Mám problém v pracovním kolektivu. Pracuji ve zdravotnictví ve větším městě už patnáct let, vystřídala jsem čtyři ordinace pod jednou hlavičkou majitele. Práce mě naplňuje – pomáhám lidem od bolesti. Před dvěma roky jsem se posunula do vzdálenější polikliniky pro změnu místa, je tam ale velmi silně kamarádsky laděný ženský kolektiv, až z toho jde na mě strach.
Zůstala jsem tedy doposud v roli vykání, protože se bojím, že mě převálcují svou energií, soudržností i úkoly. Ráda s nimi ale klábosím, small talks zvládám, nic víc. Z posledního pracoviště se mnou přišly ještě kolegyně, se kterými si tykám, a tak teď nastal viditelný „kočkopes“, kdy někoho zdravím vykáním, někoho tykáním. Jsem v těch pracovních vztazích nesmělá, ačkoliv mi už tři kolegyně tykání nabídly a potykala jsem si s nimi.
Jen to není ono, cítím se pořád jako nejslabší z nich (náplava?), se sestřičkami si stále vykám, protože se jich vlastně bojím. Bojím se, jak umí překračovat hranice a jak bych své těžce nalezené nemusela ustát. Problém je na mojí straně, vyrůstala jsem ve třech městech, často jsem se s rodiči a bratrem stěhovala. Neumím reagovat na dlouhodobé vazby ve větším kolektivu. Poznání je to kruté, obzvlášť ve věku 42 let.
Jak bych se mohla při své neobratnosti socializovat? Kde začít a čím? Sestřičky si na mě občas i stěžují, že jsem na ně naštvaná, ale já jsem jen (příliš) pečlivá a soustředím se na zodpovědnou práci a taky nechci pomlouvat a řešit rodinné věci, což jsem dřív v práci se stejnými lidmi dělala, bohužel…
Je toho nějak hodně, děti v pubertě, velká zodpovědnost a poznání sebe sama. Už jsem na sebe hodnější, ale jak se naučit dovednosti vztahů takhle pozdě? Nevím.
Majda, 42 let
Názor odborníka
Milá Majdo,
moc se mi líbí pojem socializace, který jste ke konci svého dotazu použila. Být členem jakéhokoliv kolektivu či skupiny je vlastně dovednost. Kruté mi proto ve vaší situaci nepřipadá to, že jste ve svých 42 letech došla k poznání, že neumíte reagovat na dlouhodobé vztahy. Kruté by bylo brát to jako chybu či selhání. Život nám totiž ne vždy dává šanci zvládnout všechno nejlíp a napoprvé.
Zkuste se proto na současnou situaci nedívat jako na připomínku toho, co neumíte, ale jako na šanci rozvinout svůj potenciál, který doteď dřímal. Mohl by vás v tom trochu podpořit článek Co dělám špatně?.
Teď už ale konkrétně k vašemu dotazu. Ptáte se, kde začít. Pro inspiraci si vypomohu ještě jedním článkem. Jmenuje se Jak se dělá intimita. Týká se sice intimity ve vztahu, ale zároveň poukazuje na to, že vztahy a blízkost mají určité stupně, které určují jejich hloubku. Každý z nich může různými způsoby naplňovat naše potřeby. Čím jsme si blíž, tím víc můžeme získat, ale zároveň se tím vystavujeme vyššímu riziku zranění.
Často si druhé nevědomky držíme od těla navzdory touze být jim blíž. Small talks, o kterých píšete, by mohly být příkladem toho, jak člověk může mít vztahy a něco z nich načerpat, ale doopravdy se v nich neotvírat. Což může být naprosto legitimní a žádoucí úroveň vztahu, je‑li v ní člověk spokojen.
A zde bych na vašem místě začala. Prozkoumala bych blíž prožívání, chování a motivy, s jakými do jednotlivých vztahů vstupujete a na jaké úrovni je většinou udržujete a proč.
Touha někam patřit
Protože mi vaše téma není vůbec cizí, dovolím si pro inspiraci přidat svou zkušenost s ženským kolektivem. Moje důvody, proč jsem se v něm cítila nejistě, byly ukryté pod řádkou logicky znějících vět typu odstup je známka profesionality, nebo dokonce mám prostě radši mužský kolektiv či s holkama jsem si nikdy nerozuměla.
Po jejich bližším prozkoumání a velmi dlouhé úvaze jsem ale zjistila, že tato tvrzení a vysvětlení v různých podobách používám ve všech situacích, kterým se chci vyhnout, aniž bych znala pravý důvod. Začala jsem být zvědavá, proč to dělám a co by se stalo, kdybych si dovolila se za tyto věty neschovávat. Kousek mě si totiž přál někam patřit.
A tak jsem začala více či méně experimentovat. Zapojovat se do rozhovorů a témat, ze kterých jsem byla nervózní. Říct občas něco, aniž bych byla tázána. Ozvat se, pokud mi bylo něco nepříjemné. Vždy plánovaně s vědomím toho, proč to dělám.
Postupně jsem zkoušela různé kroky, abych si potvrdila či vyvrátila své obavy a ověřila, jestli důvody, které mě vedly k vyhýbání se takovým kolektivům, jsou užitečné, nebo ne. V podstatě jsem začala sbírat korektivní zkušenosti ke svému přesvědčení, že neumím nikam patřit. Nebyla to pravda, ale já tomu dlouho věřila.
Jaká přesvědčení vás drží zpátky?
A to by mohl být další krok. Prozkoumat blíž a více do hloubky přesvědčení, která máte o sobě a druhých. V dotazu mne oslovilo několik vašich vyjádření, na které bych se při zkoumání zaměřila.
- „Chci se správně začlenit v práci.“
- „Velmi silně kamarádsky laděný ženský kolektiv mě děsí. Mohou mě převálcovat svou energií a soudržností.“
- „Jsem nesmělá v pracovních vztazích.“
- „Jsem v kolektivu nejslabší.“
- „Bojím se, jak umí ostatní překračovat hranice. Nemusela bych své ustát.“
- „Neumím dlouhodobé vazby ve větším kolektivu.“
V článku Odstíny závislosti popisuji, jak přesvědčení, která máme o sobě, druhých a o světě, ovlivňují naše prožívání a hlavně chování navenek. Dokonce mají moc ovlivňovat náš život přesně tak, abychom se v nich utvrdili, i když jsou ve skutečnosti nepravdivá. Je to vlastně něco jako sebenaplňující proroctví.
Věřím, že nejsem dost dobrá – chovám se, jako bych nebyla dost dobrá – neudělám vše, co bych mohla, tudíž nejsem dost dobrá – ještě víc věřím, že nejsem dost dobrá. A je jedno, že si celý svět bude myslet opak a bude pro to mít třeba i konkrétní důkazy.
Podobně to může být i s vaším tvrzením, že neumíte mít dlouhodobé vazby v kolektivu nebo že by vás energie těch žen mohla převálcovat. Myslíte si to, cítíte to tak a pravděpodobně se podle toho i chováte. Co kdyby to ale nebyla pravda? Co kdybyste věřila, že vztahy mít umíte a že si udržíte své hranice? Jen nad tím uvažuji. Zkuste to taky.
Když dokážeme odhalit, čemu vlastně v hloubi duše věříme, dá nám to šanci své přesvědčení zreflektovat, vyhodnotit jeho pravdivost a znovu se rozhodnout, zda se jím budeme řídit.
Jak poznáte, až to bude dobré?
Jako třetí doporučení bych vám navrhla, abyste si promyslela, co vlastně v současné situaci chcete umět, čeho chcete konkrétně dosáhnout a proč. Můžete si například představit, jak by se vaše „socializace“ v kolektivu projevila navenek.
Možná vás to překvapí, ale nemusíte být stejná jako vaše kolegyně. Můžete mít v kolektivu úplně jinou roli. Tu svoji, ve které vám bude dobře. Můžete být stejně kamarádská a soudržná jako ony, ale úplně stejně můžete chtít zůstat na úrovni small talks. Důležité je jen vědět proč.
Najít a pojmenovat svou roli může být někdy náročnější. Doporučené články by vám v tom mohly trochu pomoci. Jakmile si svou rolí ale budete jistá, bude mnohem snazší si své hranice uhlídat a zároveň udržovat funkční vztahy.
Držím vám moc palce!
Iveta Vitková
