Propojení sebepoznání a myšlenky či ideje pomoci druhému člověku je vždy mnohem složitější otázkou a stává se citlivou věcí, když se profesně denně stýkáte s lidmi. V rámci terapie s nimi vstupujete do jejich vnitřního světa, napomáháte jim k porozumění složitému vnitřnímu životu a nabízíte jim cestu ven z labyrintu mnohdy velmi složitých, protichůdných a konfliktních duševních dějů. Proto bych i díky četným podnětům rád formou miniseriálu přiblížil čtenářům Psychologie.cz hlavní motivy či myšlenky charakterizující přístup k sebepoznání, který se v každodenní terapeutické praxi proměňuje v terapeutický model.

V knihách a na papíře všechno přeci jenom vypadá poněkud jinak, než když zkoumáte živý terén duše. Psyché‑mysl je tak proměnlivá a roztodivná věc, že vždy, v určitém světle, za určitých podmínek, může jakákoliv teorie vypadat jako pravda pravdoucí, věčná a neposkvrněná. Záleží na úhlu pohledu, a záleží tedy i na výkladu.

Co se však stane, když realitu zbavíte výkladů a odstraníte všechny filtry, které jí deformují? Nestane se nic, a přesto bude řečeno vše. Řeka života poteče dál svým korytem, psyché se bude dál projevovat jako předtím. Jen zahlédnete a poznáte věci v pravém světle takové, jaké ve skutečnosti jsou. Bez osobních interpretací, bez teorií, bez předpojatých postojů a názorů.

Tomu se říká vhled. Tato zkušenost se mi jeví jako nejpodstatnější základ všech změn, o které v terapii usilujeme. A je také základem pro pochopení klíčové věci v psychologii, a tou je lidské ego, chcete‑li osobnost člověka.

Společné jádro, mnoho cest

V průběhu práce na formování terapeutického modelu a přístupu k sebepoznání mi mé rané i pozdější zkušenosti stále jasněji ukazovaly, že jdu nevědomky po cestě, kterou kráčí vyspělý duch východu a o kterou usilovali i duchové středověkého křesťanství. Když jsem se podrobněji seznámil s filosofickými a duchovními klenoty východu, s jejich metodami a technikami sebepoznání, pochopil jsem, že bez praxe vhledu nedochází k vnitřním proměnám.

Paralelně jsem studoval i díla západních gnostických středověkých mystiků, abych se seznámil s popisem reálných prožitků u probouzejících se pravověrných křesťanů. Toužil jsem do hloubky poznat jejich duchovní metody, nástroje proměny a zejména techniky imaginace a vnitřní kontemplace.

Nové informace o prožitých skutečnostech, technické a metodické poznatky se nadmíru vřele prolínaly s mými vlastními osobními zkušenostmi a pomáhaly mi poznat, že v duševním životě mých klientů se objevují stejné prožitkové mechanismy i přesto, že nemají ani s křesťanstvím, ani s východní filosofií vědomě pranic společného.

Jsem přesvědčen, že člověk může svého štěstí dosáhnout mnoha různými způsoby. Vím, že je mnoho přístupů, které jsou prakticky použitelné a s jejichž pomocí lze dosáhnout poznání. Jsem si vědom, že život sám o sobě se nedá vtěsnat do žádných schémat ani modelů. Jaký však byl kondenzát sdělení všech vyspělých přístupů? Co je tím centrálním bodem, klíčovým odkazem pro formování našich moderních přístupů?

To, že rozumové pochopení není pochopení jediné. Nestačí plnosti vhledu. Hlubší, vyšší a širší pochopení lze získat jedině prožitím. Praktickým prožitím psychické reality lze získat vnitřní zkušenost, díky které lze dosáhnout stejného poznání a změny vědomého přístupu k životu, jakého dosáhl a dosahuje výkvět buddhistické, čínské či gnosticko‑křesťanské inteligence.

To, co jsem uvedl, budí na poli moderní západní psychologie někdy pochybnosti, možná jenom proto, že vyrostla z podcenění klenotů východu a obešla jejich filosofický a metodologický  kořen obloukem. Bohužel ke škodě všech, které učí a které vzdělává. A tak i tato skutečnost mi nabídla hlubší vhled do podstaty nutnosti vědomé snahy nacházet a budovat životní praxi tak, aby člověk žil svůj život mnohem více vědomě a přijal osobní zkušenost za střed svého zájmu, rozvíjel nezávislého ducha a poznával sám sebe.

To, co je

Skutečný život se nedá spoutat našimi představami, i když se o to denně snažíme. Způsob života, který žijeme, většinou popírá to, co doopravdy prožíváme. Ztrácíme schopnost být realističtí a stáváme se na jedné straně příliš intelektuálními a racionálními, na straně druhé příliš emotivními a iracionálními, a to všechno protože se nám naše osobní zkušenosti nedaří vtěsnat do sociálních a intelektuálních schémat.

Nedaří se nám uvést sama sebe navždy do podoby, která by se nám zamlouvala a byli bychom sami se sebou plně spokojeni. Věčná proměnlivost nálad, nervozita, strach, napětí, úzkosti, emoce a žádosti nabourávají pečlivě budovanou síť každodenních jistot. Existenciální strachy a emoční úzkosti jsou jen malým přízrakem věštícím věčný konflikt mezi realitou každodenního života a představou o ní. Tento rozpor je skutečnou příčinnou našich neuróz a bolestí.

Často máme pocit, že už nemůžeme dál. Něco v životě drhne, vztahy se hroutí, život postrádá smysl. I přesto, že nám chybí kus životní síly,  tělo i duch strádají, stále nejsme schopni nic změnit, protože ulpíváme ve starých schématech. Chceme, aby věci byly jiné a děly se jinak, a to v nás vyvolává vlny negativity. Namísto změny v přístupu obhajujeme své závislosti, bráníme své staré návyky, útočíme na druhé, vysvětlujeme a potlačujeme vlastní pocity. Musíme si přeci vytvářet nové a další výklady, kterými se ospravedlňujeme sami před sebou. Jak bychom jinak sami se sebou vydrželi?

Život není to, co chceme, ale to, co je. Realita života se neřídí vysněnou iluzí. V praxi je to právě naopak: kukla stvořená ze sebeklamů se pod tíhou každodenní reality trhá a skrze díry, na které jsme nestihli dát další záplaty z představ a sebeklamů, se objeví život ve své opravdovosti. Záplatujeme, aby nás život nebolel. Jiný důvod to nemá. Nahota života a její prožívání je odjakživa spojena s utrpením. S duševní bolestí, která se může projevovat jako pouhá nespokojenost či deprese.

To není vše. Prožívání negativity může být vystupňováno až ke stavům silného zmaru, beznaděje či melancholie. Příznaků a projevů je dost na to, abychom se již nedokázali dál tvářit, že se nás prostě buď netýkají, nebo že jsou poruchou. Tyto příznaky jsou projevem nepochopení, a pokud je nedokážeme včas reflektovat, stávají se z nich poruchy, které nabourávají integritu vědomé osobnosti.

Změň přístup, změníš vše

Sebepoznání není tedy o ničem jiném než o změně úhlu pohledu, o změně v přístupu. Změna v přístupu má léčivou moc. Léčení nespočívá ve filozofování ani v teoretizování. Filosofie ani vzdělání nikdy nikoho nevyléčily z utrpení. Teorie a slova sami o sobě nic neznamenají. Nemají léčivou moc. Bez prožitků jsou jen prázdnými pojmy. K prožívání je však třeba najít přístup. Proto je součástí léčení praxe, která nás k bezprostřednímu přístupu prožitku reality přivádí.

Jeví se mi jako velmi schůdné jít na to postupně. Jsme lidé západu. Proto postupuji pomalu od úpatí hory směrem na vrchol. Začínám od těch nejvíce povrchových věcí, od povrchního uvažování, povrchní mysli, od povrchních částí ega, pak teprve společně studujeme hlubší individuální obsahy, vnímáme souvislosti mezi myšlením, cítěním, tělem a vnější realitou v novém světle. Jeví se mi jako podstatné, aby se člověk pro začátek naučil vnímat, kým je právě teď a kam může a chce dojít.

Na východě to mají jinak, jdou rovnou z vrcholu. Žádné já není. Tvé utrpení je iluze, protože tu není nikdo, kdo by trpěl. Je to pravda nejvyšší a je to absolutní lidská zkušenost, k níž musíme i my – v naprosto odlišném kulturním prostředí – nějakým způsobem dospět i přesto, že naše vědomé postoje jsou jiné než na východě. Poznal jsem za svoji praxi příliš mnoho lidí i v jejich hlubokém prožívání a analyzoval jejich mysl na to, abych pochopil, že náš člověk a naše doba vyžaduje svůj přístup. Postupnou cestu poznání od okrajů vědomí až k nejhlubšímu nevědomí.

Rozšiřující se poznání  pomáhá rozvíjet další pochopení vnitřní soudržnosti a psychologické hierarchie mezi myšlenkovými schématy, jejich individuálními obsahy, prožitkovými vzorci a chováním člověka. Z toho se odvíjejí další věci, i to, jací jsme my sami, co se v nás děje, co nás omezuje, co nám bere možnost se rozhodnout, pak i to, co ovlivňuje naše chování, postoje, motivace a naše vztahy.

Plné probuzení znamená ve své podstatě úplné zhroucení iluze oddělenosti, zbourání všech hranic, psychologicky řečeno i odstranění hranice mezi vědomím a nevědomím. Když se to děje postupně, má to většinou hladký průběh. Když je tento vývoj překotný, je léčení o něčem úplně jiném. Ať tak či tak, sebepoznání má vždy dalekosáhlé důsledky nejen na náš praktický každodenní život, ale i na sílu a charakter vědomé osobnosti, z jejíž povahy, i když je iluzorní, si stavíme mosty k vnějšímu i vnitřnímu životu.

Vím, o čem mluvím, zažil jsem stavy překotného vývoje na vlastní kůži. Ten, kdo léčí druhé nebo má vlastní zkušenost, si dokáže živě představit, co to znamená, když je vědomí zaplaveno nereflektovaným prožíváním a vědomá osobnost se pod tíhou nevědomých obsahů hroutí.

Učili nás, abychom uchopili svět a sebe v něm svévolně, podle toho, jak si přejeme či jak si to vysníme. Toužíme, aby život potvrzoval naše předpojaté uvažování. Svobodu si vysvětlujeme jako schopnost dosáhnout svých cílů a uspokojit všechna svá přání. Stále dokola sníme o tom, jak se stát lepšími či jak získat prchavé okamžiky štěstí.

Proto musíme na začátku přijmout, že sebepoznání nám neumožní vidět svět či sama sebe zrovna v příznivém světle. Sebepoznání skutečně neprodukuje cíle ani žádné jiné mety. Naopak snaží se ukázat a zpřístupnit pozorování autentickou osobnost takovou, jaká doopravdy je, teď v tomto přítomném okamžiku, a přijmout ji. Pro ego je sebepoznání vlastně jedno zklamání po druhém.

Poznání vyrůstá z praxe, ne z teorie

Mnozí tento přístup nazývají jako duchovní. Proč? Protože není založen na hledání chvilkového štěstí, na romantizování, estetizování a idealizování života? Protože takový přístup neprodukuje líbivé lži? Protože poskytuje nový prostor pro prozkoumání vnitřní a vnější reality? Protože neuspokojuje žádnou z potřeb, které uspokojuje materiální a intelektuální život? Ani tužby ve smyslu něčím být, něčím se stát, něco potvrdit či něčeho dosáhnout?

To, co žijeme každý den, od základu popírá to, co ve skutečnosti jsme. Sebeodcizení je slovo, které přesně vystihuje stav, ve kterém se většina z nás nachází. Věříme, že nás lidé budou brát jako člověka, jehož masku nosíme, nebo se jím toužíme stát. Sebepoznání je však přesným opakem. Není o potvrzování teorií o člověku, o duši či o osobnosti a o Bohu. Sebepoznání je věc, která se získává prožitkem každodenní reality. A je to právě každodenní praxe, do které se zpětně zase promítá.

Jde o to vidět svět  a sebe v něm realisticky a pochopit jaké máme možnosti a volby, poznat kdo jsme. K tomu, abychom takovou věc dokázali, nemůžeme začít sněním. Snění je únik. Ochota být realistický a přestat snít o sobě a o svých činech znamená osvojit si určitou životní praxi, jejímž ústředním tématem je meditace, která právě je takovým převodníkem nabyté teorie do praxe. Meditace vytváří prostor, v němž můžeme začít snadno rozmotávat vlastní problémy a začít se s nimi potkávat jinak a začít se vnímat úplně jiný způsobem.

Budování sebepoznání lze přirovnat k budování vztahu. Toužíme vytvořit s partnerem ostrov svobody, v němž se učíme bezpodmínečně přijmout všechny stránky společného života. Ale to také znamená, že takový vztah musí projít frustracemi, nenávistí, utrpením, mnoha konflikty, a umožní nám poznat bolestivé stránky života. Zkrátka musí projít četnými krizemi, aby vyzrál. To samé platí i pro jednotlivce. Idealizované představy, mentální konstrukce, různé ‑ismy a jiné výplody padají ve prospěch poznání, které vyrůstá ne díky teorii, ale díky reflexi toho, co se děje uvnitř i kolem člověka.

Proto terapie směřuje k tomu, aby poskytla dostatek reflexe pro další růst a vývoj osobnosti, nastavila zrcadlo a předala možnosti a způsoby, jak se vyvíjet a pružně reagovat na požadavky života. Mluvím o vývoji, protože Já, které poznáváme, není nic konstantního. Lze na ně nahlížet jako na proces.

Proto se v příštím díle zaměřím na popis vývoje vědomé osobnosti – ega. Úkolem každého člověka je vymanit vlastní osobnost z pout konvencí a vyhrát pověstný boj s drakem, tedy osvobodit osobní Já ze zajetí nevědomí. Individuální duchovní vývoj není jen metafyzickou představou, ale nese v sobě mnoho konkrétních psychických zkušeností. Proto vám po tomto víceméně obecném úvodu v dalším pokračování přiblížím cyklické schéma vývoje, jež jsme nazvali Velký cyklus zrání duše.

Příležitost k osobnímu setkání s Pavlem Špatenkou: Meditation & Bodylab, 6. – 11. května 2014