Pravidla šťastného soužití

Hraní her mezi partnery je přežitek, vzkazuje čtenářům párový terapeut Jan Vojtko.

Ze seriálu: Jak se léčí vztahy

„To, co našemu okolí v jejich vztazích funguje, nemusí fungovat nám. Proto je v tom takový bordel,“ vysvětluje v rozhovoru párový terapeut Jan Vojtko. „Myslíme si, že stačí jít s kámoškou na kafe nebo s kámošem na pivo, tam to probereme a budeme mít jasno. Nebudeme.“

Díky vašemu seriálu Jak se léčí vztahy jsme se dozvěděli, jak probíhá kognitivně-behaviorální partnerská terapie. Není tak trochu tenhle způsob terapie založený na tom, že se jednoduše naučíme nedělat si navzájem věci, které druhému vadí, jdeme si takříkajíc z cesty? Nebo se tady jde i víc do hloubky?
Samozřejmě, že v KBT jdeme do hloubky, a hodně, ale děláme to obráceně než dynamické směry – takzvaně loupeme cibuli. Nejdříve se věnujeme věcem, které klienta nebo pár trápí nejméně, a učíme je, jak s tímhle tématem lépe pracovat. Když to zvládnou, tak pak jdeme hlouběji a ptáme se, proč vám to vlastně tak vadí, resp. dělá takové potíže, co se za tím skrývá. A obzvláště v párové terapii je ten náš protějšek vycizelovaným zrcadlem, které nám nejenom spouští spoustu reakcí, ale taky pěkně ukazuje, co je v nás schovaného, kde se to v nás vzalo a co nám to dělá.

Takže chápu, že to na první pohled vypadá, že KBT jde po povrchu a učí jen respektovat (či v horším případě tolerovat) to, co mi vadí na partnerovi. A zvlášť v párové terapii je to opravdu o tom respektování a schopnosti dohod, protože ne každý v páru se chce v něčem hrabat, natož v sobě, a chce jen nějak „být“. A pokud ho či ji přesto milujete, tak pak to není o ničem jiném, než to integrovat do našeho partnerského života, a jak říkáte, „jít si z cesty“.

Záleží vždycky jen na tom, jak si to nastaví konkrétní pár a jak jim to vyhovuje, nebo jsou věci, které se s dobrým životem a dobrým vztahem neslučují?
Z mé praxe jednoznačně vyplývá, že každý pár je jiný a tím i jeho pravidla, resp. cesta, jak naplnit náš život v páru. Jak se svět mění, mění se i požadavky a potřeby na to, jak zajistit úspěšný vztah. Před více než sto lety, což je v naší historii velmi krátká doba, nám partnery vybírali rodiče, protože potřebovali a chtěli zajistit svým potomkům co nejvíce zdrojů pro úspěšné přežití. Lásku se ti dva učili až po svatbě. Dnes si můžeme v naší kultuře vybírat, koho chceme a můžeme milovat a s kým strávit alespoň kus našeho života. Ne zdroje, ale city jsou teď pro nás alfou a omegou šťastného života.

Partner vám „jenom“ něco spustil, vyprovokoval, za vaše city nemůže. Může vám je ale pomoci poznat a zpracovat.

Takže se zákonitě mění i požadavky na úspěšný vztah…
Dnes zjišťujeme, že to, co se dřív dalo označit za nutnost, aby vztah mohl fungovat, neplatí pro každý pár. Některý pár si potřebuje o všem povídat, některý ne. Někteří partneři potřebují jezdit na dovolenou spolu, někteří milerádi vycestují s kamarády a doma si pak sdělují, jak se měli dobře a co zažili. Tím chci říct, že to, co našemu okolí v jejich vztazích funguje, nemusí fungovat nám. Proto je v tom takový bordel. Myslíme si, že stačí jít s kámoškou na kafe nebo s kámošem na pivo, tam to probereme a budeme mít jasno. Nebudeme. Doma se pokusíme aplikovat jejich rady a pravděpodobně tvrdě narazíme.

Do hlavy vám nikdo nevidí

Obecně platná pravidla tedy prostě neexistují?
Některá pravidla, resp. zákonitosti platí pro všechny. První z nich je dle mého soudu to, že vám do hlavy nikdo nevidí. Takže pokud něco jasně nesdělíte, nemůžete se divit, že vám ten druhý nerozuměl a dělá „kraviny“. Potřeba učit se mezi sebou „hrát hry“ je bohužel v dnešním světě přežitek. Mileniálové a další nastupující generace by mohli povídat.

Využívejte celý web.

Předplatné

Za druhé si zkuste uvědomovat, že vaše city jsou jenom vaše, způsobené vaším myšlením. Partner vám „jenom“ něco spustil, vyprovokoval, za vaše city ale nemůže. Může vám je ale pomoci poznat a zpracovat, resp. rozhodnout se, že se pokusí nebýt tím spouštěčem. A zase. Pokud mu to ale neřeknete, nemusí to vědět a bude se dál chovat jako „kretén“.

No a v neposlední řadě, jak jsem už o tom psal, je to vzájemný respekt a schopnost dohodnout se. To je natolik zásadní, že bez toho se váš vztah může rozpadnout.

Jak poznáme, že se spíš navzájem udržujeme v nezdravých vzorcích, než abychom byli opravdu spokojení?
Na to je taky jednoduchá odpověď. Poznáme to na svých emocích. Jestli nám ve vztahu není dobře, jestli zjišťujeme, že když se vrátíme domů, něco nás tam tíží, je nám úzko, je čas začít se pídit po tom, kde se to bere. Jestli náhodou nechodíme v „bludném kruhu“. Pokud zjistíme, že ano, měli bychom se pokusit o nápravu.

Nápravu sebe, nebo vztahu?
Buď to bude práce na sobě, protože si můžeme přijít na to, že ta tíha vychází z našich traumat a partner či partnerka nám je připomíná svým chováním. Nebo práce v páru, protože si ubližujeme nebo přinášíme nezdravé vzorce sobě navzájem. Pro obě varianty můžete využít jak cestu sebepoznání a svépomoci, tak čtení článků na psychologii.cz nebo knih nebo povídání s lidmi nebo si na to někoho najmete. Obě varianty mají svá pozitiva i úskalí, je to jen na vás.

Já jen prosím čtenáře, aby v případě, že zjistí, že ta první, sebepoznávací cesta nikam nevede, zkusili využít i té druhé: pomoci z druhé strany. Stejně jako když nás bolí zub, jdeme k zubaři, tak když nás bolí srdce nebo mozek, měli bychom jít k někomu, kdo má oprávnění pomoci nám terapeuticky. Samozřejmě pečlivě vybírejte, ale zkuste si nechat pomoci.

Diskuse 0
Jak se léčí vztahy
Seriál

Kognitivně-behaviorální párová terapie nabízí vědecky podložené metody nápravy pošramocených vztahů.

Více autorů

  • Věda a společnost