Foto: Thinkstock.com
odemčené

Proč maminky pláčou

Novopečené maminky jsou často podrážděné, lítostivé, smutné. Je tento průběh šestinedělí normální?

Pavla Koucká

Pavla Koucká
Psycholožka

6. 12. 2012

Miminko je na světě. Toužebně očekávané, krásné a voňavé. Všichni novopečené mamince gratulují, nosí jí květiny a miminku dárky. Maminka se dme pýchou, láskou, něhou a radostí. To je jeden pohled.

Statistiky hovoří daleko drsněji: 80 procent novopečených maminek zažívá poporodní splín, u 10 až 15 procent z nich se nálada propadá ještě hlouběji – tak, že psychiatři diagnostikují depresi.

Co všechno čerstvé maminky prožívají? Zde je několik autentických výroků:

  • „Vůbec se nepoznávám. Já, která jsem snad od dětství nebrečela, bulím denně kvůli naprostým prkotinám. Proč? Nechápu, co se se mnou děje.“
  • „Byla jsem ubulená, zoufalá, vysílená, hladová, zpocená.“
  • „Přepadají mě hrozné strachy. Sedím třeba na posteli se synem v náručí a hrozně se bojím, že ho nedokážu ochránit. Všude vidím nebezpečí: ostré rohy, vratký květináč, bojím se, že mi dítě spadne…“
  • „Měla jsem pocit, že můj život skončil, že moje já se rozplizlo mezi mimino a domácnost a to málo, co mi zbylo, si nárokoval manžel. Mimochodem k miminu jsem necítila vůbec nic a co se týká kojení – své zážitky bych nepřála ani nepříteli.“
  • „Nevím si rady s manželkou, chová se jako vyměněná. Pořád brečí, křičí, nic se jí nelíbí. Cokoli udělám, je špatně. Stačí, aby se podívala na malého, a začne vzlykat. Přitom si dítě přála… Nemám ji někam odvézt?“

Čím to? Proč jsou novopečené maminky často podrážděné, lítostivé, smutné? Vždyť drží v náručí krásné, často dokonce vymodlené dítě. Deprese je přece nemoc, patologický stav. Proč se po porodu objevuje tak často?

Zvířata poporodní depresi neznají a přírodní národy také ne. Ostatně ani u nás se prý něco takového dříve nevyskytovalo. Co je tedy v naší současné kultuře jinak?

Matka a novorozeně, nerušit!

Sama jsem se šestinedělí obávala víc než porodu. Z psychologické teorie a praxe jsem věděla, že to bývá náročné období, a prožitky, které jsem vyslechla v průběhu svého působení na lince důvěry, byly i dost drsné. Takže mě nakonec překvapilo, že to bylo docela hezké období.

Když si zpětně procházím zápisky z doby svého prvního šestinedělí, krystalizují mi určité zákonitosti. Zjednodušeně a zkráceně:

  • den x: Snažila jsem se pracovat, ale myšlenky mi stále utíkaly k holčičce. Nějak se nemůžu soustředit, skoro nic jsem neudělala. A večer jsem byla podrážděná a křičela jsem na Pavla kvůli nějaké blbině, už ani nevím, co to bylo.
  • den x+1: Dneska jsem se jen válela s Doubravkou v posteli a bylo to moc príma. Chvílemi jsem četla v různých knížkách o dětech, co mám půjčený. A jak jsem se soustředila! Oproti včerejšku.
  • den x+2: Odpoledne přišla Klára. Mám ji ráda, ale nevím proč to na mě bylo nějak dlouhý, oddechla jsem si, když odešla.
  • den x+3: Další krásný den s miminkem a knihou v posteli. A Pavel přišel večer dřív, vařili jsme spolu a holčičku si vzali do kuchyně. Jojoj, víc takových dní!

Podtrženo, sečteno: když jsem byla sama s dítětem, v klidu, v posteli, bylo mi dobře. Když jsem se snažila soustředit na práci, nebylo mi dobře. Když přišel muž dřív a byli jsme spolu, užívala jsem si. Návštěvy, včetně milých kamarádek, mě netěšily.

Sobecká touha vidět novorozené dítě je silnější než ohledy. V některých rodinách si návštěvy doslova podávají dveře.

Darujte předplatné

Koupit

Snažím se pochopit, proč tolik maminek přepadne splín. Nevěřím, že by to tak bylo přirozené. Zvířata poporodní depresi neznají a přírodní národy také ne. Ostatně ani u nás se prý něco takového dříve nevyskytovalo. Co je tedy v naší současné kultuře jinak? S čím se dnešní čerstvé maminky setkávají, čemu čelí?

Krupobití a jiné katastrofy

Tradičně byla v našich končinách rodička s novorozencem po šest týdnů izolována v koutě světnice, odděleném takzvanou koutní plachtou, koutnicí. Tam za ní nemohl ani manžel, ani matka, natož tchyně nebo sousedky. Vstoupit mohla jen porodní bába. Ostrý kontrast k dnešní době, kdy návštěvy pospíchají rovnou do porodnice.

Pravda, k  izolaci šestinedělky nevedly ohledy, ale předsudky. Zajímavě o tom píše například etnoložka Alexandra Navrátilová ve své knize Narození a smrt v české lidové kultuře. V kostce lze říci, že žena po porodu byla považována za „nečistou“ – lidé se jí vlastně báli. Věřili například, jak píše Navrátilová, že „její přítomnost na poli, ve vsi a všech veřejných místech může přivodit bouři, krupobití, povodeň, požár, úhyn dobytka, neúrodu či jiné katastrofy.“

I muži prožívají narození potomka jako citlivé období. To, co muž nemůže prožít, dovede někdy rozumově pochopit.

Může nám to připadat hloupé, urážející, ponižující. Znečistění přece není reálné a šestinedělka není nebezpečná. Na druhé straně je však magický strach tou nejlepší ochranou. Dnes víme, že žena má po porodu odpočívat, i to, že malé miminko nemá od mámy nikdo oddělovat. O ochraně novorozeněte před infekcemi nemluvě. Magická ochrana však chybí a sobecká touha vidět novorozené dítě je silnější než ohledy. V některých rodinách si návštěvy doslova podávají dveře.

Celkově vzato mi z toho vyplývá, že poporodní splín či deprese není patologickou reakcí na normální podmínky, ale spíše normální reakcí v patologických podmínkách. Respektive v podmínkách, jež nejsou pro člověka z kulturně‑historického hlediska očekávané a běžné.

Úloha muže

Žena se po porodu vyrovnává s řadou fyzických, psychických i sociálních změn. „Pokud je toho na ženu moc, ať si řekne pomoc. Netouží‑li po návštěvách, ať prohlásí, že se jí to nehodí, příchozí prostě nevpustí a asertivně na svém rozhodnutí trvá,“ můžeme radit. Jenže logika zde moc neplatí.

Žena je po porodu plná lásky, rozcitlivělá – ve stavu, kdy se nedovede prát za svá práva. „Ve chvíli, kdy za sebou máte vyčerpávající porod, nezpracované silné zážitky, několik dní či týdnů nespíte v kuse víc než dvě hodiny, horem z vás teče mléko a dolem krev, je těžké se bránit,“ shrnuje jedna z žen.

Využívejte celý web.

Předplatné

Úloha muže proto spočívá v ochraně ženy. Starejte se o svou ženu v šestinedělí, a bude se o vás starat celý život, praví přísloví. I muži prožívají narození potomka jako citlivé období, obzvláště dnes, kdy se řada z nich účastní předporodních kurzů a porodů, čte příslušné knihy. Hloubka prožívání je však u žen mnohem větší. Naštěstí to, co muž nemůže prožít, dovede někdy rozumově pochopit. Proto se, maminky, pokoušejme prožitky vysvětlovat, i když je to obtížné.

Sama právě prožívám své třetí šestinedělí. O klidu moc nemůže být řeč, vždyť máme doma čiperného dvouleťáčka a šikovnou předškolačku. Ostatně jsem za nimi z porodnice sama pospíchala co nejdříve, a jsem ráda, že jsem s nimi. Přesto se občas zasním a říkám si, jak krásné by to bylo za koutní plachtou, chovat si v klidu miminko a přitom jen tak poslouchat, co se tam v tom vzdálenějším světě děje.

Články k poslechu

Naostro

První práce, zodpovědnost, závazky. Jak si zvyknout na novou životní fázi?

12 min

Útěcha ve střídmosti

Můžeme si život udělat bohatší tím, že ho o něco ochudíme.

12 min

Jak velký je člověk

Pokora otevírá oči před pravdou. Proto je úzce spojena se sebepoznáním.

13 min

Překážky v psychoterapii

V terapii se projeví, k čemu máme sklony v životě. Jak sami sobě stojíme v …

13 min

Lpění na budoucnosti

Pokud se nedokážeme vzdát starých snů, může to mít negativní dopad na psychiku.

9 min

6. 12. 2012

Načítá se...
Načítá se...
Načítá se...

Nejlépe hodnocené články

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.