Odpouštět není sexy. Odpouštěním na sebe neupozorníme, nedostaneme se do zpráv. Odpuštění je nesnadný, obtížný a často bolestivý proces. Za odpuštění nemůžeme nic vyžadovat a vlastně ani nic očekávat. Odpuštěním nemůžeme vydírat: „Vidíš, a já ti odpustil.“ To není odpuštění, ale manipulace. Odpuštění se zdá nespravedlivé – proč bych měl vlastně odpustit? Stala se mi přece křivda!
Možná jste během posledních let potkali v Praze pána, který chodí s transparentem po Václavském náměstí a protestuje proti tomu, že mu ukradli dům. Naposledy jsem ho viděl předevčírem. Neznám okolnosti jeho případu a nevím, zda mu dům skutečně někdo vzal, nebo ne. Jedno ale vím určitě: tento člověk se musí naučit odpustit. Jinak bude celý život jen pochodovat po náměstích.
Když jdu kolem něj, vždy si uvědomím, jak je v našich životech odpuštění důležité. Jak je nezbytné pro to, abychom dokázali jít dále (a třeba se nespravedlnostem postavili). Ale ještě více si uvědomuji, jak moc se v našich životech tomuto pánovi podobáme. Deklarujeme své křivdy, staráme se o svá zranění, demonstrujeme na metaforických náměstích… daleko více, než se snažíme odpouštět.
Přesto je odpuštění základním kamenem naplněného a hodnotného života. Žít takový život totiž bez umění odpouštět nejde.
Nelogické, nespravedlivé, bolestivé – a nezbytné
Odpuštění je tak zásadní lidskou zkušeností, že je po nás vyžaduje každá vyspělá náboženská a morální tradice napříč kulturami. Proč?
Skutečný význam odpuštění pro formování člověka se nám ukáže, když si představíme, jak by svět vypadal bez něj. Jaká je alternativa? Není náhoda, že nejstarší literární díla lidstva – řecké tragédie, biblické knihy, indická Bhagavadgíta – zachycují právě historii (ne)odpuštění. S ní souvisí postupně se vynořující otázka pomsty a násilí, viny a trestu, uvědomění si důsledků svých činů, lidského svědomí (a později i vědomí), vtaženosti do světa věčných příčin a důsledků našeho jednání, svobodné vůle, jejíž jednou možností je: odpustit.
Prezident či král může udělit amnestii, ale nemůže udělit odpuštění. Pro odpuštění se totiž může rozhodnout pouze ten, vůči němuž se proviním.
Odpustit je nelogické, nespravedlivé, bolestivé. Přesto se zdá, že je to jediná možnost, která nám zůstává. Jaká je totiž zkušenost s lidstva s tím, co nastává při „spravedlivém“ neodpuštění? Nezastavitelný kruh násilí, nenávisti, generační zášti, nesnášenlivosti, utrpení a pomsty. Často vůči těm, kteří s prvotním proviněním nemají nic společného. Kruh, který se přenáší z rodičů na děti, z dětí na jejich děti, a nelze ho rozetnout. Lze jej ukončit jedině tím, že se aktivně odmítneme na této spirále dále podílet: odpuštěním.
Kdyby se člověk toto odmítnutí na úsvitu lidstva nenaučil a aktivně jej jako možnost a nutnost neprosazoval, byť samozřejmě s omezenými výsledky a opakovanými neúspěchy, stěží bychom dnes ještě nějakou civilizaci měli.
A tak můžeme právem říci, že odpuštění je tak staré, jako lidstvo samo – je silou a podmínkou, která civilizaci vybudovala. Člověk vzniká tam, kde historický „hominoid“ dokáže pochopit symbol, dokáže použít řeč, dokáže vytvářet umění… a dokáže jako akt své svobodné vůle a svědomí odpustit. Takový vývoj se však děje nejen v historii, ale také v individuálním příběhu každého z nás.
Odpuštění a trest
Znamená to tedy, že opustit rovná se nebazírovat na potrestání? Ne. Odpuštění není amnestie. Amnestie znamená „zapomnění“ na zbytek trestu (cítíme stejný řecký původ slova jako u „amnézie“). Prezident či král může udělit amnestii, ale nemůže udělit odpuštění. Pro odpuštění se totiž může rozhodnout pouze ten, vůči němuž se proviním.
Odpuštění s trestem nebo následnou reakcí nutně nesouvisí. Mnoho věcí musí být potrestáno, mnohým skutkům se musíme postavit na odpor, u mnoha událostí je naší morální povinností ozvat se. Avšak je rozdíl mezi „postavit se na odpor“ a mezi trestáním sebe sama – tím, že si dále neseme stravující emoční zátěž, kterou vyvolala příkoří vůči nám. Tím neškodíme našemu viníkovi, vůči kterému jsou náš vztek, zášť a další emoce zamířeny: tím škodíme především sami sobě.
Během odpuštění se nesnažíme zapomenout, naopak si celou událost aktivně připomínáme, aktivně ji stavíme do své mysli a aktivně k ní zaujímáme svůj postoj – postoj odpuštění.
Odpuštění a zapomnění
Odpuštění vede k postupnému vymizení negativních emocí, a tedy i k určité formě zapomnění. Související vzpomínky k nám nepřicházejí tak často, neupozorňují na sebe, nejsou již tak bolestivé. Přesto si musíme uvědomit základní rozdíl mezi odpuštěním a zapomněním.
Zapomenout bez odpuštění je velmi dlouhodobé a z hlediska zastavení spirály negativních emocí a pomsty neefektivní. Navíc: můžeme si přikázat, na co myslet, ale nikdy si nemůžeme přikázat, na co nemyslet, na co zapomenout. I kdyby se nám podařilo zapomenout, nemůžeme si být jisti, zda se jedná o skutečné zapomnění, nebo jen o potlačení, které se projeví jinými, nenápadnými, a proto nebezpečnějšími negativními důsledky.
Během odpuštění se nesnažíme zapomenout, naopak si celou událost aktivně připomínáme, aktivně ji stavíme do své mysli a aktivně k ní zaujímáme svůj postoj – postoj odpuštění. Díky tomu víme, že nám nezmizí kamsi do tenat (kolektivního) nevědomí, odkud se v tu nejhorší možnou dobu vynoří jako nenávist, extrémismus či ochromující strach, kterého se již (všeho) schopní političtí vůdci nebo duchovní guruové dokážou dostatečně úspěšně ujmout.
Pěkně se píše… hůře se koná
To všechno jsou jistě pěkná slova a hodnotné myšlenky. Odpuštění se zdá zásadní a nutné přesně do chvíle, než sám stojím v situaci, kdy více než co jiného potřebuji: odpustit. Jak se to zdá najednou těžké, nelogické, nesmyslné. Vy ostatní – no, samozřejmě, ale proč právě já? Proč bych měl?
To je otázka, kterou si musíme postupem času a našeho poznání – společně s tím, jak procházíme svým traumatem, svým ublížením – zodpovědět jedině sami. Nejdůležitější zkušenosti nelze shrnout do žádného článku, byť bychom se o to pokoušeli sebeprecizněji. Jsou to ZKUŠENOSTI, musíme je proto nejprve zakusit.
Pokud budeme chápat toleranci jako skutečně vztahovou vlastnost, která se objevuje tam, kde se stýkáme, a tedy hádáme, usmiřujeme, nesouhlasíme, spolupracujeme – pak zcela jasně pochopíme zásadní důležitost odpuštění pro toleranci (a tolerance pro odpuštění).
Přesto se budu snažit být nápomocný a poskytnout jakýsi manuál na této nesnadné cestě ublížení bolesti, křivdy a odpuštění. V pokračování tohoto článku se budeme podrobně věnovat tomu, co odpuštění na psychologické rovině znamená, jak projít souvisejícími negativními emocemi. Dnes si ještě řekneme, co pro odpuštění potřebujeme, jak vůbec souvisí s naší osobností a s naším vývojem.
Oba články se zaměřují na odpuštění druhému člověku. To je samozřejmě základní. Stejně tak je ale důležité učit se zaujímat stejný postoj také k sobě samému: umět si odpustit za své viny vůči sobě, tolerovat se a akceptovat ve své nedokonalosti, nezůstávat v chronickém a bolestivém stavu neodpuštění vůči sobě samému. To jistě souvisí nejen s vnitřní akceptací, ale také s vnější schopností – omluvit se, přiznat své chyby, litovat jich a dokázat požádat o odpuštění toho, komu jsme ublížili: druhého člověka i sama sebe.
Malá odpuštění
Je velmi obtížné, možná nemožné rozhodnout, zda je důležitější umět odpustit v několika velkých, závažných ublíženích nebo v tisíci každodenních malých příkořích, nepodařených vtipech, chtěných i nechtěných malých křivdách, se kterými se setkáváme každou hodinu. Umět obojí, to je pro šťastný a spokojený život maximálně důležité.
Odpouštět za tak drobné věci, které si zdánlivě odpuštění ani nevyžadují. Mezilidské situace, které v nás vyvolávají nejrůznější emoce, často ne silné. Naštvání, netrpělivost, rozmrzelost, vznětlivost, závist, naštvanost. To vše jsou drobné (a větší) signály, že odpouštění je na místě. Nesmíme na ně zapomínat ani v případě krátkodobých, proměnlivých vztahů s mnoha lidmi („okolojdoucími“), ani v případě několika hlubokých vztahů, které tvoříme se svými nejbližšími.
Být trpělivý znamená nehroutit se pod bolestivými emocemi, anebo se hroutit, ale s vědomím, že jsem ochoten i toto hroucení vydržet.
Na tyto případy nemusíme vždy reagovat přílišnou sebeanalýzou a pečlivě prožívaným odpuštěním. Za každé drobné příkoří si nemusíme říkat „odpouštím ti“ a vnitřně se danou situací zabývat: často bychom neměli čas už na nic jiného. Je účinnější, když se nám povede postupně přenést náš obecný postoj odpuštění a tolerance do žitého vztahu k druhým lidem tak, aby byla naše drobná odpuštění automatická, bez potřeby vnitřního deklarování.
Předpoklady odpouštění
Tolerance
Odpuštění velmi úzce souvisí se zásadní ingrediencí receptu na spokojené vztahy i naplněný život – a tou je tolerance.
Nemůžeme být tolerantní bez odpuštění. Tyto dva pojmy jsou vlastně definovány jeden druhým. Nesmíme si ovšem plést toleranci s nezájmem: tolerance není „ať si dělá, co chce, mě to nezajímá“. To je nezájem, nikoli tolerance. Pokud budeme chápat toleranci jako skutečně vztahovou vlastnost, která se objevuje tam, kde se stýkáme, a tedy hádáme, usmiřujeme, nesouhlasíme, spolupracujeme – pak zcela jasně pochopíme zásadní důležitost odpuštění pro toleranci (a tolerance pro odpuštění).
Mohu odpustit jenom tehdy, když se necítím jako střed vesmíru, když se necítím jako nejdůležitější člověk, vůči kterému se vše vztahuje. Přesně naopak. Má schopnost odpuštění velmi silně souvisí s tím, nakolik dávám druhým právo na to být sám sebou, nakolik druhým dávám jejich svobodu, a nakolik druhé vidím stejně důležité, jako sebe sama.
Budeme‑li umět žít s tímto obecným postojem, zjistíme, že mnoho drobných každodenních ublížení ani nevznikne, protože nemají na co nasednout – tolerance je nekompatibilní se vztahovačností a odpuštění se sebestředností. Odpuštění je tedy nejen léčba: je to i prevence, a ta je v boji proti nemocem vždy nejúčinnější.
Trpělivost
Trpělivost většina lidí chápe jako naši ochotu čekat. Často zapomínáme na to, že v kořenu tohoto slova se objevuje to, s čím „schopnost vydržet“ nutně souvisí: s ochotou trpět. Pro odpuštění potřebujeme obě dimenze této vlastnosti:
- Nutnost a schopnost čekat. Schopnost být s nepříjemnými, bolestivými emocemi, které se opakují. Schopnost čekat, až budeme schopni odpustit. Schopnost vydržet do doby, kdy se naše prožívání posune. Schopnost neztrácet naději v to, že se posune.
- Schopnost utrpení: nikoli masochistického, chlubivého a okázalého snášení příkoří („podívej se, jak trpím“), ale otevřeného, obtížného, nesnadného snášení bolesti a beznaděje. Je jediný způsob, jak lze emoční bolest obrousit: jejím opakovaným prožíváním.
Trpělivost je tedy neodmítání toho, co je obtížné. Znamená nehroutit se pod bolestivými emocemi, anebo se hroutit, ale s vědomím, že jsem ochoten i toto hroucení vydržet. Znamená nevzdávat se – a pokud to přece vzdám, tak s vědomím, že se v budoucnu pokusím znovu opatrně postavit na vlastní nohy.
Pokračování článku: Proces odpuštění
