V dnešním závěrečném dílu seriálu se opět vrátíme k hlubším souvislostem mezi orthorexií a našimi převzatými vzorci a postoji, protože samozřejmě nestačí jen ryze praktické kroky, např. ve formě vědomého jedení, o kterém jsem psala minule.

Pro uzdravení z orthorexie je přirozeně nezbytné mít dostatečnou motivaci. Ta se může zvýšit, když si plně uvědomíme, jak moc nám tato porucha bere svobodu. Máme omezené sociální kontakty, je pro nás složité jakékoli cestování, veřejné stravování…

Čeká nás tedy postupné vystupování ze své „bubliny“, během něhož cíleně vyhledáváme neznámá místa, kde je třeba se nějak najíst, pobýváme s lidmi, kteří jedí jinak než my… Tím se rozšiřuje naše komfortní zóna. Nejde o to zcela zahodit záměr zdravě jíst, jen nalézt větší flexibilitu a vnitřní svobodu.

Jídlo je přítel

Důležité je proměňovat svůj obecný přístup k jídlu, který bývá založený na nadměrném strachu a přísném hodnocení jídla a následně sebe coby „neukázněných“ konzumentů.

Výčitky přitom působí mnohdy i silnou negativní emoční reakci, která skrze stresové hormony způsobuje často i reakci tělesnou. Člověku je pak po jídle špatně či se zhorší jeho zdravotní symptomy, čímž si jen potvrdí svou teorii o tom, jak mu dané jídlo škodí. Ve skutečnosti se přitom může jednat o reakci vyvolanou emocemi a s nimi spojeným fyziologickým stresem.

Jídlo se musíme naučit vnímat jinak: jakožto něco, co je pro nás bezpečné, co je naší vnější i vnitřní výživou, radostí, symbolem naší péče o sebe. Pokud jídlo budeme stále vidět především jako riziko pro zdraví či váhu, pak jsme schopni si nechtěnou situaci přivodit sami.

Všímejme si toho, že během života neustále procházíme ve stravování různými fázemi – někdy je třeba čistit a detoxikovat, jindy spíš posilovat a doplňovat. Dnešní doba je charakteristická ideálem „permanentního detoxu“, což ale z hlediska biologie nedává žádný smysl. Učíme se tedy vyvažovat období stravy střídmější a stravy vydatnější, což je závislé na mnoha faktorech v nás i kolem nás.

Vyvažování extrémů

Pokud jsme si dlouho stravu přikazovali a najednou se začneme osvobozovat, může se na čas objevit kompenzační mechanismus, kdy si hojněji „dopřáváme“. Je to vcelku logické a ze zkušenosti vlastní i s klienty mohu říct, že čím méně do něj zasahujeme, tím kratší a snazší tato fáze je. Psychika je „mocná čarodějka“ a jakmile si něco začneme zakazovat, vymstí se nám nutkáním právě toto zakazované opět získat.

S tím musíme počítat neustále a platí to neméně pro prvotní živelnější fázi uzdravování se z orthorexie. Opětovné zákazy celý proces zase jen zbrzdí. Když tělu ponecháme volnost a zároveň zůstáváme bdělí, nalezne rychleji znovu svoji stabilitu.

Pocity bezmoci, nedostatečnosti a ztráta životní orientace jsou skvělou živnou půdu pro různé poruchy příjmu potravy.

Pokud poctivým experimentováním zjistíme, že nám určitá jídla skutečně škodí, pak je samozřejmě třeba zaujmout dospělý postoj a rozhodnout se pro tu stravu, která nám naopak pomáhá. Ovšem pozor – pokud toto rozhodnutí nejde ruku v ruce se sebeláskou a touhou si pomoci, ale je naopak doprovázeno tvrdostí vůči sobě, případně pocitem oběti, pak to pro nás nebude udržitelné ani užitečné. Doporučuje se zaměřit se v těchto případech nikoliv na ubírání potravin, ale na jejich přidávání – takže, co si mohu do jídelníčku přidat, co v něm zdůraznit, co připravovat nově a lépe?

Většina z nás je překvapena, když zjistí, kolik zajímavých dosud neznámých potravin a jejich způsobů přípravy objeví, když je tělo „donutí“ stravovat se vhodněji. Pokud to celé pojmeme jako způsob, jak se o sebe a své tělo učíme lépe pečovat, pak věřím, že máme v podstatě vyhráno. Je to zdravé vnitřní nastavení, které přináší úspěchy, na rozdíl od jakéhokoliv mučednictví, kdy něco jen trpně snášíme, a přitom to v těle vyvolává stres se všemi jeho zhoubnými následky.

Skryté příčiny

Pokud se chceme plně z této záludné poruchy uzdravit, nezbývá nám než se podívat také trochu „pod pokličku“ – čeho se opravdu bojím, pokud jde o nezdravé jídlo? Jaká mám přesvědčení o jídle či o svém těle? A také – nezastírám tím náhodou strach ještě hlubší? Velmi často je přehnaná péče o zdraví jen zástěrkou pro úzkosti v životních oblastech, u nichž cítíme, že jsou mimo naši kontrolu.

Často se za úzkostlivým dodržováním výživových pouček skrývá samozřejmě i snaha co nejvíce regulovat svoji váhu – jen „diety“ v našem slovníku nahradily „detoxy“. Toto je třeba si přiznat a pátrat v tomto hlouběji, což je ale celé další velké téma. Klienty, kteří orthorexií kompenzují strachy z různých složitějších témat, vedu k tomu, aby právě těmto tématům čelili.

Zde je na místě podpora v uvědomění si své osobní síly a moci a také v tom mít vizi, kterou nám stojí za to následovat. Právě pocity bezmoci, nedostatečnosti a ztráta životní orientace jsou skvělou živnou půdu pro různé poruchy příjmu potravy, včetně orthorexie. Zdůrazňuji, že tyto poruchy nejsou primárně „o jídle“, a proto se při jejich léčbě musíme zabývat celým člověkem a jeho vnitřním světem.

Orthorexie tak jako každá obsese velmi odčerpává naši životní energii. Život se smrskne na časy snídaní, obědů, večeří, případně svačin, a jejich neustálé „řešení“. Zásadním krokem je si toto uvědomit, nejen intelektuálně, ale opravdu si toto uvědomění prožít. A pak se ptát: kam jinam bych mohl/a dávat svou energii, kdyby neplynula do řešení stravy?

Zjistíme, že mnoho dalších oblastí našeho života, které nás třeba kdysi naplňovaly, je zakrnělých a podvyživených. Sem tedy můžeme, ba přímo musíme směřovat svoji pozornost. Věnujme se tomu, co nám dělá dobře na duši. Hledejme staré či nové koníčky, přátele, předměty zájmu, pohřbené touhy, potlačené potřeby… Mnoho nám napoví ohledně toho, co nám pomůže dostat se z kolotoče jídelníčků a receptů.

Pěstujme zájem o své tělo a důvěru v něj. I když byla narušena, vždy je možné ji obnovit. Pomůže dostatečný čas a také získání zkušeností, že můžeme sníst něco, čeho jsme se báli, aniž by nás to výrazně negativně poznamenalo. Zjistíme, že mnoho našich strachů bylo nepodložených, založených jen na slepě přejatém názoru. A pokud zjistíme, že nám něco skutečně dobře nedělá, pak k tomu umíme přistoupit s neutralitou a klidem.

Naučíme se skrze praxi vyhodnotit, kdy si můžeme něco „ne zcela ideálního“ dát a kdy ne, případně kolik, v jaké úpravě a kombinaci atd. Zmizí černobílý svět příkazů a zákazů a místo něj přijde úlevná šedá zóna, ve které jsme svobodnými bytostmi s možností volby, a nikoliv otroky obsese.