která by měla jít na rychlý kurz o prokrastinaci (ale nejspíš se na něj nestihne přihlásit), ale je i zprávou o množství bezduché práce ve společnosti a nutkání plnit všechny (ne)možné úkoly a podobně.

Naše patologie je také projevem bolavého světa, který skrze nás – jako své jednotlivé buňky – dává najevo svá zranění. Jsme součástí trpícího světa a někdy vynášíme na světlo těžkosti přesahující náš osobní duševní materiál, můžeme být „mluvčími“ širšího nadosobního tématu. Naše zranění i zranění světa mají být vyslyšena, nikoli potlačena. Z traumatu se má stát něco jako umělecké dílo, z pacienta i terapeuta umělec, který opracovává rudu, co nemá být vyhozena. Dobrá terapie je rozkročena mezi vědou, řemeslem a uměním. Právě umělecká identita zobrazuje to, co řekl spisovatel a aktivista James Baldwin: artists are here to disturb the peace.

Najdeme‑li duši i ve světě, nebudeme zažívat kontakt s hloubkou jen v terapii – probudíme se z terapeutického transu. Budeme vdechovat a vnímat živý svět, což je možná jiný popis kontaktu s inspirací. Svět bude utvářet naše duše. Odolá‑li terapie různým pokušením byznysu, povrchnosti a jejímu posvěcování, banální psychologii hodící se do některých médií, posedlosti uznáním jako jiné vědecké obory i nadměrnou spjatostí se systémem společnosti, může růst pravá psycho‑terapie, kterou je vydávat sebe do služeb světa a duše. Možná musíme nejprve nalézt ty správné otázky, na které budeme hledat pokorně a vytrvale odpovědi. Básník Rainer Maria Rilke řekl, že máme prohlubovat otázky, dokud se nevynoří odpověď.

Pro dosažení změny je někdy nutné překročit rámec známého, potvrzeného a bezpečného. Nové přístupy v terapii vznikly často díky odvaze jejich zakladatelů nebýt jen následovníky předaných pravd a poznatků, ale tvůrci nového. Dnes by novým diskurzem mohla být změna ve vztahu ke světu. Člověk a duše nejsou jednoduchým fenoménem ani matematickou rovnicí, která má stále stejné vyústění a řešení, spíš jde o hledání symfonie různých rovin poznání, teorie a praxe, rozumu i intuice a představivosti.

Společný sen

Dělat vlny může znamenat tvořit harmonii tónů a rozhýbat krásu. Podle terapeuta Roberta Schenka, autora knihy The Soul of Beauty a propagátora „terapie krásou“, je probudit krásu víc než vyzbrojit rozum. Krása a láska jsou někdy účinnějšími léky než antidepresiva, která nasazujeme, abychom mohli unést tíhu života a bolest světa. Terapie by také mohla opustit příliš akcentovaný rodičovsko‑dětský narativ s rodičovským přenosem a tématem bezpečí a odrazit se do další vývojové fáze autonomie a samostatnosti, kde terapeut bude spíše spojencem či sourozencem, průvodcem duše a soulmate.

Z výše uvedeného vyplývá můj názor, že je důležité, abychom uměli zahlédnout jako pacienta celý svět. Podle mě by bylo však třeba jít dál. Na terapeutické lůžko by si měla lehnout terapie sama. Terapie by měla z otrockých aspektů, ve kterých je spoutaná, vstoupit na cestu vlastního „exodu“ do zaslíbené země. Na této cestě ji svět může oživit, stejně jako naopak terapie může vnést své ovoce zpět do světa.

Vyžaduje to pokoru, aby se mohla proměnit, pustit své omnipotentní iluze a hledat, jak může být ryzejší a přínosnější. Kdo však bude dělat terapii terapii??? V určitém smyslu je to samozřejmě protimluv a nezodpověditelná otázka, možná kóan, co má provokovat k reflexi, odvaze a „tranzici“. Každý terapeut jako jedna buňka organismu může dát dobré podněty a přispět k dobrým vlnám změn. Bylo by škoda, kdyby se takové kapky nespojily ve vlny a zůstaly skryté.

Známá terapeutická poučka říká, že cesta dál je cesta skrz. Realitu změníme, když ji přijmeme – to znamená nejprve být dostatečně všímaví a pozorní k tomu, co skutečně zažíváme a vidíme. Nenahlížet svět jen brýlemi, které nám předaly tradice a které jeho význam popírají či marginalizují, s ochotou vidět své prohry, odvahou zdravě riskovat a mluvit o svých postřezích a nápadech a s potřebným štěstím a podporou kolegů‑spojenců.

Jak říká benediktinský terapeut Anselm Grün: sní‑li stejný sen více lidí, nejde o pouhé snění, ale začátek nové reality. Reality, která zformuje v mentálním poli vlnu, co spláchne stará přežitá schémata a utvoří prostor pro nové, respektive staronové, protože duše a péče o ni zde byly vždy.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Články k poslechu

Co se nedá změnit

Některé věci můžeme jenom přijmout. A to vůbec není málo.

16 min

Vysoce myslící

Jsou chytří, schopní, úspěšní. Všechno se jim daří uhrát rozumem – všechno kromě vztahů.

24 min

Dobíjení baterií

Abychom mohli podávat výkony, potřebujeme odpočívat. Proč je to pro někoho tak těžké?

10 min

Prostor pro sebe

Nemusíme dělat všechno, co můžeme. Lenošení je prospěšné, když si ho nevyčítáme.

14 min

Růst na povel

Když seberozvoj ubíjí, místo aby rozvíjel, je na čase změnit přístup.

13 min

9. 6. 2022

Svět v terapii
Seriál

Třídílná esej psychologa Aleše Boreckého. Reflektuje současná psychoterapie dostatečně svět a jeho vlivy na člověka? Vnímáme, jak nás může činit fyzicky, duševně, psychosomaticky i spirituálně nemocnými? Je naděje na změnu? Co, kdo a jak může naše duše léčit? Pojďme hledat společně alespoň ty důležité otázky a následně náznaky odpovědí.

Aleš Borecký

  • Věda a společnost
Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.