K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Převlečené trápení

Tělesná i psychická bolest se v mozku promítá do jednoho místa. Pacient má příznaky, ale nemá nález. A doktoři tápou.

Radkin Honzák

Radkin Honzák

20. 9. 2016

Medicíně se podařilo prakticky vymýtit řadu závažných nemocí. Dnes se potýkáme s jinými problémy. Bouřlivé příznaky, jakými byly běžně ještě před půl stoletím velké hysterické záchvaty a obrny, jako kdyby zkrotly a civilizovaly se. Mají charakter různých netypických bolestí, nechutenství, pocitu plnosti, na zvracení, polykacích obtíží, průjmů, únavy, bušení srdce, dušnosti, tlaků, atypických křečí a dalších. Pes je přitom často zakopaný úplně jinde, než kde ho doktoři hledají.

Nemoc sama o sobě sice neexistuje, Polednice také ne, ale jakmile byly pojmenovány, už tu – v naší virtuální realitě – existují. Obě jsou malé, bledé, tváře divé, pod plachetkou osoby a vstupují k nám páchat zlo. Ač jsme si o ně nezřídka sami doslova řekli, jsou ve skutečnosti nezvány, nevítány.

Jestli neznáte u nás běžně rostoucí květinu zvanou svízel syřišťovitý, neboli svízel přítula, podívejte se po ní, až vyjdete na zdravotní procházku do našich hájů a luk. To jméno je výstižné a nemoc se chová někdy velmi podobně. Přijde, na člověka se nalepí a je těžké se jí zbavit. Nemoc se vyznačuje často neočekávaností, vždy nějakým nedobrým omezením, často bolestivými obtížemi, zhoršením funkce, změnou vzhledu atd.

Každý jazyk pro ni má své specifické označení. Čeština zohledňuje poruchu funkce (ne-moc) nebo změnu vzhledu (choroba od chorý, churavý s původní významem hubený, chátrající), ruština bolest (болезнь) a podobně také řada dalších slovanských jazyků, francouzština špatnost (maladie - mal je špatný), angličtina má pojmy dva: illness, což je do češtiny překládáno jako stonání, nicméně ill je špatný, a disease, což je porucha.

„Co je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně,“ říká Julie Romeovi. Jenže Romeo je v té chvíli ještě živý, lze na něj sáhnout, žije, vnímá, chová se nějakým způsobem, zatímco nemoc je konstrukt a dohoda o tom, co budeme „nemocí“ nazývat a co už ne. A také, jak se podle současných pravidel ta která obtíž správně nazývá.

30. dubna. – 5. května 2019

Otevřené vztahy (seminář)

Pavel Špatenka

Když jsem se nachladil, mám rýmu a kašlu, není to žádná „chřipka“, přestože mnoho lidí se tímto pojmem ohání. Rozdíl mezi nachlazením a chřipkou má své důsledky v mnoha směrech – počínaje způsobem léčení a konče protiepidemickými opatřeními. Společné mají to, že ani u jedné nejsou pro léčbu vhodná antibiotika, která však často lidé vyžadují s představou podobnou myšlence středověkého kamene mudrců: že antibiotika léčí všechno.

Obtíže ano, jasná příčina ne

Více než pětinu obtíží, s nimiž pacienti přicházejí ke svým praktickým, rodinným, dříve obvodním lékařům, a to jak ve vyspělých a rozvinutých zemích, tak v těch, které za takové nepovažujeme, tvoří takzvané funkční poruchy.

Jsou to obtíže, které si jejich nositelé nevymýšlejí, nesimulují, nenamlouvají, přesto však jim chybí základní atribut „správné“ nemoci, chybí jim patologicko-anatomický podklad. Lidé mají sice obtíže, ale nemají žádnou tomu odpovídající poruchu v organismu.

U klasického epileptického záchvatu zjistíme odchylky na EEG vyšetření, u disociativní (dříve hysterické) poruchy projevující se takovými záchvaty nic podobného nezjistíme. Navíc si při takovém záchvatu pacient/ka neublíží, nepokouše se ani nepomočí.

U chabé nebo spastické obrny podmíněné neurologickou poruchou najdeme narušené dráhy vedoucí správné signály a jejich poškození se projeví i dalšími příznaky, u disociativní obrny nic podobného nelze prokázat. Velké záchvaty křečí a velké obrny se vyskytují dneska už zřídka, ačkoliv ještě před půl stoletím to byl náš denní chleba.

Věrni modelu, který před několika staletími nabídl medicíně Descartes – aby na člověka pohlížela jako na „rozumný stroj“ a na nemoc jako na poruchu tohoto stroje – žádají naši trpící spoluobčané také dnes vysvětlení svých obtíží jednoduchým, pokud možno zcela mechanickým způsobem a argumentují: Když mě tady bolí, tak tam přece něco špatného musí být.

Ano, něco špatného tam je, ale to špatné je o několik pater výš, v řídících systémech. Jakmile ale pacient slyší slovo „psychogennní“, začne ječet, že on přece není žádný blázen, že ho doktor podezírá, že si ty obtíže vymýšlí, a vznáší plno dalších podobných námitek.

K nedorozumění přispívají často i lékaři a lékařky, jejichž nemalá část má za to, že „když tam není žádný patologický nález, nejsou obtíže zas tak strašné“, zapomínajíce na to, že (i podle platné definice) bolest je vždy subjektivní a skutečnost, že ji nemůžeme ničím změřit, jí neubírá na intenzitě, naléhavosti nebo dokonce krutosti. Odkaz „nic vám není“ pacienta neuklidní, protože jemu je blbě jak malému psovi, kterého poprvé nechali samotného doma!

Skutečná bolest

Jak vysvětlit tyhle potíže? Především tak, že bolest se v mozku promítá do jednoho místa, bez ohledu na to, je-li tělesná nebo psychická. To už je známo skoro dvacet let, lidé to ale dosud nevzali na vědomí.

První studie o tom pocházejí z konce devadesátých let: vědci vzali zamilované mladé dvojice, na hlavy jim nastrkali všechen tehdy dostupný vercajk na zobrazování dějů v mozku a pak oběma dali periferní elektrošok o síle 90 voltů na předloktí. Nic příjemného, ale dá se to vydržet. Nicméně bolí to dost.

Audio kniha ke stažení

Na Vánoce zpátky k sobě

Nemějte příliš vysoká očekávání. Ta mohou z Vánoc udělat nesplnitelný úkol. Očekávání příliš nízká z nich učiní pouze další všední den. Stáhněte si a poslechněte vybrané myšlenky, které vám pomohou vstoupit do svátečních dnů v dobrém rozpoložení.

Stáhnout
Audio kniha ke stažení

Na Vánoce zpátky k sobě

Nemějte příliš vysoká očekávání. Ta mohou z Vánoc udělat nesplnitelný úkol. Očekávání příliš nízká z nich učiní pouze další všední den. Stáhněte si a poslechněte vybrané myšlenky, které vám pomohou vstoupit do svátečních dnů v dobrém rozpoložení.

Stáhnout

Pak je rozdělili. Dívku dali do místnosti, odkud mohla pozorovat, jak do jejího milého pouštějí další elektřinu. V jejím mozku to „svítilo“ na stejných místech, jako kdyby dostávala šoky sama. Bolelo ji to. Tak nás často v životě něco bolí, neumíme s tím naložit a „přeložíme“ to do tělesného projevu.

Přece mi musí něco být!

Druhým zdrojem pocitů jsou emoce. Jak i zde bylo opakovaně psáno, emoce nejsou žádní efemérní motýlci, emoce jsou řídící děje, které nalaďují organismus směrem k různým akcím. Vztek a strach nás nastaví na rvačku nebo nebo úprk, což představuje především zvýšené svalové napětí (pociťované současně jako psychické napětí) doprovázené vším, co aktivované svaly potřebují: zrychlením srdeční akce, zvýšením tlaku, prohloubením dechu atd.

Pokud si neuvědomím naplno pocit, který tuhle celkovou aktivaci doprovází, a věnuji pozornost jenom tělesným projevům, mohu najednou cítit kdeco – počínaje bolestivou únavou napjatých svalů a konče třeba bušením srdce. Emoce odporu až hnusu má na rozdíl od těchto jasnou převahu parasympatického systému se svými příznaky. Žijeme v emočních polích, ne vždy šťastně nastavených. Svůj strach nebo odpor můžeme vnímat jako velmi nepříjemné tělesné příznaky.

Zajímavá je i „psychická infekce“. Suzanne OʼSullivanová ve své knížce nazvané Všechno je z tvé hlavy popisuje britskou „epidemii kandidózy“, která se nám bohudík vyhnula.

Společným příznakem bylo svědění uší a nějaký znalec usoudil, že jde o infekci způsobenou kvasinkou Candida albicans, která napadá výrazně oslabený lidský organismus, navíc většinou ještě pozměněný opakovanou intenzivní antibiotickou léčbou. Jak uvádí autorka, aniž by pro to měli skutečný důvod, lidé se obraceli na své lékaře s těmito obtížemi a žádali léčbu.

Díra v systému

V podobných případech je třeba včas skončit s dalšími vyšetřeními, nehledat tělesnou příčinu tam, kde není, a obrátit směr péče k těm odborníkům, kteří se na tuhle problematiku zaměřují: psychologům nebo psychiatrům.

Tomu se ale velká část postižených brání a bohužel často také ubrání. Ve světě (a u nás v době reálného socialismu sice poloilegálně, ale účinně) to řeší v lůžkových zařízeních „liaison“ neboli konzultační psychiatři a psychologové, kteří patří stejně jako jiní odborníci do léčebného týmu, a pacienti tak nemají problém s nimi promluvit.

U nás to zabilo financování pojišťovnami; bylo nás málo, takže jsme své pozice neuhájili. Se mnou se tehdy, za ty roky v této pozici, takhle potkaly doslova stovky pacientů, kteří by byli jinak psychiatra nikdy neviděli jinde než jako pomatence ve filmových veselohrách. Takhle mě měli naživo.

Pacienti nejsou zvyklí, že by se jich lékaři – převážně orientovaní na tělo a jeho problémy – ptali na jejich emoční život, na jejich vskutku intimní problémy. Koncept stresu už sice v medicíně je zabudován od šedesátých let, ale většina pacientů i lékařů si pod ním představuje pracovní vypětí nebo nějaké náhlé katastrofy. Ale jak napsal více než před stoletím Viktor Dyk:

To není náhlá katastrofa
To není vichr, jenž se zdvih
To není orel, který klofá
Do jater Prométheových

To věci malé jsou a plané
A přitom plné tragiky
A srdce hyne ubodané
Ne mečem, ale špendlíky.

Nedivím se, že se pacientům nechce rozkrývat svá soukromá trápení. Jednak je to bolavé, možná řešení jsou často osobně nepřijatelná, jednak lékaři na to nejsou připraveni a pacienti to od nich ani nečekají. Ale nabídka psychiatra je popudí.

Využívejte celý web.

Předplatné

Věřím, že nově vzniklý samostatný obor psychosomatické medicíny tyhle problémy záhy překlene. Zatím je to bohužel oblast, kde se trápí jak pacienti, tak lékaři, a trpí tím také celý zdravotnický systém.

Ti, kteří opravdu hledají pomoc, se mohou obracet na pomalu vznikající psychosomatická centra a psychosomaticky vzdělané praktické lékaře.

Diskuse 0
Lékař a jeho člověk
Seriál

Vztah mezi lékařem a pacientem je součástí léčebného procesu.

Radkin Honzák

  • Zdraví