Ve svém okolí se někdy setkávám s představou, že v terapii jde především o něco velmi seriózního, těžkého, uplakaného. Mluví se tam o bolavých věcech a o tom, co nefunguje. „Terapie může vypadat jako smrtelně vážná věc, ale jde o to, jak v člověku probudit spontaneitu a tvořivost,“ tvrdí David Boadella, zakladatel biosyntézy, moderní somatické metody, se kterou pracuji. Jakou podobu můžou mít lehkost, hravost a tvořivost v terapii a jak je můžete sami více pozvat do života?

Biosyntetická psychoterapie patří mezi terapeutické směry, které se nedívají jen na obtíže člověka, ale hlavně na to, co dobře funguje. Hledá, co je zdravé, vitální, zdrojové, a to dále rozvíjí. Hledání zdrojů nevnímám jako zavírání očí před těžkostmi. Neznamená pro mě, že bychom se v terapii nedotýkali náročných témat a míst, že bychom malovali věci na růžovo, hledali v nich za každou cenu něco pozitivního.

Když přijdete o práci, nebude vás (nejen biosyntetický) terapeut přesvědčovat, jak je to výborná příležitost. Nebude vás utěšovat, že si určitě najdete něco lepšího – i když tomu tak může být a s odstupem možná najdete, co situace mohla taky přinést. Bude naslouchat, dá prostor náročné situaci a tomu, jak ji zažíváte, a zároveň se bude pomalu, postupně rozhlížet po tom, o co se v ní můžete opřít.

Při práci s jednou klientkou jsme se tak po jejím rozchodu ohlížely za tím, o co přišla. Ke konci sezení, když jsem cítila, že se sdílení přehouplo z tíhy do úlevy, jsem se opatrně zkusila zeptat, co jí v životě zůstalo. Zprvu lehce překvapená se pak zaujatě dívala na to, co v životě má. Na konci setkání ocenila právě to, že jsme si všímaly i toho dobrého.

Zdroje silnější než problémy

Znát své zdroje, vědět, co nám pomáhá, o co se můžeme (nejen) v náročných chvílích opřít, je užitečné. Jestli jste o nich zatím tolik neuvažovali nebo byste si je chtěli rozšířit, můžete si sami zkusit drobné cvičení. Rozhlíží se po zdrojích, které nám nabízejí naše smysly.

• Co vaše oči rády vídají?
• Čemu vaše uši rády naslouchají?
• K čemu váš nos rád přičichává?
• Co vaše ústa ráda ochutnávají? 
• Čeho se vaše ruce rády dotýkají?

Až naleznete odpovědi na tyto otázky, můžete si (staro)nové zdroje uložit do šuplíku… Nebo vlastně ne do šuplíku, můžete hledat způsoby, jak je (více) převést do života. Na své opory můžete přicházet sami nebo je objevovat a rozšiřovat s někým dalším.

Někdy se potkáme s takovou těžkostí, že už to, co fungovalo dřív, nestačí. Můžeme se pak nechat provést místem, kde jsme se ocitli, nechat si pomoct zorientovat se v situaci. Biosyntéza, která je celostní terapeutickou metodou, by si při tom všímala tří oblastí.

Zajímalo by ji, co si o své situaci myslíte, jak se v ní cítíte, jak na ni reaguje vaše tělo a co v ní pro sebe potřebujete. V těchto oblastech by hledala zdroje, o kterých věří, že jsou silnější než problémy. Vyjádřeno poetickým jazykem zakladatele biosyntézy – hledala by slunce, ne mraky.

Každé zrnko se počítá

Někdy život přinese situaci, kdy nevíme, jak z ní ven, a ptáme se sami sebe: Kde teď jsem a jak se odsud dostanu? Máme pocit, že neexistuje východisko, že už není cesta, po které bychom mohli jít. Vypůjčím si od kolegyně příklad práce s klientkou, která po rozchodu na sezeních sdílela, že je jí pořád stejně, všechno je nanic, cítí jen smutek a nic než smutek.

Kolegyně jí nabídla zkoumat svoje prožívání na ose, kde na jednom konci byl smutek, druhý konec klientka pojmenovala jako radost. Když klientka hledala na ose, jak se právě cítí, nepostavila se až na samotný pól, konec smutku, ale kousek od něj. Kolegyně směřovala pozornost klientky k tomu, že nestojí na konci osy, a zajímala se, co odlišuje její bod od toho na konci. „Uff, to bych skočila z mostu,“ odpověděla klientka.

Vzdálenost mezi body na ose může vypadat bezvýznamně, obě místa jsou plná smutku, ale rozdíl mezi nimi je prostorem, možností, zdrojem, který v životě máme. Každé zrnko se počítá: všechno okolo se hroutí, ale existuje ještě něco, co nám může pomoct. Když se ocitneme ve složité životní situaci, může být pro nás (stejně jako bylo pro klientku) úlevné třeba jen zahlédnout, že máme možnosti, zdroje, že nestojíme na konci osy.

Když jsem se jedné z klientek ptala, jak se má, ve své praxi, odpověděla mi, že se cítí jako balónek nafouknutý k prasknutí, stačilo by vzít už jen špendlík… Hrály jsme si pak s její metaforou – co balónek přifukuje, co mu naopak ulevuje? A jak to dělá, že nepraskl?

Od tíhy k lehkosti

Tvořivou práci s osou jsem využila u klienta, který během jednoho sezení vyprávěl, že měl dědu, který byl pořád ubrblaný, unavený, ani nevěděl proč, takový děda unavený životem. Klient by se tomu chtěl vyhnout. Pokračoval líčením toho, jaké byly babičky. Jednu nazval „těžkou“, druhou „lehkou“, tu měl radši.

Dohodli jsme se, že budeme společně kvality lehkosti a tíhy zvídavě zkoumat a že k tomu využijeme osu načrtnutou na zemi. Klient si na ni umístil babičky a přemýšlel, proč je jedna „lehčí“ a druhá „těžší“. Jak obě přistupovaly k životu, který byl u obou nelehký? Pak si našel místo na ose pro sebe, blíže pólu lehkosti.

Zajímala jsem se, jaké to tam je. Volné, svobodné, nejvíce to vnímá na hrudníku, reagoval na moje otázky. Odkud tenhle pocit zná ze života, ptala jsem se dále… Klient přicházel na situace, zdroje toho, co mu přináší do života lehkost, a uvažoval, kterých by mohl mít v životě více, které by mohl oprášit.

• Kam byste umístili na ose tíha – lehkost (ať už v představě, na papíře, v prostoru) sebe? Kde teď v životě zrovna jste?
• Jaké to tam pro vás je?
• Co dává v životě lehkost vám? Mohli byste něco z toho více pozvat do života?
• A co kdybyste popošli krůček k ose lehkosti, jaké by to bylo? Jak by se vám to promítlo do života?

Hlavním cílem psychoterapie je posun klienta směrem od problémů ke zdrojům, popisuje v jednom rozhovoru David Boadella. Cílem terapie, nejen biosyntetické, není člověka rozložit, patologizovat, jak si někdy mohou přestavovat lidé, kteří s terapií nemají zkušenost.

Při posouvání se od problému ke zdrojům může být v terapii nápomocné přizvat lehkost, hravost, zvídavé zkoumání, tvořivost. Biosyntéza je vnímá jako důležité prostředky práce. Čím těžší je problém, tím důležitější je kontaktovat kvalitu hravosti, tvrdí David Boadella, pro kterého je například deprese ztrátou schopnosti hrát si. Tady už ale bude pomoc terapeuta nezbytná.