Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Já první

Když začneme u sebe, můžeme taky skončit ve slepé uličce.

Ze seriálu: Jednohubky

Jitka Cholastová

Jitka Cholastová

24. 1. 2016

Velká část knížek a článků o psychologii nebo osobním rozvoji se zaměřuje na jednotlivce, staví jej do centra pozornosti. Je to logické – a je to zrádné.

Dnešní svět klade na jednotlivce velké nároky. Mizí rámcující „velká vyprávění“, všechny informace máme na talíři a musíme se s nimi vypořádat každý za sebe, vysvětloval nedávno Dalibor Špok v článku Psychologie mezi světy. Kdo světu přestává rozumět, začíná se ho bát, doplnil pak v přednášce Co nám chybí.

Velkým zdrojem tlaku na jednotlivce je také oblast seberozvoje – koneckonců i tento web má v záhlaví heslo Začněte u sebe. A pokud se začteme, brzy narazíme na to, že například nepsaným pravidlem internetového poradenství je zabývat se tazatelem, jeho situací a možnostmi.

Když se nad tím člověk zamyslí, jakýkoli jiný přístup skutečně postrádá smysl – pokud by rada na vztahové trápení byla založena na výčtu, jaké možnosti změny má partner dotyčného či dotyčné, tazatelé by asi místo pocitu, že se jim dostalo pomoci, kladli otázku: no jo, ale co já s tím?

A tak se člověk ponořený do nepříjemných pocitů obvykle dočte, co všechno by bylo dobré na sobě změnit.

Vztyčený prst plně rozvinuté osobnosti

Tohle všechno může ve svém součtu lidské trápení spíš posilovat. Z povzbudivého můžeš s tím něco dělat, je to v tvých silách snadno vzniká drtivé: všechno si to děláš jenom ty sám.

  • Něco se tě dotklo? Pátrej, co ti to zrcadlí.
  • Není ti dobře ve vztazích? Dovolil jsi, aby ti druzí ubližovali.
  • Padá na tebe splín? Holečku, je to tvůj život, ty máš zodpovědnost za to, co cítíš!

Může to jít ještě dál. Člověk, který na cestě sebepoznání harcuje už nějaký ten rok, samozřejmě všechny tyhle věty dobře zná.

Umí si uvědomit, že ho ve frontě nevytočila pomalost člověka před ním, ale že se vytočil sám – protože jindy stejnou situaci přejde mávnutím ruky a pocítí k tomu pomalejšímu i soucit (a dá si pozor, aby jej nezaměňoval s lítostí).

Dobře chápe, že všechno, co má okolo sebe, je nějakým způsobem odrazem toho, jak to má uspořádáno vevnitř – a že to tak má, protože to v tuhle chvíli nějak potřebuje, jak naznačuje například Tomáš Rektor v článku Špatný vztah? Třeba na lepší nemáme.

Je mu jasné, že jeho slabá místa a způsoby, jakými si v životě nabíhá na vidle, opravdu někdy můžou mnohem jasněji vidět spíš ti druzí než on sám (protože mnohokrát u jiných zahlédnul podobné souvislosti, ale udržel se a nic jim neřekl, aby nedával nevyžádané rady a nakonec nedejbože nepáchal dobro).

A tak jej v podobných situacích jímá hrůza. Tím přísně vztyčeným prstem už ovšem není povrchní diktát společnosti (nad ten je povznesen) ani zvnitřnělý rodičovský hlas (to ze sebe dostal v terapii – a radši nechtějte vědět, kolik ho to stálo), ale obraz plně rozvinutého člověka, který stáhnul všechny projekce, spojil se se svým nevědomím a na každém kroku je v kontaktu s vlastním tělesným prožíváním.

I na tohle samozřejmě existuje ve světě osobního rozvoje odpověď: pokud člověka trápí, že není dost daleko, srovnává se a necítí se dobře, pak prostě… není ještě dost daleko. Měl by se přestat srovnávat a zapracovat na rozvíjení laskavosti k sobě, například.

Nechat svět, aby přišel

Využívejte celý web.

Předplatné

Z pasti pouček, které do sebe krásně zapadají (nebo si naopak neřešitelně protiřečí), je nejrozumnější pomalu a opatrně vycouvat. Udělat krok zpět a podívat se na širší obraz. Podívat se, jestli ten pocit, že já sám jsem plně a výhradně zodpovědný za celý běh světa a že je jenom na mně, abych s tím něco dělal, není náhodou trochu nafoukaný.

Svůj život (a už vůbec ne svět) z tohoto širšího pohledu nemáme tak docela, plně a bezvýhradně, ve svých rukou. Nemůžeme sami sebe chytit za vlasy a vytáhnout se z každé bryndy. Spousta věcí v našem vlastním nitru je mimo náš dosah. Světu skutečně často nerozumíme a dost možná mu neporozumíme nikdy.

Takže rezignace? Ne tak docela. Já první, sesazené z trůnu všemohoucnosti, má konečně čas vzít si na sebe staré hadry a projít se volně po svém království. Nechat svět, aby k němu přišel. Nechat změnu, aby se stala. A někde mezi tím se naučit rozlišovat, co všechno je skutečně v jeho moci. Rozlišit i to, co v jeho moci není.

Diskuse 0
Jednohubky
Seriál

Postřehy, ohlédnutí, předznamenání. Co by nemělo zapadnout a co se chystá?

Jitka Cholastová

  • Štěstí