Stvoření neskončilo vydělením duše z jednoty a zrozením vědomí v těle, ale je završeno tajemným procesem sjednocení. Sjednocení se odehrává mimo oblast vědomí až do té doby, než se vás začne dotýkat způsobem, který jsem popsal v předchozích dílech. Dalším krokem na cestě vašeho probuzení je integrovat vlastní stín, tedy nežitou, nevědomou a silně zraňující stránku vaší jedinečnosti.

To, že se ke stínu stavíte zády, neznamená, že se k vám přestane vracet v dalších a někdy i intenzivnějších projevech. Zraňovat vás nepřestane sám od sebe. K ilustraci této situace nám může pomoci prastarý biblický symbolický příběh, který odkrývá mnohem více, než jsme v něm četli.

Je to příběh Jonáše, muže, jenž ovládl svůj stín. Jeho vnější příběh je obrazem dynamiky vnitřních pochodů. V tomto biblickém mýtu je prorok Jonáš vlivem nejrůznějších vnějších a vnitřních událostí doveden sám k sobě a setkává se ve svém nitru s nezpracovanými nevědomými obsahy, kterým musí dát nejprve jméno a pak je ovládnout.

Bůh promlouvá k Jonášovi: „Vstaň a jdi do města Ninive a volej proti němu, neboť zlo, které páchají jeho lidé, vystoupilo před mou tvář.“ Jonáš je vybízen k tomu, aby se ponořil do svého nevědomí a nalezl svoji druhou stranu – svůj stín. Bůh mu prostřednictvím jeho nitra „říká“: Běž k sobě, poznej svůj stín, vzmuž se, dojdi až na konec sebe samého, staň se pravdou.

Ninive je městem (příměrem k místům v duši), kde panuje chaotická a nerozlišená temnota. Ninive je místo, kam zatím nepronikl paprsek světla vědomí, místo, které se obrátilo ke světlu zády. Proto Bůh Jonáše volá, aby šel právě tam. Volá jeho vědomí, aby se obrátilo do nitra a nalezlo stín – toto město, které „k Bohu stojí zády“. Jonáš je volán či spíše tlačen k sestupu do vlastních hlubin.

Jonáš však před tváří Boží uniká. Neposlechl příkaz a utekl do Taršíše. Taršíš je na úplně opačné straně než Ninive. Totéž dělá probouzející se člověk: i když je pod tlakem krize, nehodlá se zabývat svým stínem a stále uniká na „druhou – tu lepší  stranu“. Jak je vidno, Jonáš, přestože byl prorokem, nevzdal se svého ega jen tak. Boží hlas je však mocný a nenechá Jonáše na pochybách, že před úkolem (ovládnout svůj stín) nemůže uniknout. Další osud Jonáše již znáte: bouře, pohlcení velrybou a jiné peripetie, které ho nenechají uniknout a přivedou ho zpět na cestu k vědomí sebe sama.

Bolesti nechtěného

Se zraňujícími pocity a situacemi, které jsem tak barvitě vylíčil v předchozích dvou částech seriálu Probuzení, zápasí nesmírně mnoho lidí. Všichni ti, kteří se probouzejí ze spánku umělé osobnosti a začínají si uvědomovat, že jsou „naprogramováni“ v rozporu se svojí jedinečností. Typickým příkladem je rodičovská výchova, není však jedinou příčinou podivuhodného odcizení člověka jeho podstatě. Těch dalších příčin bude jistě také dost, ale tato hraje klíčovou roli ve vývoji sebevědomí.

Pokud rodiče sami nevědí, kdo ve skutečnosti jsou, a to většinou opravdu nevědí, programují dítě způsobem, který se zamlouvá jim, ne dítěti. Tedy produkují a kopírují výchovné vzorce, kterým oni sami věří, aniž by věděli proč. Čím více jsou oni sami nevědomí ve svých pohnutkách a motivacích, čím méně znají své nevědomí, tím více ani oni sami nemohou chápat, proč jednají tak, jak jednají.

Teprve přijetím uzdravujete tu část sebe samotných, kterou můžeme nazvat vaší zraněnou částí, vaší obětí. Přijetím se totiž jednoznačně vymezíte hodnocení.

Porodem to začíná a smrtí končí. Odmítnutí, neláska a z nich pramenící zraňující pocity nedostatečnosti jako reakce na chování lidí, kteří se nás „dotýkali“ v dobách, kdy jsme ještě nemohli svým vědomým poznáním nahlédnout, čím doopravdy jsme.

Získaná pocitová méněcennost je více než skutečná pro většinu z nás, jenže je z velké části neuvědomělá, tedy je součástí stínu. Je to pro každého z nás velmi osobní a zraňující skutečnost a nedá se objektivizovat. Subjektivní pocity jsou jedinou pravdivou výpovědí o vlivu z dětství. Taková výpověď však přichází, až když se člověk probouzí (v pravém slova smyslu) a zjistí, že s ním „něco není v pořádku“.

Mezi stínem a personou

Začíná být jasné, že se tu z mnoha proměnných stvořil zvláštně pokřivený ne‑pravdivý svět umělé osobnosti, který však nemá věčného trvání. Začíná se měnit právě působením stínu. Je proto logické, že probuzení přináší rozpad oné druhými stvořené osobnosti, která vás drží v zajetí odcizujících identifikací. Ty jen málo vypovídají o tom, jaká je vaše jedinečnost, ale mnohem více říkají, kdo je ten dobře vychovaný a společností naprogramovaný jedinec. Procházíte prvním rozpadem, svět se ztrácí v nesmyslu, nový smysl není ještě hmatatelný, bloudíte mezi stínem a dosavadní osobností.

To, že stín nastupuje a začíná působit, není věcí vaší vůle ani to není trest za hříchy. Krize, kterou spouští jeho nástup, je jen další fází v přirozené genezi vnitřního sjednocení. Avšak to, jaký stín je, je výslednicí předchozích vědomých a nevědomých snah člověka. Mějme na paměti, že každý stav je důsledkem jeho předchozích kroků jako příčin, které předcházely současnému stavu. Vědomí je kauzální.

Dobro zlu neukrátí. Koneckonců, pokud je probuzení úvodem vědomé cesty sjednocení (Jung tuto cestu nazval individuací), nelze sjednoceného stavu dosáhnout tak, že jedno budeme hrotit (stále jen vylepšovat personu) a to druhé (stín) zatlačovat do tmavé jeskyně zapomnění. Nelze být lepší a lepší donekonečna. To odporuje veškeré přirozenosti. Snaha být lepší je pouze uspokojujícím nárokem autority ega. Nakonec sami na sobě poznáváme, že i sama podstata takového snažení nemůže mít jiný výsledek než vyčerpání, únavu a konec jedné velké iluze.

Pod tlakem více či méně bolestných a ponižujících okolností vstupujete do fáze zmatení, která se týká toho, kým skutečně jste. Vzniklé vnitřní napětí konfliktu mezi personou a stínem vás nutí klást si nové otázky a hledat cesty, jak s konfliktním stavem, ve kterém se nacházíte, naložit. Pokud nastoupíte na cestu sebepoznání už v této fázi a obrátíte pozornost do nitra, začnete pozorovat to, co skutečně cítíte a vnímáte, což je mnohdy zcela v rozporu s tím, co vás učili ostatní. Tyto rozpory vám najednou připadají až příliš skutečné na to, abyste se jim mohli vyhnout. Přesto, že tu můžete vidět, čím jsou vaše životní volby podmiňovány a motivovány, napětí vnitřních konfliktů vás stejně často nutí unikat, bránit se a konflikty racionalizovat.

Díváte se sami na sebe a začínáte vidět, kolik duševní svobody skutečně máte, jak moc jste podmíněni tím, co cítíte, tím, o čem jste přesvědčeni, že je pravda, a tím, čemu věříte. Je toto skutečné já?

Potřeba obrátit se do sebe je naprosto nezbytnou podmínkou toho, abyste si začali uvědomovat hlubší části sama sebe, které nejsou podmíněny výchovou ani společností. Pokud si počínáte správně, můžete si začít uvědomovat spontánní, přirozené pocity, které vycházejí z vaší jedinečné přirozenosti. Začínáte se rozpomínat na to, že ve vašem nitru žije osobitost nezávislá na čemkoliv zvenčí. Nezávislá na rodičích, nezávislá na pracovní pozici, nezávislá na rolích, ba ani na těle. Začínáte, i když mnohdy jen velmi nerozlišeně, vnímat podstatu své jedinečnosti.

To, co však začínáte cítit a vnímat jasně, je, že potřebujete uzdravit zraněné části uvnitř sebe. Život v souladu s diktáty, nároky a nesmyslnými požadavky po dokonalosti vás bytostně zraňuje. Přílišné přizpůsobení diktátu vnějšího světa vytvořilo uvnitř vás duševní rány. Začínáte pozorovat, že takový život je velmi bolestný. Založený na strachu, na popírání skutečného cítění. Založený na tužbách po uznání, po moci, ale co hlavně – odehrávající se pod neustálou a přísnou kontrolou autority ega. Začínáte vidět, jak popíráte svoji skutečnou podstatu. Začínáte vidět, že vaše jednání je založeno na měřítkách, která vám předali druzí, a jen málo na vašich skutečných přáních, potřebách a pocitech. Většina z nás žije totiž pod vlivem mylného přesvědčení, že příjemné pocity = dobro. To, co vás však začíná bolet ze všeho nejvíce, je vědomí, že nejste schopni skutečně milovat, protože láska není kontrola. Láska není tužba, nejsou to pocity ani myšlenky, láska není odmítání, ale je náručí přijetí v pravém slova smyslu.

Osobnost má své hranice, a tedy i vaše trápení má své hranice. Je totiž ohraničeno právě prostorem ego osobnosti.

Jakmile napřímíte pozornost do svého nitra na procesy, které definují ego, tato podstata vaší vnitřní bolesti se vám více zviditelní. Ukazuje se vám nahá a pravdivá, zbavená všech závojů. Zatím však je člověk dalek poznání, jak s touto bolestí nakládat, protože to, co je skutečně akutní, je jeho prožívaná bezcennost, dezorientace ohledně smyslu a hodnot, tupá omezenost vnitřní autority, která se stále a stále pokouší převzít kontrolu nad vším jednáním, cítěním a myšlením.

Autorita ega nemá na starosti nic jiného než hlídat práh, přes který vás nechce pustit ven do svobodného prostoru mimo ego. Je to pověstný celník, strážce prahu, soudce, kritik, hodnotitel, posuzovatel. Velmi často se člověku jeho prostřednictvím děje posuzování všech zranění, která ho tíží. Hodnocení a nekonečná analýza všech křivd, jejich znovuprožívání, rostoucí vztek, nenávist a agresivita, nebo naopak ještě hlubší pád do oběti, tedy bezmoci, lítosti a pocitů viny. A člověk na to všechno reaguje stále stejným způsobem: depresemi, závislostmi, nutkáními, obranami, úniky, uzavřeností v komunikaci a sociální méněcenností obecně.

Jakékoliv hodnocení přináší jen další a další bolest na duši. Ale jak si pomoci, když jste do této doby kontrolovali svá zranění pouze rozumem autority a vědomí stálo mimo? Snažíte se propustit potřebu kontroly nad zraněními a potřebu mít moc nad bolestí, ale ono se to pořád vrací.

Neustálé hodnocení sama sebe je disciplína, která se zdá být kořenem, jejž nelze vytrhnout. Utrpení, které sebehodnocení přináší, jde ruku v ruce se všemi ostatními výše popsanými stavy, které se díky potřebě autority ega neustále kontrolovat, hodnotit, posuzovat a vykládat realitu vracejí a potvrzují deformovanou realitu ega donekonečna, protože celý systém, i když tak nevypadá, je založen na odmítání skutečnosti.

Pod taktovkou odmítnutí

Představa, že zranění samo zmizí a ego autorita dostane rozum, přestane soudit, kritizovat, hodnotit a nárokovat si dokonalost, je naprosto marná. Ano, mnozí zkouší vkládat do sebe spousty pozitivních myšlenek. Zkouší si vytvářet různé konstrukce, schémata, učí se nové myšlenkové dovednosti, ale ono to vůbec nezabírá. Tedy ne, že by to na chvíli neudělalo člověku dobře, to ano, ale ve výsledku to nemá léčivý potenciál, protože ten nestojí na schopnosti myslet nebo cítit se určitým způsobem, ale na schopnosti přijmout vnitřní realitu tak, jak ji prožíváme. Dokud se do hry nevloží vědomí, bloudí člověk ve svém egu pod taktovkou cukru a biče.

Jak hledíte do temnot probouzející se subjektivní reality, vidíte, že vše ve vás se vzpouzí přijetí toho, jak se věci mají, a o to více je patrné, jak hodně jste naprogramováni na odmítání, na vzdor, nechuť, averzi, odpor k tomu, co ve vás vyvolává nepříjemné pocity, nebo k tomu, s čím nesouhlasíte.

Je toho tolik – nepřijatého, odmítnutého v nás samotných. Je tolik stínů, kolik averzí jsme si my sami pro ně nevědomě připravili. Je tolik konfliktů, kolik odmítnutí v sobě neseme. Autorita ega neumí přijímat, není jí to dáno. Umí se s něčím ztotožnit, ale skutečného přijetí se od ní nedočkáme. Ego tedy v procesu přijímání stojí už mimo hru jako aktivní část vědomí. Zúčastní se jí jen jako reaktivní složka.

Prozkoumat to, co skutečně cítíte, místo toho, co byste cítit měli, je skutečně první krok. Tím, že to poznáte a pojmenujete, uděláte pro sebe hrozně moc. Ale uzdravení poznáním zatím cele nepřichází. Teprve přijetím uzdravujete tu část sebe samotných, kterou můžeme nazvat vaší zraněnou částí, vaší obětí. Přijetím se totiž jednoznačně vymezíte hodnocení, protože přijetí nehodnotí. To, že jste ve spojení se svými skutečnými pocity a emocemi, poznáváte je a přijímáte je, vás staví na nohy vaší jedinečnosti.

Není vám na světě zrovna dobře (komu je?), znáte možnou příčinu, mapujete zranění a stavy, které je doprovázejí. Víte, jak na ně reagujete, poznáváte své obrany. Udělali jste na sobě obrovský kus práce. A co dál? Tím to končí, nebo ne? Jste navždy naprogramovaní, nebo se to dá všechno překročit?

Kdybychom byli jenom osobnostmi (egem), mučenými dokola svými nevědomými programy, bylo by to asi tak a ne jinak. Jenže víme o tom, že tyto věci překročit lze. Kromě vědomého já, tedy jakési osobnosti, máme ještě další prostor vědomí a dále všechno to, z čeho naše vědomí vzniká a v čem zaniká, nevědomý prostor, jenž není také jen sumou programů z dětství a raných zážitků osobního života, ale obsahuje toho v sobě daleko víc.

To však nelze rozumem obsáhnout. Vědomí je víc než jen osobnost – vědomí je mysl, která vám může pomoci nahlédnout, že osobnost má své hranice, a že tedy i vaše trápení má své hranice, protože je ohraničeno právě prostorem ega osobnosti. Za tímto prostorem se nachází místa, kde již nejste tím, čím doposud jste, ale i ještě něčím jiným. Lze do takového stavu vědomí vstoupit a udržet si jej.

Každá skutečnost má svá řešení, některá jsou však až tak příliš prostá a tím tak neskutečná, že jim prostě nevěříme, protože nevíme, že svoboda leží právě za hranicí toho, co není svobodné. Můžete tedy cestu za hranice zranění najít. Tak jako ostatní, kteří se na ni už vydali. Pro tuto část cesty je to skrze laskavost přijetí.

Štěstí je korunou svobody. Přirozená radost je tam, kde je svoboda. Otroctví plodí jen neštěstí. Můžete se stát svobodní, jestliže přestanete bojovat. Odevzdáte‑li vzdor, boj či odmítnutí a vyučíte‑li se přijímání, pochopíte podstatu štěstí. Přijetí je klíč k celistvému Já. Každý z nás je proto příčinou vlastního štěstí.