„Já nepatřím do žádné škatulky,“ slýchám dost často a rozumím, co tím chce dotyčný říct. Že není součástí davu, že se něčím odlišuje, že je v něčem výjimečný. A má pravdu, každý jsme něčím výjimečný. Ale také každý do nějaké té škatulky patříme, ať se nám to líbí, nebo ne. Třeba do škatulky těch, co si zakládají na tom, že do žádné škatulky nepatří.

Takzvané škatulkování (nebo také nálepkování, které patří i do psychologické terminologie) obvykle chápeme jako něco negativního. Hodnocení, které člověk dostane na základě určité skutečnosti a které je příliš zjednodušující, zavádějící nebo i zcela nepravdivé.

Když o ženě řekneme no jo, blondýna, každý hned ví, co se tím myslí. Časté jsou takové nálepky pro různé národnosti, povolání nebo třeba pro ty, kteří se vracejí z vězení. Většina z nich vychází z nějaké zkušenosti, aniž by nechávaly prostor pro změnu, pro vývoj či vybočení z řady. Některé škatulky mohou být úsměvné, některé doslova devastující život.

Někam patřit

Podívejme se na ty zcela běžné, se kterými se setkala většina z nás. Už jako děti jsme hodní, nebo zlobiví. Často také chytří, nebo hloupí (v lepším případě ti, kterým učení moc nejde). Ve všech takových případech chybí dopovězení:

• Proč je to dítě zlobivé – je to jeho přirozený temperament, nebo zoufale volá po pozornosti?
• A je ten žáček opravdu hloupý, nebo mu jen nejde matematika a nikdo mu nepomohl najít, v čem je naopak dobrý?
• Ani nálepka hodné holčičky není do života žádná výhra. V dospělosti se totiž často bojí nesouhlasit, vyjádřit svůj názor, prostě někdy přestat být ta hodná.

Uvědomit si své škatulky je jednoznačně dobré, stejně jako pracovat na tom, abychom se vymanili z jejich omezení. Abychom byli tím, kým být chceme, a ne někým, koho stvořili lidé, kteří se ani nenamáhali nás poznat.

Zároveň je ale dobré mít na paměti, že někam patřit je lidskou potřebou a přirozeností. Snaha být sám sebou, být autentický a svobodný by neměla vést k panickému strachu sdílet s druhými nejen společné hodnoty a postoje, ale i sebe sama. Pokud si budeme až příliš zakládat na své výjimečnosti či svobodomyslnosti a stavět ji na odiv, může se stát, že ve svém životě zanedbáme to, co mu dává tu největší hodnotu – mezilidské vztahy.

Nedá se přitom říct, že ti, kteří svojí hodnotu staví právě na své výjimečnosti, se cítí opuštěni. To by bylo určitě velké zjednodušení. Často jsou dokonce obklopeni množstvím lidí, kteří je mohou i obdivovat nebo k nim vzhlížet. Často jim tento obdiv stačí a po hlubších vztazích ani netouží.

Vždyť každý opravdu blízký vztah znamená něčeho se vzdát ve prospěch toho druhého – nejen něco získat, ale i ztratit. Sdílet společné hodnoty, část své životní cesty. Přijít o kousek své výjimečnosti. Zapomenout na sebe. Ale právě to by mělo paradoxně být nedílnou součástí cesty k tomu, jak naplnit svůj život.

Buď sám sebou?

Na první pohled se může zdát, že jde o dvě zcela opačné cesty, ale není tomu tak. Oblíbená poučka, že máme být sami sebou, v mnoha lidech vzbuzuje nechuť. „To se mám přestat o ostatní zajímat? O děti a rodiče se nestarat? Být sobec?“ slýchávám často.

Paradoxně takové obavy vyjadřují ti, kteří na sebe často úplně zapomínají a ze všech sil se snaží dostát očekávání druhých. Opravdoví egoisté podobné otázky neřeší a bohužel právě oni pak mohou pobídku být sám sebou chápat jako potvrzení toho, že druzí budou dělat to, co si přeji já. To je ale samozřejmě velký omyl.

Být sám sebou, mít rád sám sebe neznamená obrátit se ke svému okolí zády, ale právě naopak. Znamená to lépe sám sobě – a tedy i světu – rozumět. Mít své hodnoty, svůj směr, být k životu otevřený a odpovídat na jeho výzvy. Naše hodnoty určují, jakým člověkem budeme. Jejich žitím dáváme najevo, kdo skutečně jsme.

Vystoupit ze škatulek, které nás svazují, poznat své vlastnosti, nadání i omezení a na základě toho být tím, kým být chceme, je jenom základní recept na život. Teprve ingredience, které použijeme, rozhodnou, jak náš výtvor bude chutnat, jakým člověkem budeme.

Ten, pro kterého je hlavní hodnotou momentální uspokojení či moc, bude zcela jiným člověkem než ten, jehož hodnotami je pravdivost a laskavost. Takže chceme‑li být člověkem zodpovědným, laskavým a pravdivým, nemusíme se bát, že cesta k sobě je cesta do pekel. Je to cesta k tomu, jak se smířit se světem i se sebou, jak žít své hodnoty a naslouchat svému srdci.

Nebojme se škatulek

Pokud jsme součástí lidské společnosti, vždycky budeme někam patřit – budeme muž či žena, učitelka či programátor, možná i blondýna. Vždy budou škatulky, ve kterých se budeme cítit dobře (dnes třeba naše sociální bubliny), i ty, kam nás někdo strčí tak trochu neprávem, aniž by nás znal. Když si budeme toto vše uvědomovat, nemusíme se škatulek tolik bát a můžeme s nimi nějak pracovat.

Když například jako máma chci, aby mé děti jedly dobré, čerstvé jídlo, okolí mi posměšně nasadí nálepku biomatka, která v sobě nese mnoho charakteristik, se kterými se neztotožňuji. Jsem‑li si ale svým postojem jistá, nemám potřebu s podobným „nařčením“ bojovat a mohu se nad tím jen pousmát.

Mnohem složitější to má například ten, kdo prošel oddlužením, protože zbavit se nálepky „neplatiče“ může být velmi obtížné. Nastávají problémy při hledání bytu, zaměstnání i v partnerských vztazích. Znám ale také ženy, které si odnesly dluhy z manželství a dokázaly se z této situace vymanit. Samy s dětmi, o které se musely postarat. Chce to samozřejmě velké úsilí i odvahu požádat o pomoc. Ty maminky dokázaly být samy sebou, věřit si, vymanit se ze svých problémů. O nějakém sobectví přitom nemohla být vůbec řeč.

Jsme dospělí. Patříme sami sobě. Jen tak můžeme naplnit svůj život a někdy na sebe zapomenout. Na své problémy, úkoly, nálepky, stereotypy. V úžasu nad něčím krásným, v objetí milované osoby, v péči o slabšího, ve vnitřním tichu. Tam všude najdeme sílu jít dál.