Co se s námi děje ve chvílích, kdy se necítíme být sami sebou? Kam to utíkáme?
Říkala jsem si, že být sám sebou je jakási mantra opředená řadou mýtů a iluzí o tom, jak jsme v hloubi duše vlastně všichni harmoničtí, moudří, vyrovnaní a vůbec lepší než většinu času. Měla jsem v plánu popsat příběhy lidí, kteří se tímto doporučením řídili, aniž by tušili, kdo vlastně jsou a čemu věří.
Logicky jsem pak ve svých úvahách došla k závěru, že zmíněná rada je vlastně úplně nesmyslná, protože nikým jiným být ani nemůžeme. Dokonce jsem vymyslela metaforu o duhovém jednorožci a o přízemní každodenní upachtěnosti, která představovala kontrast mezi naší idealistickou představou o tom, jací jsme, a tím, jací jsme doopravdy. Říkala jsem si, že celý problém je jen v neochotě přiznat si, že to ošklivé, zlé a neférové k nám taky patří, že to jsme taky my. Vyplynulo to zřetelně, jasně, nekompromisně.
Bylo to, jako by mě ovládala cizí síla, energie, která mě nutila přemýšlet a chovat se jinak, než je mi přirozené. Chvílemi jsme měla dojem, že za to může okolí, lidé, celý svět, který mě nutí, abych byla tvrdá a nekompromisní, i když nechci, a kladla jsem mu to za vinu. Tohle přece nejsem já, běželo mi pořád hlavou.
Chvílemi jsem si zase spílala, že se neumím postavit a být sama sebou za všech okolností. Jenže se mi vytratila i ta základní představa o tom, co to vlastně je. Původní text byl prodchnutý arogancí a nadřazeností. Až se mi při čtení zdálo, že existuje jedna jediná pravda a to je ta moje. Pociťovala jsem zvrácenou kombinaci uspokojení, že jsem to zase světu natřela, a zároveň mě děsila představa, že takové dílo bude někdo číst.
Smířit se s tím, že mne posedl zlý duch nebo se na mně podepsalo postavení planet a měsíce, mi ale nepřišlo jako dlouhodobě funkční řešení – ačkoliv vliv něčeho, co přesahuje běžné hranice myšlení, vůbec nepopírám, ba naopak.
Pak mi došlo, že tenhle stav nezažívám poprvé – a to přece nemůže být jen náhoda. Nicméně stále jsem byla na mrtvém bodě. Kladla jsem si otázky, ale nenacházela odpovědi. Ta zatracená divná energie se mě držela a nechtěla mě pustit ani o kousek dál. Několik dlouhých dní jsem tak prožila v jakémsi bezčasí. Bez nápadu, bez chuti, bez energie. Přitom ale opustit tohle téma bylo nemyslitelné. Už jsem ho přece slíbila.
A navíc mi začalo vrtat hlavou, proč mají tyhle motivační poučky typu Buďte sami sebou, Věřte své intuici takovou moc pomáhat i bez hlubšího zamyšlení nad tím, co vlastně reálně znamenají. Proč potřebujeme slyšet slova, která nám radí dělat něco, co by nám mělo být naprosto přirozené? A kde se bere pocit odcizení, že to, co žijeme, myslíme, cítíme, nejsme my?
Pokračování článku je pouze pro předplatitele s plným přístupem. Chcete-li pokračovat ve čtení, pořiďte si předplatné.
Měsíčně to je 200 Kč
Koupit jako dárekPřístup na půl roku ke všemu, co jsme kdy pro předplatitele udělali.
Měsíčně to je 133 Kč
Koupit jako dárekPřístup ke všemu, co jsme kdy pro předplatitele udělali.
Měsíčně to je 104 Kč
Koupit jako dárekPřístup na dva roky ke všemu, co jsme kdy pro předplatitele udělali, výhodněji.
Hlubinná analytická terapie, sebepoznání.
Jak málo člověk ví o sobě samém. Jak málo se ve veřejném prostoru mluví o tom, co se v nás lidech odehrává. Čím více se doba vyhrocuje, tím spíše se snaží člověk porozumět tomu, co se to děje. Chce pochopit proč lidé jednají tak, jak jednají, chce vědět proč se věci dějí právě tak, jak se dějí. Chceme vědět, proč se tolik odcizujeme jeden druhému navzájem. Chceme být blíže jeden druhému a přitom nejsme blízko ani sami sobě. Proto vítám každý prostor, kde se o takových věcech může mluvit. O to více, pokud je otevřený, kultivovaný a nechává čtenářům prostor pro vlastní úsudek. Psychologie.cz taková je. Roste spolu s námi.
Psychoterapeut
Psychologie.cz jsou pro mě především lidé, kteří za tímto projektem stojí a kteří se o něj starají - se zápalem a láskou. Tento osobní vklad je na portálu znát a věřím, že tuto “domáckost” cítíte i vy, čtenáři. Proto se tak rád coby autor i čtenář na Psychologii vracím.
Klinická psycholožka a psychoterapeutka
Pamatuju si, jak jsme se před mnoha lety potkali se zakladateli Psychologie.cz v kavárně a vymýšleli koncepci webu, o čem by se mělo psát a co by tak čtenáři ocenili. Ve vzduchu bylo cítit vzrušení a zápal pro věc. Říkala jsem si, že tohle půjde, že tihle chlapíci jsou moc milí a tvořiví. A taky že jo. Psychologie.cz funguje, jak pro nás psychology, tak pro čtenáře. A já to oběma stranám ze srdce přeju.
Pokud si nejste jisti, můžete se podívat na seznam videí a článků, které předplatné nabízí.