K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Pes jako psychologická konstanta

„Ten čokl je ti milejší než já!“ Ano, v některých rodinách a vztazích to tak je. Proč?

Roman Žižlavský

Roman Žižlavský

22. 8. 2011

Naši psi zestárli. Nedávno byli u zvěrolékaře. Relativně v pořádku je jediný z nich – ten, kterého jsme dostali zadarmo, protože je mrzák od narození. Druhý pes má kameny v ledvinách a třetí údajně dokonce rakovinu.

Po těchto zdrcujících lékařských zprávách se ještě zvýšila starost a péče, kterými je matka a babička zahrnují. Už doposud to byla péče dle mého názoru velmi přehnaná.

Jen si vezměte, kde se domácím mazlíčkům připravují na oběd tři druhy masa a když pánové ohrnují pysky, tak se přiběhne se šunkou, kapsičkami nebo jako dalšími variantami se sýrem či šlehačkou. A pravidelně se jim pečou „beleše“, pro neznalé slováckého nářečí koblihy.

To jen pro představu. Tato osobní zkušenost mě vede k zamyšlení, jakou roli hrají v našich životech domácí zvířata – myslím ta chovaná jen tak pro radost, nikoli na maso, vlnu, mléko či vejce.

Rodinná terapie psem

V mnoha rodinách vázne komunikace. Existují tabu – o některých celkem normálních, ale možná důležitých věcech se nemluví. Komunikace jede v zajetých kolejích. Někde tichou formou, jinde přes časté hádky, urážky, křik, výbuchy hněvu.

Projevování lásky a něhy k psovi je považováno za naprosto normální a přirozené. Ve vztahu k našim nejbližším nebo lidem obecně je to ale často velký problém.

Tu se objeví zvíře, pejsek, pejsci. Jsou roztomilí, vyžadují pozornost a péči. Bolestivá či hněvu plná témata jdou stranou. Rodina se úlevně zaměří na nový objekt zájmu, který s nimi není spojen. Obsahem vzájemných rozhovorů se stanou nová témata: jak a co mazlíček papal, co legračního udělal.

Ideální je, když je mazlíčků víc. Jejich vzájemná interakce nabízí více možností k uvolněné, nezatížené konverzaci a zábavě. Dokonce se tak dá snadno vzbudit dojem – a u zúčastněných i pocit – vzájemné pohody, blízkosti, sounáležitosti.

Svoji pozornost soustředíme na nové členy rodiny, často se stávají důležitějšími než naši lidští příbuzní. Staré konflikty náhle nejsou na pořadu dne. Ne že by se vyřešily, vykomunikovaly. Hrozí, že vyvstanou nové. Brzy se mohou podle starých vzorců začít různit třeba pohledy na výchovu, stravu a vůbec zacházení s novými nejdůležitějšími členy domácnosti.

Mazlíčci také uspokojují potřebu citovosti, projevování emocí, které bývá nezřídka v rámci rodin či u jednotlivce zablokováno či deformováno. Projevování něhy, péče, starostlivosti a lásky směrem k našim pejskům a kočičkám a jiným chlupáčům je považováno za naprosto normální a přirozené. Ve vztahu k našim nejbližším nebo lidem obecně je to ale často velký problém.

Čistá láska bez konfliktů

Zvířecí kamarádi pro nás také bývají útěchou, když je nám úzko, smutno, těžko. Poznenáhlu (a podle všeho to není úplně výjimečný jev) se zvířecí druh stane takřka či nejen takřka smyslem našeho života. Nejbližším kamarádem, nejdůležitější bytostí.

V případě onemocnění či úrazu se snažíme za každou cenu udržet zvíře naživu, všechny ostatní starosti, všichni ostatní členové rodiny jdou stranou.

Vždyť konec konců naplňuje naše potřeby blízkosti, věrnosti, něhy, opatrovnictví a vděku. Nehádá se s námi, netrousí uštěpačné poznámky či vlastní názory (když pomineme situaci, že pejsek chce na procházku a venku zrovna leje).

Pak bývá ovšem tragédií, když se mu něco stane. Zaběhne se, vážně onemocní nebo dokonce – nevyhnutelně – uhyne. V případě onemocnění či úrazu se za každou cenu snažíme udržet zvíře naživu, všechny ostatní starosti, všichni ostatní členové rodiny jdou stranou.

Pochopitelně tyto stavy a situace mohou vést k vytvoření konfliktů, pocitů zanedbání („ten čokl ti je milejší než já!“). Tíživá atmosféra v rodině s nemocným domácím miláčkem se dá krájet, takřka veškeré potřeby rodinných příslušníků, hlavně těch citově připoutaných ke zvířeti, jsou odsouvány stranou.

Zármutek a bol, když zvíře nakonec odejde, je někdy větší, než když zemře blízký příbuzný. S ním nás totiž často pojí kromě pozitivních citových vazeb také konflikty, neshody, léty hromaděné nevraživosti. Jaký je pak na tuto bolest lék? Kromě času? Rychle si pořídit nové zvířátko!

Ještě tak pejska, člověka už ne

Domácí zvířata, hlavně pak psi, slouží mnoha dalším účelům. Jako partner pro singles, pro osamoceně žijící lidi, pro ty z nás, kteří neumíme nacházet a udržovat vztahy s jinými lidmi. Nebo fungují jako náhražka potomka u párů, které dítě zatím nechtějí nebo mít nemohou.

Role domácích zvířat v předivu psychologických potřeb v rámci rodinných systémů je často velice významná a rozmanitá. Někdy si ani sami neuvědomujeme, co všechno nám naši mazlíčci sytí, co nám nahrazují, před čím nás chrání, co nám umožňují vyjadřovat.

Tuto skutečnost můžeme chápat a vidět z různých úhlů. Tak, že díky nim vlastně neřešíme hluboké rodinné a osobní problémy a dysfunkce, že namísto uskutečňování plnohodnotných lidských vztahů raději dáme přednost přeci jen pohodlnější variantě zvířecí.

Učme se

Můžeme brát jako hloupost a křivdu, že někteří z nás mají radši zvířata než lidi, zejména pokud jsou to naši blízcí příbuzní. Na druhou stranu to, že pejsci na sebe berou úlohu katalyzátorů našich pocitů, že nechávají rodinné bubáky v klidu dřímat, je dobře. Jinak bychom zase upadli do mnohem horších a bolestnějších stereotypů – hádek, naschválů, nasupeného mlčení.

Ano, ideální psychické zdraví a zralost si spojujeme s plnohodnotnými lidskými vztahy. Jenže k ideálu máme mnozí více či méně daleko.

Ano, ideální psychické zdraví a zralost si spojujeme s plnohodnotnými lidskými vztahy. Naše rodiny by měly být funkční a harmonické, jejich členové spolu komunikující, vzájemné konflikty bychom měli řešit se vzájemným respektem.

Jenže k ideálu máme mnozí více či méně daleko. A třeba i proto tu máme naše zvířecí partnery. Aby nám pomohli se učit. Když dokážeme pohladit psa, pomazlit se s kočkou, není to s námi až tak zlé. Zvířata nás mohou učit být lidmi.

Diskuse 0