Co se s člověkem děje, když ho opouští iluze zamilovanosti? Začíná být strháván do hlubších sfér citu a první, s čím se setkává, jsou stavy vnitřní nespokojenosti, které cítil sice i dávno před zamilovaností, ale buďto na ně zapomněl, nebo si myslel, že s novým vztahem vzaly za své.

Proto se člověk na začátku s takovou změnou cítění začne prát. Vzdorovat. V duši se usazuje podezření a nespokojenost s citovým životem.

Je to stejné jako u Psyché, jejíž příběh jsme si připomněli před týdnem v článku Láska jako droga. Přes den žije v pohodlí paláce (my chodíme do práce, řešíme každodenní starosti), v noci ji navštěvuje manžel, ale ani tak už se necítí spokojena. Závistivé sestry jsou ztělesněním jejích vlastních pochyb. I když jsou personifikací nenávisti, přesto ukazují na opravdový stav v životě Psyché. Ukazují jí, jak je zaslepená a nevědomá.

Nezná pravou podobu svého partnera, tedy ani samu sebe. Není si vědoma toho, kdo je. Pocity strachu a bolesti byly dosud zastíněny milostným poblouzněním. Partner se sice nezměnil, ale jeho obraz překryl stín a vyvolal v Psyché vlnu pochybností nejen o správnosti životní volby, ale přináší i hluboké osobní zklamání.

Přesto, že je působení pocitů strachu, zklamání či nenávisti bolestivý jev, má tento stín velmi dobrý aspekt. S měnícím se obrazem našeho milovaného začínáme vidět a vnímat v sobě i cosi, co volá po nasměrování naší vědomé pozornosti do nitra. Tady většina z nás končí a pokouší se všechny nepříjemné pocity zahnat a vytěsnit. Utéct ke každodenním povinnostem, uzavřít se temnému mraku. Hledat dál štěstí venku, v druhých a přes druhé. Dál spočívat v dětské nevědomosti.

Krize je volání nitra po změně

Avšak mýtická Psyché má velké štěstí. Její vnitřní touha po ztracené lásce neumírá, stále slyší ten vnitřní hlas, který ji volá, aby naplnila duchovní úkol – najít ztracenou lásku. Sílí v ní touha odhalit si navzájem své duše a setkat se s partnerem na hlubší rovině sdílení. Partner však dělá všechno pro to, aby se Psyché nepokoušela poznat jeho pravou podstatu, ale aby jej přijímala jen prostřednictvím jeho role. Přesně tak, jak se nám to děje ve vztazích. Psyché však dopřeje sluchu svým pochybnostem a své touze, proto trvá na poctivosti citových vztahů ze strany své i partnera.

Vztah vstupuje do krize. Pocity nespokojenosti narůstají. Pokud není takový stav reflektován, vede k dlouhodobé konfliktní krizi, která se stane životní náplní mnohých vztahů.

Vztah vstupuje do krize. Pocity nespokojenosti narůstají. S nimi se dostavují i pocity nudy, zbytečnosti, zášti, nelibosti, odporu, zklamání, odmítnutí. A mnoho dalších. Pokud není takový stav reflektován, vede k dlouhodobé konfliktní krizi, která se stane životní náplní mnohých vztahů. Pokud reflektován je, může nás přivést k hlubšímu pohledu na sebe samé a na mnoho iluzorních únikových a návykových způsobů, kterými se snažíme zajistit si bezpečí, vnitřní stabilitu a klid.

Vidina rozpadajícího se partnerství nahání mnohým velký strach. Ten často narůstá do podoby, že „vyřeší“ situaci za ně. Pod vlivem strachu člověk zahlazuje stopy cítění, upadá do deprese a přeje si všechno to, na co nemá, necítit. Zkouší dál žít návykovým a podmíněným způsobem života. A pravda, nástrojů k tomu má bezpočet, včetně antidepresiv. Psyché se však vydává jinou cestou. Její další snažení je výsledkem touhy navrátit svému nitru ztracenou rovnováhu. Éros jí však takovou snahu nesmyslně odpírá.

Masky a role

Éros jako legitimní partner Psyché volá po tom, aby se nesnažila poznat jeho pravou podstatu, protože nehodlá měnit podmínky jejich vzájemné úmluvy. Chce být milován a přijímán pouze prostřednictvím obrazu a role, kterou pro Psyché hraje. To však Psyché už nesnese. Uzavření partnera za maskou, kterou si nehodlá strhnout, žít dál bez jakýchkoliv citových projevů, je velká hrozba. Narůstající vnitřní emoční tlak často přenášíme na partnera, útočíme na něj a vyžadujeme po něm změnu. Partner tlak neunese a začne nás také napadat. Oba dva egoisticky doufají, že svým útokem přinutí partnera změnit se a že jeho změna jim přinese vnitřní klid. Zkrátka nevíme, jak si poradit s negativními pocity ve svém srdci a jak znovu navázat citové spojení s partnerem.

Ve skutečnosti partner neutekl, zmizela jenom jeho iluzorní podoba. Psyché je ztracená. Musí najít cestu a způsob, jak najít svůj ztracený cit, tedy pokud v ní ještě nějaký zůstal. Protože jedině to by mohlo znamenat pokračování vztahu.

Protože mnozí z nás nejsou zpraveni o tom, že tento vztahový obrat je jen nezbytným psychologickým vývojovým faktem, velmi často uvěří, že se s tím nedá nic dělat, a rezignují. Buď tak, že hledají jinde, nebo to vzdají. Většinou však si proměnu svého nitra a změnu ve vztahu k partnerovi nedají dohromady a marně si myslí, že za to může ten druhý. Avšak psyché se ani tak nevzdává. Vydá se uzřít tvář svého milého, i přes jeho zákaz. Avšak zakopne o toulec s jeho šípy a poleje ho horkým olejem. On se probudí a s výčitkou uteče.

Psyché je jeho výčitkou a útěkem zraněná, zklamaná a odmítnutá. Uvědomila si, že ten, s nímž sdílela společný životní prostor, je úplně někdo jiný. Ve skutečnosti partner neutekl, zmizela jenom jeho iluzorní podoba. Psyché je ztracená. Musí najít cestu a způsob, jak najít svůj ztracený cit, tedy pokud v ní ještě nějaký zůstal. Protože jedině to by mohlo znamenat pokračování vztahu.

A tak celý příběh nabývá na dramatičnosti. Teď se všechno láme. Buď budeme pátrat dál a projdeme, nebo se odcizíme nadobro. Každý, kdo se vydá zachránit vztah od nesmyslných představ a iluzí, nastupuje transformaci starých postojů a zastaralých způsobů myšlení založených na lpění, představách a očekáváních všeho druhu. Vydává se vymanit své vědomí z citových závislostí a emocionálních podmíněností, které jej svazují v každodenním rozhodování. V této chvíli musí být Psyché připravena podívat se nejen na to, jak jí partner uniká, ale hlavně na to, jak se ve skutečnosti cítí, jaká je ona sama a co se s tím dá dělat.