Foto: Thinkstock.com

Proč si ubližujeme

Sebepoškozování se rodí z bezmoci nad prožívanými emocemi. A nemusí jít jen o řezání žiletkou.

Lidé se poškozují, protože cítí velkou tenzi, nedokážou kontrolovat své emoce či potřebují zhmotnit svou vnitřní bolest. Nemají snad v repertoáru jiné strategie na vyrovnání se s životními těžkostmi? Dost možná jsou důvodem velmi silné negativní emoce, které přehluší vše ostatní a člověk jakoby zapomene, jak jinak by mohl jednat. Napětí pak může vzrůst až na subjektivní hranici únosnosti.

„Řežu se, protože se nenávidím – nenávidím se, protože se řežu. A tak jsem se zasekl/a v bludném kruhu, který ovládá můj život. Nemůžu z něho ven. Jsem chycen/a v jeho pasti a i když křičím z plných plic, nechce mě pustit.“ Podobně zní výpovědi lidí, kteří mají zkušenost se sebepoškozováním, kde řezání je jedním z jeho nejčastějších způsobů a nejvíce se vyskytuje v adolescentním věku.

Fyzické nebezpečí řezání se je zjevné – rána se může zanítit, při neodhadnutí hloubky říznutí je možné i vykrvácet. Je tady ale i psychické nebezpečí. Sebepoškozování se může stát zvykem a člověk se může na řezání stát dokonce závislým.

Zvláštní je, že spousta klientů uvádí, že při říznutí nic necítí. Nebo jen velmi slabě. To si málokdo z nás dokáže představit. Vždyť když se například při krájení nožem řízneme do prstu, bolest cítíme. Při sebepoškozování se do krve vyplavují endogenní opiáty (endorfiny), které mají analgetický účinek. Sníží se tím práh bolestivosti. Dokonce čím impulzivnější poranění je, tím méně je bolestivé. Ale i tak na otázku, zda řezání bolí, odpovím ano, bolí to. I když bolest nevnímáme, naše tělo to bolí.

Jakmile má někdo zkušenost, že to párkrát fungovalo, je velmi těžké řešit další nesnáze jiným způsobem.

Proč je tak těžké přestat? Endorfiny jsou jakási přírodní narkotika. Dokážou nakopnout. A také umí vyvolat závislost. Sebepoškozování má podobnou funkci jako alkohol. Snižuje stres a uvolňuje napětí. A stejně jako se alkoholik těžko vzdává lahve, tak se i sebepoškozující dále neobejde bez své žiletky. Jakmile má někdo zkušenost, že to párkrát fungovalo, je velmi těžké řešit další nesnáze jiným způsobem. Mozek totiž falešný pocit úlevy od negativních pocitů přiřadí nesprávně k aktu sebepoškozování a touží po této úlevě od napětí i příště.

Sebepoškozování přináší výše zmíněné endorfiny, úlevu od napětí a nepříjemných emocí, možnost ošetřit se a chvíli být k sobě laskavý. Ale nese s sebou také pocity viny, stud, lítost, zlost i frustraci.

Bludný kruh

Sebepoškozující tedy po aktu cítí úlevu. Ale ne na dlouho. Záhy se dostavují bolestivé pocity, které jsou stejné jako předtím, často ještě posilněné sebeobviňováním a lítostí. Pravděpodobně vedou k dalšímu sebepoškození.

A tak se člověk dostane do bludného kruhu, který se později mění v závislost, kdy své stavy neumí vyřešit jinak než sebepoškozením. Pak se stane, že emoce se ještě ani nestihnou projevit v plné síle a dotyčný už nutkavě sahá např. po žiletce.

Znám případy, kdy lidé dokonce přestali umět plakat nebo se zlobit. Své emoce projevovali navenek pouze svou známou strategií. Stále dokola a dokola. To, co měl člověk zpočátku možná pod kontrolou, najednou získá kontrolu nad ním.

V otázce sebepoškozování existuje řada mýtů. Jak už to u mýtů chodí, pravda bývá složitější.

  • „Kdo se řeže, musí být psychicky nemocný.“

Sebepoškozování není diagnóza, ale projev snížené schopností vypořádat se s emocemi. Většina sebepoškozujících to dělá ve snaze najít způsob, jak se vypořádat s vlastními emocemi, jak vyjádřit a zhmotnit vnitřní bolest, pocity viny, jak získat kontrolu nad svým tělem nebo jak odvrátit svou pozornost od reálných problémů.

Je zapotřebí nalézt jiné, bezpečnější strategie, jak se vyrovnat s emocemi a vnitřní bolestí.

Je pravda, že tento fenomén je popisován jako doprovodný u některých psychických onemocnění či poruch (hraniční typ emočně nestabilní osobnosti, posttraumatická stresová porucha, porucha kontroly impulzů v rámci jiných návykových a impulzivních poruch, hyperaktivní porucha sdružená s mentální retardací a stereotypními pohyby, obsedantně-kompulzivní porucha, schizofrenie, autismus atd.), samo o sobě však sebepoškozování poruchou není.

  • „Kdo se řeže, má touhu se i zabít.“

Není tomu tak. Sebepoškozování a sebevražedný pokus jsou dva rozdílné termíny. Často ovšem bývají v literatuře spojovány, avšak motiv ukončení života u sebepoškozování chybí.

  • „Kdo se řeže, chce na sebe jen upozornit.“

Sebepoškození bývá někdy vnímáno jako manipulační nástroj k dosažení určitého cíle. S takovýmto jednáním se můžeme setkat například u některých vězňů. Bohužel u většiny sebepoškozujících je označení za manipulátora velmi bolestivé a skličující, protože je daleko od pravdy. Je mnoho způsobů, jak si lze získat pozornost, avšak bez ublížení sobě nebo druhým.

Velmi často se poškozuje člověk, do kterého bychom to neřekli a nechce se nám tomu ani věřit.

Ten, kdo se řeže, většinou nechce svým jednáním způsobit rány i svým blízkým, nechce, aby se o něj obávali nebo starali. Za své jednání se mohou tito lidé velmi stydět a svůj čin schovávají a utajují. Ke skrývání stop po sebepoškozování si lidé oblékají trika s dlouhými rukávy, u pořezaných zápěstí používají nátepníčky. Takový člověk je potom v životě omezen i v případě, že se sebepoškozujícího chování zbaví. I když se rány zahojí, jizvy zůstávají. Nemůže jít na koupaliště či se svléknout, aniž by jizvy byly vidět.

I kdyby v sebepoškozování šlo o získání pozornosti, co tak strašného se musí v životě jedince dít, že si vybral zrovna sebepoškozování k tomu, aby si ho někdo všimnul?

Ubližujeme si nejen žiletkou

Za určitý druh sebepoškozování, tedy ublížení si, by se zřejmě dalo označit i jiné chování, které se může zdát méně extrémní než např. žiletka. Přejídání se, promiskuita, bulimie, kouření, alkohol… Každé z těchto chování bychom si mohli dosadit do onoho bludného kruhu.

U přejídání by to například vypadalo následovně: Člověk spořádá, na co přijde. Nastane úleva, pocit klidu, ale následně hned zase výčitky, zlost na sebe. Za nějaký čas tenze opět naroste a mozek má spojenou úlevu od bolesti s tím, že se člověk naláduje. Tak mozek poslechneme.

Z praxe znám případy, kdy se mladá dívka řezala a když konečně sebrala odvahu se svěřit, od svého nejbližšího okolí se dočkala nadávek, výhrůžek a pláče.

Lidé, kteří se jakýmkoli způsobem sebepoškozují, si většinou moc dobře uvědomují, že jejich počínání nikam nevede a není to zrovna nejslavnější řešení. Vymanit se z bludného kruhu může být nesnadné a často není otázkou jednoho pokusu. Je zapotřebí nalézt jiné, bezpečnější strategie, jak se vyrovnat s emocemi a vnitřní bolestí. Pokud člověk najde odvahu, psychoterapeutická pomoc může s tímto hledáním pomoci, stejně tak nabídnout podporu a pochopení.

Velmi často se poškozuje člověk, do kterého bychom to neřekli a nechce se nám tomu ani věřit. Vyvolává to v nás nejrůznější emoce od lítosti, smutku, strachu, agrese až znechucení. Z praxe znám případy, kdy se mladá dívka řezala a když konečně sebrala odvahu se svěřit, od svého nejbližšího okolí se dočkala nadávek, výhrůžek a pláče.

Každý viděl jen ty rány, nikdo se nezajímal, co je za tím vším, jak to začalo, nikdo neocenil tu obrovskou odvahu s tím přijít a svěřit se, nikdo nenabídnul spojenectví v řešení sebepoškozování. Takto mohou reagovat rodiče, které ovládne strach o své dítě a v dobré víře, že tím pomohou, dítěti vynadají. Jejich dítě dobře ví, že nejedná správně, ale nemůže nebo neumí si pomoci samo. Je na místě nabídnout podporu, pochopení a problém co nejdříve řešit s odborníky.

0 Otevřít diskuzi