Téma k poslechu: Kdy už je to porucha
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Pevné objetí se šíří dál

Jak žít s vědomím, že se našim dětem děje něco nedobrého, a odborníci mlčí?

„Nemůžu se dívat, jak se trápí má kamarádka. Její problém má mnoho rozměrů. Na jednom z nich se spolupodepsala i činnost – nebo spíše nečinnost – psychologické obce. Předesílám, že mi v žádném případě nejde o vzbuzování lítosti nebo soucitu, ale o věcné jádro problému,“ napsala nám do redakce čtenářka Marie.

Kamarádčin devítiletý synek je extrémně těžce postižen. Kromě autismu má hlubokou mentální retardaci, DMO, časté epileptické záchvaty. Je hyperaktivní, nekomunikující, inkontinentní. K tomu si přičtěme hypercitlivost na smyslové podněty často ústící do autoagrese a těžké poruchy spánku.

Vlivem rodinné situace je kamarádka na  náročnou péči o syna téměř sama. Není divu, že i u ní se začaly objevovat vážné zdravotní potíže. Ráda by své dítě  svěřila čas od času na přechodnou dobu do nějakého zařízení, stacionáře, respitu. Aby prostě mohla fungovat. Takových institucí nebývá zrovna na výběr. V tomto případě ale komplikuje situaci ještě jedna docela zásadní věc.

Kamarádka totiž žije ve městě, které je baštou školy lásky. Co to znamená? Bojí se svěřit dítě do péče zařízení, ve kterých se dá předpokládat výskyt příznivkyň teorií Jiřiny Prekopové. Má pádné důvody (podložené případy, o kterých ví z první ruky) k obavám, že by se její dítě mohlo stát „obětí objetí“.

Metodám na první pohled připomínajícím „pevné objetí“ se v zařízeních určených pro postižené děti někdy nelze vyhnout. Mělo by jich být ale užíváno jen ke krátkodobému akutnímu odvrácení nebezpečí, nikoli k iluzornímu „rozproudění lásky“ mezi vysíleným dítětem a objímatelem.

Na vysvětlenou: Škola lásky je programem skupiny kolem Jiřiny Prekopové. Spousta krásných slov, vět a ušlechtilých formulací směřuje k propagaci takzvaného pevného objetí. Tato „terapie“ spočívá v dlouhodobém znehybnění dítěte (buď vsedě nebo zalehnutím) a jeho držení až do úplného zemdlení čili slovy propagátorů proudění lásky. Jako životní styl je šířena například prostřednictvím projektu Jdeme společně s láskou mezi pedagogy i pracovníky pomáhajících profesí.

Patří pevné objetí do škol a školek?

Je spousta věcí, které nám (jako matkám) nejdou do hlavy. Jiřina Prekopová na jednu stranu tvrdí, že její terapie se smí provádět jen za dozoru vyškolených terapeutů a má být užívána jen mezi nejbližšími osobami. Na druhou stranu však dává signál nejen ke každodennímu používání této techniky v rodinách, ale i k jejímu praktikování ve školách a jiných zařízeních. Ve své knize Pevné objetí říká na toto téma: „Často dostávám dotazy, zda se smí pevně objímat i v mateřských školkách, školách nebo dětských domovech. Ano, smí! Bylo by dokonce mé toužebné přání mít vychovatele, kteří by k tomu byli ochotni!“

Její přání se, jak se zdá, naplňují. Cesta k praktikování terapie pevným objetím (TPO) příslušníky pedagogických a jiných pomáhajících profesí se ukazuje být otevřena právě pomocí „školy lásky“ a kouzelné formulace o „pevném objetí jako životním stylu“.  Dokladem je například tato bakalářská práce s názvem Terapie pevným objetím v prostředí mateřské školy. Kamarádce (a nejen jí) doslova běhá mráz po zádech, když čte popis „pevného objetí“ u malé holčičky se souborem diagnóz velmi podobných postižení jejího syna:

Problém nastal v den, kdy její oblíbená učitelka nebyla přítomna. Natálka již od příchodu do třídy plakala, nebylo možné ji utišit žádnými běžnými prostředky (mazlením, chováním, houpáním, hrou). V momentu, kdy začala plakat a křičet, až modrala, jsem si ji posadila na klín a pevně jsem Natálku objala, mluvila jsem na ní klidným hlubším hlasem. Říkala jsem jí, že ji máme ve školce rádi a víme, že tu s námi nechce být, že chce za maminkou a chce svoji paní učitelku apod. Stále jsem jí opakovala, že i když se zlobí, přesto ji tu rádi máme, jen ať se vykřičí a vypláče, že to je v pořádku. Stále velmi křičela a modrala v obličeji, její oči jako by ztrácely barvu. Křičela a snažila se vymanit z objetí. Celé to trvalo asi 45 minut. Potom se vysílila, pláč slábl, až se jí ulevilo, uklidnila se a uvolnila v mém náručí. Mluvila jsem na ni klidným hlasem, že ji máme rádi a že je hodná a šikovná holka, až se na mě poprvé začala usmívat.

19. ledna 2019

Alchymie partnerské komunikace (seminář)

Pavel Rataj

Nechci, abyste objímali moje dítě

Jelikož „kontraindikace“ TPO jsou vždy jen na straně objímajícího, nikoli objímaného, a není mezi nimi zdravotní stav dítěte, kamarádka se logicky bojí, co se s jejím dítětem, naprosto bezmocným a neschopným se s prožitým zážitkem svěřit, může dít v zařízeních, které mají v popisu práce naprosto jiné záležitosti než provádění „terapií“ na bolestivém a násilném základě. Vždyť TPO může například spustit epileptický záchvat s fatálními důsledky, jak jí sdělil její neurolog.

Rodiče postižených dětí bolí a uráží, pokud je s jejich dětmi zacházeno jako s  lidsky méněcennými. Jako s materiálem k sepsání absolventské práce nebo k ověření účinnosti pochybné „terapie“ laickou osobou.

Použití metody nemohou ospravedlnit ani snahy „léčit“ či zlepšovat stav dítěte. Metoda není akreditována, Česká lékařská komora vydala varování před jejím prováděním. Nemá žádné lékařsky ověřené kladné výsledky. K jejímu používání se negativně postavila i organizace Autism Europe. Je nám jasné, že metodám na první pohled „pevné objetí“ vzdáleně připomínajícím se v zařízeních určených pro postižené děti někdy nelze vyhnout. Mělo by jich být ale užíváno jen ke krátkodobému akutnímu odvrácení nebezpečí – nikoli k iluzornímu „rozproudění lásky“ mezi vysíleným dítětem a objímatelem.

Omlouvám se, že poučuji na místě, na kterém bych se spíš měla jen svěřovat. Nejsem si ale (na základě reakcí nebo nereakcí psychologické obce) jistá, že je každému jasné, oč tu běží. Rodiče postižených dětí bolí a uráží, pokud je s jejich dětmi zacházeno jako s  lidsky méněcennými. Jako s materiálem k sepsání absolventské práce nebo k ověření účinnosti pochybné „terapie“ laickou osobou. Zdá se, že myšlení dotyčné experimentátorky se pohybuje v intencích názorů hlavních propagátorů TPO – a sice „autisté jsou vyřazeni z lidství“ anebo „autistická porucha byla tak hluboká, že jsem to (rozuměj případné poškození zdraví dítěte) riskla“.

Zarážející a šokující je také fakt, že tato práce obstála jako bakalářská, že bylo toto téma vůbec vypsáno a vedoucí práce s ní zjevně neměla žádný problém. Úmluva o právech dítěte či Charta práv lidí s mentálním postižením, případně Charta práv člověka s autismem pro dotyčné osoby patrně nic neznamená. A nejsou v tomto směru zdaleka jediné. Pro úplnost přidávám právní názor na TPO. Nezdá se mi, že by šlo o ojedinělý případ či selhání, ale tipovala bych si obecnější jev, šířící se trend. Učení „světoznámé“ psycholožky je povyšováno nad náš právní řád, dokonce nad úmluvy platící v mezinárodním měřítku.

Kdyby se médiím, jdoucím po láskyplném růžovém povrchu, stejně jako pedagogům a příslušníkům dalších profesí sociální sféry dostalo signálů z psychologické obce, patrně by své nadšení korigovali.

Na popularitě učení Jiřiny Prekopové nejen mezi pedagogy a příslušníky pomáhajících profesí se určitě velkou měrou podepisuje ledabylá práce sdělovacích prostředků jdoucích po „láskyplném“ růžovém povrchu. Dalo by se ale čekat, že kdyby se jim (stejně jako pedagogům a příslušníkům dalších profesí sociální sféry) dostalo signálů z psychologické obce, patrně by své nadšení korigovali. Případy, kdy se odborníci (kterým patří dík) postavili k problému čelem, se ale dají spočítat na prstech jedné ruky. Proč se do toho nechce ostatním? Jen proto, že dosud nebyli osloveni?

Nebo si skutečně myslí, že lásku lze rozproudit násilím, že ušlechtilý cíl může ospravedlnit jakékoliv cesty k němu údajně vedoucí? Opravdu si myslí, že čím je člověk spoutanější, tím je zároveň svobodnější? Že vůle přísluší jen člověku, který si umí uvědomit její omezení v podobě zodpovědnosti – a v opačných případech tedy nelze mluvit o jejím lámání?

Zůstanou mé otázky jen řečnické? Nevím. Nehledám podporu či radu (i když bych vlastně byla ráda, kdyby se mi jí dostalo). Mě, mou kamarádku a vůbec rodiče dětí s postižením by každopádně zajímaly odpovědi. Jak žít s vědomím, že se i s vaším mlčenlivým požehnáním (a nebo dokonce s vaším aktivním přispěním) děje něco z našeho pohledu nedobrého? Jestli je možné doufat, že se věci mohou změnit.

Využívejte celý web.

Předplatné

Marie, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o svůj příbeh? Napište na mail redakce@psychologie.cz.

Diskuse 0