Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Paměť jako křivé zrcadlo

Stalo se to kapele Coldplay, stává se to i vám. Občas vydáváme cizí nápady za své a nevíme o tom.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

30. 7. 2010

Mozek se nám občas rozhodne zkomplikovat život tím, že uloží informaci, ale vynechá vzpomínku na to, jak jsme k ní přišli, a vydává ji za výplod vlastní fantazie. Nemůže to skončit jinak, než průšvihem. Třeba složíte písničku, která byla hitem před dvaceti lety.

Pokud jste někdy absolvovali maturitu nebo státní zkoušku, asi tušíte, že lidská paměť nefunguje jako bezchybný superpočítač. Výpadky se ale neomezují jen na memorování tlustých skript – selhává i v tom, jaký obraz podává po našich vlastních životech.

Paměť jako plastelína

S trochou nadsázky můžeme říct, že si mozek zážitky netesá do podoby soch, spíš je hňácá z plastelíny. Že je snadné pak kdykoliv vzpomínky přemodelovat, to už roky zjišťuje americká psychiatrička Elizabeth Loftus díky řadě experimentů.

V nejslavnějším z nich nechala několik skupin lidí sledovat záznam autonehody. Části účastníků se pak zeptala, jak rychle podle nich jelo jedno auto ve chvíli, kdy narazilo („hit“) do druhého. Další lidé dostali zavádějící otázku: jak rychle jelo totéž auto, když rozflákalo („smashed“) druhé?

Takzvanou sugestibilitu označuje harvardský profesor psychologie Daniel Schacter za jeden ze sedmi hříchů paměti.

Jak asi tušíte, sugestivní dotaz pomohl účastníkům k tomu, že si „vzpomněli“ na výrazně vyšší rychlost než první skupina – o celých 20 procent. Pro zajímavost: nejmenší rychlost odhadovali ti, kterých se výzkumnice zeptala na rychlost při „kontaktu“ obou vozů.

Takzvanou sugestibilitu označuje harvardský profesor psychologie Daniel Schacter za jeden ze sedmi hříchů paměti. Pokud si myslíte, že si všechno, co se vám kdy stalo, pamatujete zcela objektivně, pletete se – sklony k téhle přirozené, i když ošklivé vlastnosti máme do určité míry všichni. Kromě sebevědomí nebo asertivity ji ovlivňuje také věk – děti a mladí lidé mají podle Schactera ovlivnitelnější paměť než dospělí.

Jako by to bylo včera vs. to už je přece tak dávno!

Paměť rozhodně nevypadá jako správně načrtnutá časová osa. Psychologové a psychiatři znají jedno zajímavé zkreslení – anglicky se mu říká „telescoping effect“, česky bychom ho mohli nazvat „efekt dalekohledu“.

Jednoduše řečeno: máme sklon vzpomínat na dávné události jako na relativně nedávné, a na čerstvé zážitky zase jako na prastaré. V paměti se nám na pomyslné ose zkrátka potkává dávná minulost s nedávnou kdesi uprostřed.


Efekt dalekohledu zkoumají psychologové na Amsterodamské univerzitě. Nechávají účastníky různých pokusů popisovat, kdy se podle nich staly důležité světové události. Výsledky jsou zajímavé: na zkreslení má mimochodem vliv i to, jak mluvíme o čase: pokud místo přesných dat („červen 2009“) používáme slovní popis („před rokem“), je efekt dalekohledu o něco slabší u nedávných událostí, ale zato o to větší u dávno minulých zážitků.

Až bude vaše babička bude vzpomínat na svatební cestu před padesáti lety „jako by to bylo včera“, zatímco o loňské dovolené řekne, že „to bylo přece hrozně dávno“, neušklíbejte se. Vlastně to vypovídá o tom, že má hlavu v pořádku.


Vědci zatím neznají odpověď na to, čím přesně je toto zkreslení způsobeno. Víme jen, že to je standardní vlastnost lidského mozku, takže až bude vaše babička vzpomínat na svatební cestu před padesáti lety „jako by to bylo včera“, zatímco o loňské dovolené řekne, že „to bylo přece hrozně dávno“, neušklíbejte se. Vlastně to vypovídá o tom, že má hlavu v pořádku.

Pozor, ať nesložíte Štěstí je krásná věc

Při výčtu nedokonalostí paměti nemůžeme zapomenout na cryptomnesii. Mozek se nám občas rozhodne zkomplikovat život tím, že uloží informaci, ale vynechá vzpomínku na to, jak jsme k ní přišli – a vydává ji za výplod vlastní fantazie. Nemůže to skončit jinak, než průšvihem.

Jak připomíná psychiatr Kräupl Taylor, jen člověk s geniální pamětí se může dopustit nevědomého kopírování v případě literárních děl a dalších složitých uměleckých forem. Když ale v novinách čtete, že někdo ukradl melodii něčí písničky, nemusí jít hned o sprostého plagiátora.

Využívejte celý web.

Předplatné

Sami si určitě vzpomenete na spoustu drobných partnerských či přátelských hádek o to, kdo vymyslel jaký vtip, vylepšovák, nebo třeba zkratku cesty – v takových konfliktech při tom obě strany vyrukují s výkřiky o stoprocentní jistotě nebo dokonce s přísahami.

Ať už máte pravdu vy, nebo váš protějšek (samozřejmě že vy, mrk mrk), pamatujte na to, že v takové hádce je jen málokdy vědomý zlý úmysl a chuť oloupit někoho o uznání. To si s vámi vaše mozky pouze hrají jednu ze svých vykutálených her.

Odkazy
Citovaná studie Elizabeth Loftus Reconstruction of automobile deconstruction
Kniha Sedm hříchů paměti
Heslo o cryptomnesii ve Skeptikově slovníku - nevědomého plagiátorství se dopustil i George Harrison při skládání hitu My Sweet Lord

Skupina Coldplay použila ve svém hitu motiv ze starší instrumentální skladby kytaristy Joa Satrianiho If I could Fly, zde najdete srovnání obou skladeb

Diskuse 0