Miminko je na světě. Toužebně očekávané, krásné a voňavé. Všichni novopečené mamince gratulují, nosí jí květiny a miminku dárky. Maminka se dme pýchou, láskou, něhou a radostí. To je jeden pohled.

Statistiky hovoří daleko drsněji: 80 procent novopečených maminek zažívá poporodní splín, u 10 až 15 procent z nich se nálada propadá ještě hlouběji – tak, že psychiatři diagnostikují depresi.

Co všechno čerstvé maminky prožívají? Zde je několik autentických výroků:

• „Vůbec se nepoznávám. Já, která jsem snad od dětství nebrečela, bulím denně kvůli naprostým prkotinám. Proč? Nechápu, co se se mnou děje.“
• „Byla jsem ubulená, zoufalá, vysílená, hladová, zpocená.“
• „Přepadají mě hrozné strachy. Sedím třeba na posteli se synem v náručí a hrozně se bojím, že ho nedokážu ochránit. Všude vidím nebezpečí: ostré rohy, vratký květináč, bojím se, že mi dítě spadne…“
• „Měla jsem pocit, že můj život skončil, že moje já se rozplizlo mezi mimino a domácnost a to málo, co mi zbylo, si nárokoval manžel. Mimochodem k miminu jsem necítila vůbec nic a co se týká kojení – své zážitky bych nepřála ani nepříteli.“
• „Nevím si rady s manželkou, chová se jako vyměněná. Pořád brečí, křičí, nic se jí nelíbí. Cokoli udělám, je špatně. Stačí, aby se podívala na malého, a začne vzlykat. Přitom si dítě přála… Nemám ji někam odvézt?“

Čím to? Proč jsou novopečené maminky často podrážděné, lítostivé, smutné? Vždyť drží v náručí krásné, často dokonce vymodlené dítě. Deprese je přece nemoc, patologický stav. Proč se po porodu objevuje tak často?

Zvířata poporodní depresi neznají a přírodní národy také ne. Ostatně ani u nás se prý něco takového dříve nevyskytovalo. Co je tedy v naší současné kultuře jinak?

Matka a novorozeně, nerušit!

Sama jsem se šestinedělí obávala víc než porodu. Z psychologické teorie a praxe jsem věděla, že to bývá náročné období, a prožitky, které jsem vyslechla v průběhu svého působení na lince důvěry, byly i dost drsné. Takže mě nakonec překvapilo, že to bylo docela hezké období.

Když si zpětně procházím zápisky z doby svého prvního šestinedělí, krystalizují mi určité zákonitosti. Zjednodušeně a zkráceně:

• den x: Snažila jsem se pracovat, ale myšlenky mi stále utíkaly k holčičce. Nějak se nemůžu soustředit, skoro nic jsem neudělala. A večer jsem byla podrážděná a křičela jsem na Pavla kvůli nějaké blbině, už ani nevím, co to bylo.
• den x+1: Dneska jsem se jen válela s Doubravkou v posteli a bylo to moc príma. Chvílemi jsem četla v různých knížkách o dětech, co mám půjčený. A jak jsem se soustředila! Oproti včerejšku.
• den x+2: Odpoledne přišla Klára. Mám ji ráda, ale nevím proč to na mě bylo nějak dlouhý, oddechla jsem si, když odešla.
• den x+3: Další krásný den s miminkem a knihou v posteli. A Pavel přišel večer dřív, vařili jsme spolu a holčičku si vzali do kuchyně. Jojoj, víc takových dní!

Podtrženo, sečteno: když jsem byla sama s dítětem, v klidu, v posteli, bylo mi dobře. Když jsem se snažila soustředit na práci, nebylo mi dobře. Když přišel muž dřív a byli jsme spolu, užívala jsem si. Návštěvy, včetně milých kamarádek, mě netěšily.

Sobecká touha vidět novorozené dítě je silnější než ohledy. V některých rodinách si návštěvy doslova podávají dveře.

Darujte předplatné

Koupit

Snažím se pochopit, proč tolik maminek přepadne splín. Nevěřím, že by to tak bylo přirozené. Zvířata poporodní depresi neznají a přírodní národy také ne. Ostatně ani u nás se prý něco takového dříve nevyskytovalo. Co je tedy v naší současné kultuře jinak? S čím se dnešní čerstvé maminky setkávají, čemu čelí?

Krupobití a jiné katastrofy

Tradičně byla v našich končinách rodička s novorozencem po šest týdnů izolována v koutě světnice, odděleném takzvanou koutní plachtou, koutnicí. Tam za ní nemohl ani manžel, ani matka, natož tchyně nebo sousedky. Vstoupit mohla jen porodní bába. Ostrý kontrast k dnešní době, kdy návštěvy pospíchají rovnou do porodnice.

Pravda, k  izolaci šestinedělky nevedly ohledy, ale předsudky. Zajímavě o tom píše například etnoložka Alexandra Navrátilová ve své knize Narození a smrt v české lidové kultuře. V kostce lze říci, že žena po porodu byla považována za „nečistou“ – lidé se jí vlastně báli. Věřili například, jak píše Navrátilová, že „její přítomnost na poli, ve vsi a všech veřejných místech může přivodit bouři, krupobití, povodeň, požár, úhyn dobytka, neúrodu či jiné katastrofy.“

I muži prožívají narození potomka jako citlivé období. To, co muž nemůže prožít, dovede někdy rozumově pochopit.

Může nám to připadat hloupé, urážející, ponižující. Znečistění přece není reálné a šestinedělka není nebezpečná. Na druhé straně je však magický strach tou nejlepší ochranou. Dnes víme, že žena má po porodu odpočívat, i to, že malé miminko nemá od mámy nikdo oddělovat. O ochraně novorozeněte před infekcemi nemluvě. Magická ochrana však chybí a sobecká touha vidět novorozené dítě je silnější než ohledy. V některých rodinách si návštěvy doslova podávají dveře.

Celkově vzato mi z toho vyplývá, že poporodní splín či deprese není patologickou reakcí na normální podmínky, ale spíše normální reakcí v patologických podmínkách. Respektive v podmínkách, jež nejsou pro člověka z kulturně‑historického hlediska očekávané a běžné.

Úloha muže

Žena se po porodu vyrovnává s řadou fyzických, psychických i sociálních změn. „Pokud je toho na ženu moc, ať si řekne pomoc. Netouží‑li po návštěvách, ať prohlásí, že se jí to nehodí, příchozí prostě nevpustí a asertivně na svém rozhodnutí trvá,“ můžeme radit. Jenže logika zde moc neplatí.

Žena je po porodu plná lásky, rozcitlivělá – ve stavu, kdy se nedovede prát za svá práva. „Ve chvíli, kdy za sebou máte vyčerpávající porod, nezpracované silné zážitky, několik dní či týdnů nespíte v kuse víc než dvě hodiny, horem z vás teče mléko a dolem krev, je těžké se bránit,“ shrnuje jedna z žen.

Úloha muže proto spočívá v ochraně ženy. Starejte se o svou ženu v šestinedělí, a bude se o vás starat celý život, praví přísloví. I muži prožívají narození potomka jako citlivé období, obzvláště dnes, kdy se řada z nich účastní předporodních kurzů a porodů, čte příslušné knihy. Hloubka prožívání je však u žen mnohem větší. Naštěstí to, co muž nemůže prožít, dovede někdy rozumově pochopit. Proto se, maminky, pokoušejme prožitky vysvětlovat, i když je to obtížné.

Sama právě prožívám své třetí šestinedělí. O klidu moc nemůže být řeč, vždyť máme doma čiperného dvouleťáčka a šikovnou předškolačku. Ostatně jsem za nimi z porodnice sama pospíchala co nejdříve, a jsem ráda, že jsem s nimi. Přesto se občas zasním a říkám si, jak krásné by to bylo za koutní plachtou, chovat si v klidu miminko a přitom jen tak poslouchat, co se tam v tom vzdálenějším světě děje.