Říkala jsem si, že být sám sebou je jakási mantra opředená řadou mýtů a iluzí o tom, jak jsme v hloubi duše vlastně všichni harmoničtí, moudří, vyrovnaní a vůbec lepší než většinu času. Měla jsem v plánu popsat příběhy lidí, kteří se tímto doporučením řídili, aniž by tušili, kdo vlastně jsou a čemu věří.

Logicky jsem pak ve svých úvahách došla k závěru, že zmíněná rada je vlastně úplně nesmyslná, protože nikým jiným být ani nemůžeme. Dokonce jsem vymyslela metaforu o duhovém jednorožci a o přízemní každodenní upachtěnosti, která představovala kontrast mezi naší idealistickou představou o tom, jací jsme, a tím, jací jsme doopravdy. Říkala jsem si, že celý problém je jen v neochotě přiznat si, že to ošklivé, zlé a neférové k nám taky patří, že to jsme taky my. Vyplynulo to zřetelně, jasně, nekompromisně.

Bylo to, jako by mě ovládala cizí síla, energie, která mě nutila přemýšlet a chovat se jinak, než je mi přirozené. Chvílemi jsme měla dojem, že za to může okolí, lidé, celý svět, který mě nutí, abych byla tvrdá a nekompromisní, i když nechci, a kladla jsem mu to za vinu. Tohle přece nejsem já, běželo mi pořád hlavou.

Chvílemi jsem si zase spílala, že se neumím postavit a být sama sebou za všech okolností. Jenže se mi vytratila i ta základní představa o tom, co to vlastně je. Původní text byl prodchnutý arogancí a nadřazeností. Až se mi při čtení zdálo, že existuje jedna jediná pravda a to je ta moje. Pociťovala jsem zvrácenou kombinaci uspokojení, že jsem to zase světu natřela, a zároveň mě děsila představa, že takové dílo bude někdo číst.

Smířit se s tím, že mne posedl zlý duch nebo se na mně podepsalo postavení planet a měsíce, mi ale nepřišlo jako dlouhodobě funkční řešení – ačkoliv vliv něčeho, co přesahuje běžné hranice myšlení, vůbec nepopírám, ba naopak.

Pak mi došlo, že tenhle stav nezažívám poprvé – a to přece nemůže být jen náhoda. Nicméně stále jsem byla na mrtvém bodě. Kladla jsem si otázky, ale nenacházela odpovědi. Ta zatracená divná energie se mě držela a nechtěla mě pustit ani o kousek dál. Několik dlouhých dní jsem tak prožila v jakémsi bezčasí. Bez nápadu, bez chuti, bez energie. Přitom ale opustit tohle téma bylo nemyslitelné. Už jsem ho přece slíbila.

A navíc mi začalo vrtat hlavou, proč mají tyhle motivační poučky typu Buďte sami sebou, Věřte své intuici takovou moc pomáhat i bez hlubšího zamyšlení nad tím, co vlastně reálně znamenají. Proč potřebujeme slyšet slova, která nám radí dělat něco, co by nám mělo být naprosto přirozené? A kde se bere pocit odcizení, že to, co žijeme, myslíme, cítíme, nejsme my?