Nikdo nevstupuje do manželství s tím, že v něm bude nešťastný. Na příběhu jednoho páru si ukážeme, jak se idyla mění v drama a co takovému páru může nabídnout psycholog.

Třebaže je následující příběh smyšlený, nelze vyloučit, že se v něm někteří mohou poznat.

Nechme nejprve promluvit ženu:

• „Pane doktore, po sedmi letech s ním už nevím, jak dál. První roky to bylo fajn. Dařilo se v práci, a tak jsme se vzali, postavili si dům za městem a začali mluvit o rodině. Když se narodila Lucka, ještě jsem netušila, co mě čeká. Do toho ta ekonomická krize. Byla jsem na všechno sama. Moji i manželovi rodiče to k nám mají přes sto kilometrů. Navíc od nás bylo i tak všude daleko. Časem přestalo kamarádky bavit dojíždět za mnou do té díry. Byla jsem jako na pustém ostrově, odříznutá od všech a od všeho.
• Manžel o Lucku ani o Martina, který se narodil dva roky po dcerce, neměl zájem. Pořád nebyl doma, že prý by se bez něj v práci neobešli. Když už měl volno, šel na golf nebo se doma zavřel v pokoji a zíral na televizi nebo spal. O mě neměl zájem. V posledním půlroce spolu už vůbec nespíme. Často se hádáme. Manžel mi vyhrožuje, že mě vyhodí, že jsem beztak jen přítěží, co ho vysává. Když jsem bez koruny přišla, tak bez ní i odejdu. Sprostě mi nadává. Mám podezření, že si někoho našel. Někdy se za celý víkend neobjeví doma.
• Vždycky jsem chtěla velkou rodinu, ale než žít takhle, raději to zkusím sama jen s dětmi.“

A jak stejnou situaci vidí muž?

• „Tenkrát na začátku to bylo báječný. V podnikání se mi dařilo, žena zrovna dostudovala. Vzali jsme si hypotéku a postavili náš dům snů. Po narození Lucky se něco změnilo. Manželka se jakoby odtáhla. Postupně jsme si přestali rozumět. Začala si stěžovat na nejrůznější věci, dokonce i na náš vysněný dům. Mimochodem, ukázalo se, že ten dům je nad naše, vlastně moje síly.
• Abych utáhl hypotéku, musel jsem být v práci od rána do večera. Domů jsem chodil vyčerpaný. Jednou týdně jsem chodil hrát golf, abych se z toho nezbláznil. Samozřejmě mi to neustále vyčítala. Teď už její stížnosti a výčitky neposlouchám. Kolikrát raději zůstanu v práci i přes noc, než bych si dojel domů vyslechnout, jak se nestarám, jaký jsem hrozný, neschopný a impotentní.
• K dětem mě už pomalu nepustí. Když jsem se jim nevěnoval, tak se prý nemám co divit, že ke mně nechtějí. Přitom jsem dělal všechno pro ně. A ty její narážky na milenku? No, rozumím si s jednou kolegyní z práce. Probíráme spolu děti, rodinu a tak, ale nic spolu nemáme.“

Asi nyní uvažujete, který z těch dvou mluví pravdu a který si vymýšlí? Kdo je ten bídák a rozvraceč rodiny?

Moje potřeby, tvoje potřeby

Hledat cestu ven z takové situace je pro rodiče někdy nemožné. Jejich tužby byly sice téměř totožné (rodina, děti, dům), ale s jejich naplňováním už to bylo jinak. Každý měl svou roli, takže je nyní těžko rozhodnout, kdo se o jejich naplnění zasloužil více. Kdo je v právu.

Oba rodiče trpí pocity, že ten druhý dostatečně neoceňuje jeho přínos společnému projektu – rodině. Otec má pocit, že se mohl udřít, aby rodinu zabezpečil materiálně. Matka se zase vyčerpala psychicky, když se obětovala péči o děti a domácnost v nehostinném příměstském satelitu. Oba se vzájemně frustrují ve svých potřebách. V rodině se rozhostila nedůvěra.

Na vnímání a uspokojování potřeb dětí (především těch emocionálních) se nedostává sil. Ani se v úvodním rozhovoru k dětem nedostaneme. Rodiče jsou příliš zahlceni svým strádáním a skutečnými nebo domnělými křivdami toho druhého. Pomoci v tuto chvíli dětem zasaženým konfliktem rodičů znamená pomoci jejich rodičům. Otázkou ale zůstává, zda si rodiče pomoci nechají.

Pokračování: Bitevní linie v dětském pokoji