Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Pohyb bez konce

Slow fitness jako přístup k pohybu a tělu nabízí mnohem více barev než jen dřinu a pot.

Jan Smetánka

Jan Smetánka

2. 1. 2019

Slow food jako protiváha fast foodu je už celkem zaběhlý termín. Ke konzumaci jídla kromě samotného aktu nasycení žaludku přidává i další úrovně – zklidnění a zpomalení, všímavost, kvalitu, rituál nebo sdílení. Něco podobného můžeme najít i ve světě fitness, resp. v přístupu, jak pečujeme o svou tělesnou stránku.

Poprvé jsem se s pojmem slow fitness setkal před lety u amerického pohybového učitele Franka Forenciche. Frank je ve světě fitness nevázaným hipíkem, jde proti módním konvencím a řídí se hlavně jednoduchostí a zdravým rozumem. K jeho myšlenkám, občas trochu ulítlým, se jednou za čas vracím – nejen pro informace, ale i pro nadhled a pobavení.

Než zpomalíme, pojďme se nejdřív mrknout na to, co se může skrývat pod pojmem fast fitness:

  • V kondici za dva měsíce (ano, za 2–3 měsíce to možné je, ale vyžaduje to každodenní koncentrovanou práci, předchozí zkušenost, 100% odevzdanost, tomu uzpůsobenou stravu a regeneraci a kvalitní vedení).
  • Naše moderní technologie posílí vaše svaly za vás, vy mezitím můžete nerušeně sledovat váš oblíbený seriál nebo televizní zpravodajství.
  • V současnosti nejlepší metoda pro rychlé zhubnutí, ověřená vědci a odborníky.

U fast fitness jde často o to si něco „pořešit“, ideálně v co nejkratším čase. (Ale co potom?) Vizuální efekt je tu důležitý. Hodně reklamy, marketingu a vnější motivace. Nebo to jsou třeba ty pravidelné dvě hodiny týdně na strojích ve fitku, ostatní čas se k našemu osobnímu „fitness“ nepočítá, je to oddělené.

Sety, opakování a stále dokola

Fast fitness je spojen s velkým úsilím, dřinou, neustálými počty opakování a sérií – a také se zvýšenou hladinu stresového hormonu kortizolu. Ten je pro naše běžné fungování důležitý, ale dlouhodobě zvýšená hladina může vést ke stresu, podráždění, zhoršené kvalitě spánku a regenerace.

Fast fitness není chyba, je to přístup. Jedna z možností, která je pro určité povahy naplňující, pro jiné zničující. Ale dlouhodobě neudržitelná.

Zpomalit a pozorovat

Slow fitness se oproti tomu na tělesný vývoj dívá v jiném časovém horizontu: Jak nakládat a pracovat se svým tělem, abych to mohl dělat i za 10, 20 nebo třeba 50 let? Je to dlouhá cesta, vlastně celoživotní, bez vymezeného konce, která je dlážděna i naší trpělivostí a dalšími životními kvalitami, jako je všímavost nebo schopnost se psychicky i fyzicky uvolnit. Kortizol nedostává tolik prostoru. Není tu co uspíšit, není co obcházet – zákony našeho těla se řídí svým tempem a principy.

Tento pozvolný proces se stává integrální součástí našeho života. Nenásilně inspirujeme své okolí, protože nás samotné to časem začne měnit. Jsme všímavější ke svému tělu a životu. Sledujeme, co nám dělá dobře, a co ne. A není to jen o samotném cvičení – stáváme se ohleduplnějšími i k naší stravě, spánku, regeneraci… Už to nejsou oddělené aktivity, je to provázaná síť našeho života.

Když budu osobnější, jak se tento přístup promítá do mého života?

  • Když jdu s dětmi ven, využívám společný čas i pro sebe. Například dětská hřiště v sobě ukrývají řadu možností pro pohyb a protažení. Nemyslím tím posilovací exhibice před ostatními rodiči, ale třeba společnou hru, nenápadné protažení tu a tam, pověšení se vedle houpačky, pravidelnou chůzi… Ono se to za hodinku pěkně nastřádá.
  • Když se pustím do nového cvičebního programu, řídím se vlastním tempem bez ohledu na to, jak je program „ideálně“ nalajnovaný. Do další fáze programu vstupuji až poté, co si pořádně prošlápnu fázi předchozí. Urychlování nedovolí tělu dostatečnou adaptaci a zvyšuje tím do budoucna pravděpodobnost zranění. Už se nemohu a nechci porovnávat s tím, co s tělem vyvádějí dvacetiletí kluci, a jsem s tím ok.
  • Silový trénink, ve kterém je hodně toho úsilí a počtů, pravidelně vyvažuji řadou doplňkových cviků, které klouby a nakonec celé tělo udržují připravené, pohybovými dovednostmi nebo večer chi-kungem pro uvolnění a zklidnění po celém dni.
  • Kvalitní spánek se stal králem regenerace, všechno ostatní jsou jen podpůrné berličky. Právě na něm v mém případě stojí, jak zvládám každodenní rodinný život.
  • Změnil jsem postupně i přístup ke cvičení aikido (trvalo mi to asi deset let) – zajímá mě pohyb samotný a jak se v něm cítím, „komunikace“ s partnerem. Snažím se cvičit uvolněně, dýchat, příliš nezapojovat hlavu a nechat tělo, ať se vyjádří. Někdy to jde samo, někdy to taky pěkně drhne, stejně jako jsou dny lepší a horší – v pohodě.
  • Auto nepoužívám z pohodlnosti, ale funkčně.

Slow fitness – zní to jako další módní trend a zároveň to krásně vystihuje podstatu věci. Taky mi naskakuje otázka, zda něco takového můžeme považovat za trend, když u tohoto přístupu věci zrají provázaně mezi sebou, pomalinku a nenásilně. Do novoročního předsevzetí s vidinou radikální rychlé změny (Tentokrát už to určitě klapne!) to tak jednoduše nenapasujeme. 

A vlastně bych si i přál, aby se z toho ten masový trend stal, minimálně na několik nadcházejících desetiletí.

Vyzkoušejte na sobě

  • Podívejte se na svůj život, na svoje pohybové a sportovní aktivity – které byste zařadili do fast a které do slow fitness? Které z těchto aktivit vás v delším časovém úseku tělesně rozvíjejí, že se jim můžete věnovat do staršího věku, a které vás naopak „ničí“? Není to černobílé, neděláme buď jen slow, nebo fast fitness, nakonec o tyhle pojmy vůbec nejde. Podívejte se na své aktivity z perspektivy životní rovnováhy a udržitelnosti.
  • Další doporučení, že se máte při celodenním sezení v práci nebo během dlouhé jízdy autem pravidelně protáhnout a trochu projít, vás jen znovu „vytočí“, protože jste to slyšeli už tolikrát (a stejně si nikdy nevzpomenete)? Tak jinak – pokud začnete na tělesné úrovni s malými změnami, o kterých se tu bavíme, a v hlavě si to přenastavíte, pak se tělo v těchto strnulých situacích ozve samo a buď mu vyhovíte, nebo ne. A taky bude chtít častěji ven na vzduch.
  • Ať už se věnujete intenzivnímu cvičení, nebo ne, nezapomínejte na pravidelnou aktivní relaxaci – mohou to být jednoduchá dechová cvičení, autogenní trénink, sauna... cokoliv, co podpoří všímavost k tělu a tím i schopnost se uvolnit. A tím se dostáváme k dalšímu důležitému bodu:
  • Rychlá a komplikovaná doba volá po jednoduchých řešeních – v kontextu našeho tématu je tou odpovědí pravidelná chůze.
  • Pokud máte malé děti, hrajte si s nimi i v jejich přirozeném prostoru – dole na zemi. Naučte se hluboký dřep, měňte pozice sedu na zemi, pravidelně se zvedejte a zase si sedejte. A časem třeba i bez rukou.
  • Pokuste se nevnímat své pohybové aktivity jako další práci a povinnost, kterou je potřeba odmakat a odškrtnout, ale jako cenný čas, který darujete sami sobě.
  • Pro některé pohybové aktivity vyhledejte parťáka nebo komunitu. Nejde jen o společné sdílení informací a cenných zkušeností, ale i radostí a občas i frustrací. I to patří ke slow fitness...

Jan Smetánka

Vydavatel a manažer Psychologie.cz, lektor

bodylab.cz