V angličtině to nazývají next thing – další věc. Trend, móda, posun. Co dělají všichni? Co je nové? Co letí? Nad čím díky tomu zakroutíme hlavou? Co je staré, směšné, přežité…? Trendy zasahují i psychologii a oblast osobního rozvoje. Každou chvíli se objeví další věc, která nám slibuje prozření nebo přinejmenším „posun“. A prodavači naděje si mnou ruce.

Kdysi mě zaujal facebookový komentář: „a teď se musím naučit Evernote (program na správu poznámek), ten se teď používá, že?“ Pobavilo mě to „se teď používá“, tedy stejný myšlenkový vzorec, s jakým se letošní jaro nosí zelená a úzké kalhoty se mění v široké. A něco už se zase nenosí a čeká se, až módní guru za tři roky prohlásí, že se opět nosit smí. Do té doby mě nenapadlo, že i výběr počítačového programu je pro někoho módní záležitostí – zdrojem uspokojení, že používám něco, co letí.

Psychologie trendu je jednoduchá. Další věc je nová, nezvyklá. Má čerstvý potenciál nadchnout. A pozor: líbí se v celé partě. Můžeme tento pocit sdílet. Nemusíme se o jeho smysl s nikým přít – každý ho má, protože každý tento trend následuje.

Emoce se samozřejmě vždy po nějaké době utlumí. Psychologové to nazývají principem habituace – na stejný podnět nejprve reagujeme více, podruhé méně a posté si ho ani nevšimneme. Ve chvíli, kdy je trend habituován (všichni si zakoupili kýžený produkt, nosíme široké zelené kalhoty a používáme Evernote), emoce ustanou, hovory o něm ztrácejí smysl, v životě nastává šedo. Kalhoty nám přijdou nudné a Evernote nás štve. Je čas investovat naději do nové služby, produktu, myšlenky. Kola byznysu se točí. Kola naší spokojenosti také.

Nepsal bych o tom, kdyby se trendy týkaly jen módy nebo programů. Problém vidím v tom, co dělají v psychologii.

Magický šém sebepoznání

Věříme, že to bude další věc, která nás osvítí, stejně jako nás široké kalhoty učiní krásnými. Za posledních dvacet let byly do role šému, který vyřeší všechny vaše problémy, nominovány Gestalt terapie, holotropní dýchání, tantra, konstelace, psychosomatika, mindfulness, meditace – sami jistě dobře víte, co je zrovna dnes další věc.

S trendem samozřejmě přichází éra zjednodušování – aby se trh nasytil a všichni teorii snadno pochopili. Další fází pak je umožnit, aby se každý nadšený fanda (bez ohledu na vzdělání, dovednosti a osobnostní vhodnost) mohl stát „terapeutem“ a nemusel získávat kvalifikaci během mnoha let a stovek hodin studia, jako je tomu v tradiční psychoterapii. To je příliš mnoho – za pár let už zde navíc bude jiný trend.

Přichází proto mantra „nic na tom není“. Z původních nudných výzkumů a složitých teorií Gestaltu nebo psychosomatiky zde máme bombastické proklamace neoléčitelů, kteří vám vysvětlí fungování světa ve dvou větách, s patosem znalce: „takto to prostě je“.

O šmejdech v psychologii raději mlčíme

Z koučinku, zpočátku jednoduché metodologie kladení otázek a rozšiřování uvědomění, se stává síťový byznys po způsobu prodeje předražených hrnců. Firmy zneužívající síťové schéma prodeje nevydělávají na svých produktech. Ty nejsou podstatné. Zázračný krém nebo hrnec, to je jedno. Peníze získáváte na „prodejcích“, kteří jsou pod vámi a kteří těm nahoře platí tučné startovné. Pod sebe pak hledají další „prodejce“, jež přesvědčí, jak výborně si budou oni sami vydělávat – až si najdou své prodejce…

Současný koučinkový trend dávno zparodoval sebe sama a opustil fázi jednoduché (a tedy v jasně vymezených případech dobře fungující) metody. Stal se z něj magický lék na všechny problémy. Máme koučink kariérní, manažerský, životní, partnerský, somatický, duchovní, šamanský, léčitelský, sexuální, neuro‑ a snad i kvantově‑fyzikální… „Certifikované“ instituty chrlí tisíce rychlokvašených koučů, kteří s nepříliš relevantními dovednostmi a vzděláním propadnou iluzi, že „na tom nic není“.

Pod vidinou tučných výdělků, jichž nikdy nedosáhnou (pokud si nenajdou nové studenty, které budou certifikovat), otevírají peněženky a koučovacím guruům chrlí horentní částky za bezcenné výcviky. Předražený hrnec, kosmický krém nebo koučink – na produktu nezáleží. Až se trend unaví a nadšení skončí, objeví se nová (pseudo)metoda, ve které se bude „certifikovat“, vyučovat a pořádat víkendové semináře.

Namlouvá‑li někdo seniorům, že zahřívací dečka za šedesát tisíc se pro ně bezvadně hodí a přinese jim štěstí, nazýváme ho šmejdem. Namlouvá‑li dnes někdo totéž zájemcům o seberozvoj či lidem s aspirací stát se poradcem, se stejnou cenovou nálepkou a kvalitou – nechává nás to bohužel v klidu. Ale to už je jiné téma. Vraťme se k trendům.

Proč nám trendy škodí?

Problém není v předmětu našeho trendu. Používám Evernote a široké kalhoty ať si nosí, kdo chce. Mám výcvik v Gestalt terapii, a když je to vhodné a účinné (což je daleko méně často, než nám namlouvají nadšené články), rád použiju koučovací přístup. Nesmírně si cením meditace a vážím si každé cesty, která může posunout své zájemce o krok dále – ať je to holotropní dýchání nebo klidně víra v reiki.

Nebezpečné nejsou metody, ale trend samotný. I vyhřívací dečka zahřeje. Problém je, že za ni chceme šedesát tisíc. Problém je naše dětská naděje, se kterou si myslíme, že tato „další věc“ vše vyřeší. To je postoj, který nám brání najít ve světě, v životě i v sobě to, co je skutečně důležité. Nikdy to totiž není „další věc“.

Následujeme‑li nekriticky každou módu, pak se pro nás stává pocit novosti a trendovosti nejvyšší hodnotou. To je, o co se jedná: Hnát se za fajn pocity a domnívat se, že jsou důkazem, že se někam posouvám. Budovat sebehodnotu nehodnotnými způsoby:

• Všichni to dělají, já taky, proto nejsem divný. Nebudu zesměšněn, protože dělám, co se prostě dělá. Nehrozí nebezpečí, že se budu cítit méněcenně nebo že mě soused pomluví.
• Rozpoznal jsem, co je trend, mohu se cítit chytrý a bystrý. Mohu se posmívat těm, co ještě nosí úzké džíny a poznámky píší rukou…
• Nemusím řešit, co nosit, co používat – v klidu dělám, co ostatní, a ušetřím si problémy…

Pokud na takové životní strategii stavíme svoji osobní psychologii, nesmíme se divit, že zůstaneme uniformní, ploší a nezajímaví. Stáváme se obětí prostředí – bez nich se nedokážeme cítit nově, zajímavě, hodnotně. Jsme produktem toho, co se zrovna nosí – skutečně nebo metaforicky. Nechceme si lámat hlavu, proto i do své duše přineseme to, co „se používá,“ ať máme klid. Ale je to skutečně cesta k tomu, co je nejvyšší metou našeho rozvoje?

Jedinečné stádo

Chceme realizovat svou jedinečnost a rozvíjet to, jací jsme – hovoříme o seberealizaci. Nechceme, aby nás vymezovaly představy okolí. Ale paradoxně jako nejlepší cestu k tomuto nekonečně různorodému naplnění naší osobnosti všichni volíme jediný právě vyznávaný recept. K seberealizaci nám pomůže jedině koučink, mindfulness, nejnovější bestseller o… (doplňte sami, milí čtenáři).

Je to stejně absurdní, jako když si hipster pořídí drahý iPhone, aby jej hřála vlastní výlučnost. Všichni hipsteři pak mají tentýž produkt. Třímají nejrozšířenější (nejběžnější) telefon světa, díky čemuž jsou přesvědčeni o své jedinečnosti.

Paradox trendového pocitu je ten, že se cítíme výlučně díky sociálně potvrzené uniformitě. Cítíme se „sví“, protože jsme konformní. Cítíme se nově díky fenoménu, který okamžitě zastarává a nahrazuje jej další. Na těchto povrchních principech celý systém trendovosti stojí a bez něj se neobejde.

Opět upozorňuji: nejedná se o objekt trendu. Sám jsem nadšený příznivec produktů Apple. Jedná se o náš postoj a o to, zda je trend pilířem naší sebehodnoty:

• Zda jej potřebujeme pro svou sebedefinici.
• Zda se jeho prostřednictvím poměřujeme s ostatním.
• Zda v něj věříme s nadšením vpravdě náboženským.

Jedinou pozitivní rolí víry v trendy je, že díky opakovaným zkušenostem s fází nadšení a fází zklamání možná odhalíme bezvýchodnost tohoto cyklu. Že zkušenost s nimi nás nakonec posune za ně. Čím dříve to pochopíme, tím dříve máme šanci poznat skutečně hodnotné. Hodnotné se totiž příliš nemění. Nehledat nový trend proto není nový trend.

Pro trendy nevidíme, co je skutečně důležité

Hlavním důvodem, proč nám trendy škodí, je skutečnost, že nám zakrývají to podstatné.

Snadno to lze pochopit na příkladu výživy. V té se jen za poslední dvě desetiletí vystřídaly desítky rozumnějších i ulítlých mód: racionální výživa, makrobiotika, vegetariánství, Atkinsonova dieta, herbalife, počítání kalorií, vitamíny, dělená strava, v současnosti paleodieta, fobie z lepku, vegani (vtip: Na zemi leží člověk v bezvědomí, ozývá se: Je zde někdo lékař? Přihlásí se člověk vzadu a volá: Já jsem vegan!).

Kniha za knihou, přístup za přístupem. Vzájemně v rozporu, a tedy v lákavých diskuzích zastánců a odpůrců na internetových fórech, u kterých můžete vzrušeně hltat chipsy z balíčku. Papriku, nebo pomeranč? Nebo raději pránu? To vše baví, je předmětem našich nadějí, emocí, myšlenek… a zároveň umožní zakrýt to podstatné a nepopulární – fundamentální princip zdravé výživy: Jez s mírou (to je daleko méně, než si obvykle myslíš), vyhledávej přirozené, především rostlinné potraviny, hýbej se. Tečka. (Více se tomuto tématu věnuji zde.)

Jenže tento jednoduchý princip v nás nenavodí pocit novosti, snadnosti, nové naděje. Odříkat si, dát si místo knedlíčku brambor a místo dvou rohlíků jeden, nezní trendy. To neprodáte v další lákavé knize s obrázky a grafy. A hlavně – je to na celý život. Nikdo mi neslíbí, že dnes vše vyřeším „dietou“, a zítra zase můžu vše. Magie zítřejší nezodpovědnosti je tak lákavá a chtěná. Smutné je vystřízlivění, že chci‑li žít zdravě, musím být zodpovědný (a odřeknout si rohlíček) dnes i zítra.

Práce na celý život

V psychologii platí naprosto totéž. Stephen Covey, jeden z nejvýznamnějších propagátorů řízení času i sebe sama, vždy zdůrazňoval:

Chcete‑li dobře řídit svůj čas, tak abyste žili dobrý život, nestačí vám techniky. Nestačí vám znát cíle. To všechno je důležité, ale nikoli zásadní. Zásadní je váš charakter. Kdo jste, jak se chováte, jak se rozhodujete, co (ne)volíte, jak se vyvíjíte a jak hluboce se poznáváte – a zpětně tím ovlivňujete, kdo jste, jak se chováte… To je základní princip, důležitější než všechny psychologické „diety“ světa.

Jenže tento jednoduchý princip v nás nenavodí pocit novosti, snadnosti, nové naděje. Odříkat si, být pozorný k vlastním myšlenkám. Zastavit proud neužitečného myšlení a věnovat se jinému. Zvolit něco, co nenese bezprostřední prima pocit, ale co vím, že je dlouhodobě důležité (byť dneska nudné). Přemýšlet způsobem, který poznávám, že je dobrý, a muset opustit zábavné sebemrskačství, denní snění nebo horké emoce závisti, zloby, povýšenosti, které si rádi projíždíme. Dát si místo lákavého mentálního knedlíčku zdravý, ale obyčejný mentální brambor. Tímto tvrzením nevyprodáte stadion. Jak to chcete skandovat?

A hlavně – je to na celý život. Nikdo mi neslíbí, že dnes vše vyřeším „psychodietou“ (rozuměj: novou metodou, novou knihou, novou terapií), a zítra se zase můžu vrátit ke svému nezdravému způsobu života – ovšem já v něm budu mít úspěch, protože již budu osvícený. Nikdo mi neprovede psychobandáž žaludku. Ale právě po té toužíme. Magie zítřejší nezodpovědnosti je totiž stabilním klamem psychotrendů.

Pravda je prostá. Chci‑li být štíhlý, musím být zodpovědný (a odřeknout si rohlíček) dnes i zítra. Chci‑li žít šťastně, musím být zodpovědný za to, jak se chovám a prožívám, dnes i zítra. Neexistuje magický šém našeho sebepoznání. Neexistují zásadní zkratky. Existuje pouze dlouhodobá a nesnadná práce na sobě – zkoušet, padat, vstávat, poučit se, zkoušet…

Pokud nám v této práci pomůže jakýkoli objekt trendu či netrendu, je to jenom dobře. Ale musíme si dát bedlivý pozor, zda tato další věc vede k rozšíření naší zkušenosti a hloubky poznání, nebo spíše k úlevnému odvedení pozornosti po vzoru fotbalového fanouškovství.

Zlepšovat uvědomění, pozornost a prožívání a díky lepšímu poznání činit lepší volby. To je seberealizace. Takhle jednoduché a takhle složité to je. A teď to někomu prodejte.

Přemýšlejte dál s Daliborem Špokem:

Seriál Kontrola mysli