Svým příběhem bych chtěla lidem dodat víru v to, že je vždy naděje na zotavení – recovery, jak se tomu dnes říká. I přes diagnózu „schizoafektivní porucha / porucha nálady“ člověk může (nebo spíš musí) nějak žít. Zní to dost hrozivě a zároveň to tak i je, když je nemoc v plném rozpuku. Plíží se postupně a je těžké rozeznat, co dělat, aby zase rychle odešla. Jenže všechno chce svůj čas a trpělivost, to už jsem pochopila.
Nemoc se u mě rozvinula, když mi bylo dvacet šest let. Již dvakrát jsem byla hospitalizovaná v nemocnici na psychiatrickém oddělení. Vždycky se to u mě semele v září až říjnu, což je zajímavé – asi s příchodem smutného podzimu. Pokaždé si říkám, co tu zrovna já dělám?! Je to obrovský pocit selhání, i když za to, co se stalo, objektivně nemohu.
Poprvé tomu předcházelo pracovní vypětí, pocit, že je práce nad moje síly (což pro absolventa bez zkušeností i byla) a zároveň zrušení svatby po dlouholetém vztahu. Pěkná nálož na jednu holku, která si zatím životem proplouvala bez problémů. Cítila jsem se najednou hrozně, zbortil se mi svět a upadla jsem do depresí. Už jsem viděla, jak je vyvěšeno moje parte, a pomalu jsem se v myšlenkách loučila se životem.
Hlavním ukazatelem, že je něco špatně, je u mě to, že přestanu jíst a spát. Vypadám potom jako zombík, hubená na kost. Všechno se děje na popud mého nízkého sebehodnocení a sebevědomí. Hlavou mi běhá, že bych měla jít (s magisterským titulem) někam dělat třeba uklízečku. Na nic jiného si zkrátka nevěřím.
I když si z doby před první hospitalizací nic nepamatuji, vím, že jsem se chvílemi cítila krásně a plánovala, jak budu jednou hrozně šťastná. Asi to způsobovalo vyčerpání organismu po pětidenní akci v práci a halucinacích z nedostatku jídla a spánku. Dobré bylo, že jsem si v nemocnici našla kamarádky, se kterými si občas píšeme.
Dost dlouho jsem se poté nemohla smířit s dlouhodobým horizontem braní léků. Vyvolává to ve mně ambivalentní pocity – mísí se pocit selhání a zmatení, PROČ se to proboha děje právě mně? Zároveň jsem se dala na „ezo věci“: kartářky, reiki a podobně, abych zjistila, kde je problém.
Možná se tím můj stav ještě zhoršil. Potřebovala jsem zjistit, co se kde událo špatně, že si něčím takovým musím procházet. Možná výchova, vliv prostředí nebo genetika. Nikdo neví.
Než se to zlepší
V nemocnici se většinou čeká, až zaberou léky. Čas se tráví tím, že se kouří a pije kafe. Kuřárna je i rituální místo, kde můžeme společně hudrovat na naše diagnózy. Jako v osobním vězení, kde jsem si přišla jako lvice v zajetí. Takže co tam potom jde smysluplně dělat?
Já si našla malování, vybarvování mandal a různých hezkých obrázků. Je to příjemný únik od reality, ve které právě jste, a také vám rychleji ubíhá čas. Již dříve jsem malovala, celkem depresivně, a po hospitalizacích jsem se do toho obula více. Na základě toho mi potom přítel daroval k Vánocům sadu akrylových barev, pláten a štětce.
Ano, představte si, mám přítele… toho nejlepšího. Začala jsem se malování více věnovat, až jsem měla dvě výstavy obrazů. Moje nemoc mě ale donutí myslet si, že o nic nejde, že by to dokázal každý. Merde! Nedokázal. V lepší dny se na sebe pokouším být pyšná, protože okolí mě tak i vidí.
Jenže moje sebevědomí bylo a je na bodu nula, někdy mínus jedna, někdy jedna, když jsem už lepší, stabilizovaná. Ale jaké je to být v mojí kůži? Když jsou horší dny, zapisuji si, co se děje a v čem je problém. Říkáme tomu „kokon“ – zalezu do postele a nejradši bych z ní už nikdy nevylezla. Všechno se mi zase zbortilo pod rukama.
Psaní je jako volání o pomoc, které ale není nikomu určeno. V lepší dny se raduji, že mám přítele a rodinu. Jsem vděčná za to, jak to je, a vím, že může být i mnohem hůře. To mi ostatně říká kdekdo, když začnu zas s tím, že jsem hrozná, rozjedu paniku, vyšiluju a chci hned umřít. Jedná se o formu psychózy, proto se to děje. Určitě to se mnou tedy není jednoduché.
Malování mandal se teď věnuji častěji. Jsou pro mě léčivé, i když jsem dříve nevěřila, že můžou mít tuhle moc. Pro mě to znamená, že najednou neexistuje okolní svět a jsem jen já, plátno a nápady. Je to moc fajn pocit a cítím se při tom sama sebou. Nemusím myslet na nic okolo. Úplně vypnu ty moje scénáře.
Je třeba mít pevnou ruku na všechny možné detaily a k tomu je potřeba stoprocentní koncentrace, což je asi to, co nejvíce pomáhá – člověk nemá čas na nic jiného. Říká se, že mandaly slouží k vyjádření emocí. Jednou tedy maluji pozitivní žluto‑červenou, někdy uklidňující modrou nebo temperamentní červeno‑černou. Samozřejmě, někdy se k malování musím dokopat a někdy to jde tak nějak samo.
Vždycky je naděje
Člověk, který je v koncích, jako jsem byla (a někdy pořád jsem) já, si musí najít něco, proč žít. Nutno dodat, že mě hodně podpořila a podporuje rodina, která mě nikdy nezavrhla. Jenže pořád nerozumí, co se se mnou jako děje. Ať si zacvičím jógu a bude mi dobře. Ať zkusím meditaci, studenou sprchu a bude mi dobře. Jenže nic nezabíralo (a nezabírá).
Je to se mnou často těžké, i když přítel si to nemyslí. Asi proto, že každý je nějaký, a asi se do mě také zamiloval a já do něj. Už kvůli němu bych si nemohla vzít život. Pořád jsem si říkala, že přece mám naději a že to není úplně bezvýchodné. Jak už jsem uvedla, tou dobou jsem vyzkoušela hodně alternativních směrů a pomoci, googlila všechny možné diagnózy, ale pořád jsem nemohla přijít na to, co mi je.
Takový sběratel diagnóz – jednou anorektik, jednou úzkostná porucha, jednou schizofrenie, jednou šamanka a podobně. V situaci, kdy si myslíte, že jste hovínko na botě, které si na tom světě jen tak smrdí, je to těžké. Ale až mi zabraly léky, situace se změnila na jsem normální holka a dobrý člověk. Velmi pozitivní na mé situaci je, že mám novou paní doktorku, se kterou si rozumíme. To je podle mě základ.
Když jsem zmínila zotavení, mimo léky je to u mě relax: malování, cvičení jógy, na kterou jsem ale někdy vyčerpaná. Taky to, že trávím čas s přítelem nebo s kamarádkami, se kterými si povídáme o všem možném. Hudba, která hodně ovlivňuje moji náladu. Také dvě morčata, která mi pomáhají v tom, že se o někoho starám, a ona mi oplácí lásku tím, že jsou. Někdy jsou to ale pořádní hajzlíci.
Já se učím také jen být a nic si nevyčítat. Snažím se žít tady a teď, zkouším neřešit tolik minulost a budoucnost. Akorát posledně jsem tady a teď trochu „přepálila“ a pak skončila podruhé v nemocnici. Asi s mánií, nebo co to bylo. Zkrátka jsem tři dny nespala, ale energie jsem měla i přesto celkem dost.
Do nemocnice jsem se dostala po denním stacionáři skoro přes svůj nesouhlas, někdy je ale lepší být hospitalizovaná dobrovolně, než aby ještě přišel nějaký úředník posuzovat, jestli jsem tam správně, nebo ne. Systém psychiatrie mě v tomhle státě děsí.
Moje širší rodina neví, jakou mám diagnózu, a taky to vědět ani nemusí. Mají mě rádi takovou, jaká jsem, a to je v životě člověka to nejdůležitější. Uvidíme, jak to se mnou bude dál. Jestli ještě skončím v nemocnici… budu naštvaná. Ale i to snad zvládnu. Budu ráda, když se třeba v komentářích na Facebooku ozve spřízněná duše, která má podobnou diagnózu, a poví mi, jak to zvládá.
Sára, čtenářka Psychologie.cz
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.
