Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Rodičovství nemusí být dřina

Péči o děti považujeme za náročnou proto, že si to můžeme dovolit.

Pavla Koucká

Pavla Koucká

17. 4. 2012

Snažíme se být trpělivými, chápajícími, milujícími rodiči. Pořídit potomkům vše, co potřebují, mít na ně vždy čas. Jenže ona má taková snaha svá úskalí. Občas dítěti prospěje něco, co bychom nečekali a čeho bychom se spíše báli.

Roční syn celý den mrčí, neznámo proč. Stejně jako včera. Že by zoubky? Nebo to počasí? Kdo ví. Od rána ho mám v náručí, už bych potřebovala něco dělat, aspoň uvařit.

Hledím na tu spoušť kolem sebe: neumyté nádobí ve dřezu, špinavá podlaha… Jenže kdykoli se syna pokusím sundat, zoufale se mě chytí za nohu, pláče a snaží se vyškrábat nahoru. Z vlastního zoufalství si ho navazuju na záda.

Zázrak: dítě je najednou spokojené. Kouká mi přes rameno, něco si pro sebe žvatlá a za chvíli už radostně výská na sestřičku, plácá mě ručkama do zad. Hodinu vařím v radostném rozpoložení všech.

Od té doby jsem v domácnosti mnohem výkonnější. Když syn mrčí – šup na záda, a ruce k práci jsou volné. Škoda, že jsem na to přišla až v roce věku druhého dítěte. Až když už jsem, vláčejíc mimino na ruce a zabavujíc batole pod nohama, domácnost prostě přestala zvládat.

Nejen že toho víc udělám, doma je najednou náramná pohoda. Syn prakticky přestal mrčet, já jsem spokojenější, nestresuju se, že jsem zase „za celý den ani neuvařila“.

Nouze mě naučila elegantnějšímu řešení. Nebylo to poprvé ani naposledy.

Dcera si užívá, že když je bráška bezpečně na zádech, má klid na hraní, nikdo jí teď nebude nic bořit ani brát. A když syna ze šátku vypustím, najednou je schopen si užívat volnost pohybu, běží si hrát – a to se zase holčička může přijít přitulit, aniž by ji malý žárlivec odstrkoval.

Až nouze mě naučila mnohem elegantnějšímu a pro všechny přínosnějšímu řešení. A když tak o tom přemýšlím, nebylo to poprvé, ani naposledy.

V polovičním čase a dvojnásobném množství

Tříletou dceru krmím. Vyžaduje to a navíc by se asi sama opravdu nenajedla – cokoli je zajímavějšího než dopravovat lžičku do pusy. Na stole žádné hračky, ale i se samotným jídlem se dá hrát. Fazolka je panáček, vajíčko rybníček… Takže krmím, jinak by pár minut po jídle hladová a smutná škemrala sušenku.

Syna (rok a čtvrt) zase krmit nesmím – chce teď vše sám. Jenže při večerní únavě jde po prvním soustu do vzteku a sápe se na mě. Nejjednodušším způsobem k zasycení je pro něj stále ještě kojení. Vzdávám se, malý je jinak k neutišení, večeře rozvrácená. U kojení však usíná a budí se ve dvě v noci, hladový. Nic moc.

Razantní změna k lepšímu nastává jednoho obzvláště náročného dne. Celý den jen utěšuju a smiřuju a k tomu se snažím uvařit. Na vše ostatní rezignuju. Konečně hotovo, sedáme ke stolu. Následuje výše popsaná scéna: holčička kňučí, že chce na klín, krmit, ale i pusu otevírat je problém. Syn se po prvním soustu rozeřval a sápe se na mě.

Děti se vždy přirozeně přizpůsobovaly podmínkám, do nichž se narodily. Nyní se snažíme vše přizpůsobit dětem, a to jim vlastně nesvědčí.

Cítím, že je toho na mě moc. Vstávám od stolu, posazuju dceru na židli, syna zajišťuju v židličce. „Dneska se najíte sami,“ oznamuju a odcházím. Jdu naplnit pračku.

Po chvilce si uvědomuju, že vedle je ticho. Pohodové ticho. A za další chvilku slyším holčičku: „Maminkó! My chceme ešťé!“ Jdu tam. Děti všechno snědly. A moje holčička nejen že dlabe sama – ona dokonce krmí brášku! Vlastně se oba krmí navzájem a smějou se u toho. Chválím, přidávám jídlo, a znovu je opouštím. Dohromady přidávám třikrát! Děti se beze mě najedly v polovičním čase a dvojnásobném množství. Ve výborné náladě.

Nestíháte? Pořiďte si další dítě

Kolikrát jsem až díky nouzi zjistila, jak jsou děti schopné. Že za ně provádím činnosti, jaké už dávno dokážou dělat samy. A když dostanou možnost se projevit, že je to navíc těší. Samy se najedí, obléknou, uklidí, usnou…

Rodičovskou dovolenou máme v současné době nebývale dlouhou: dva až čtyři roky. A u toho k dispozici řadu vynálezů, které nám šetří čas: pračky, myčky, jednorázové pleny… Přesto považujeme péči o malé dítě za náročnější a více vyčerpávající, než tomu bylo dřív, když matky měly na starost více dětí a k tomu dům a hospodářství na dvorku.

Říká se, že co ,jednomatka‘ nestíhá, nebývá pro matku dvou problém, a matka tří a více to zvládá levou zadní.

Říkám si, jestli právě to, že se máme dobře a že máme na děti tolik času, nepřispívá k tomu, že výchovu považujeme za náročnou. Můžeme si to totiž dovolit. Nedostáváme se do situací, kdy bychom museli spoléhat na vlastní schopnosti dětí.

Děti se vždy přirozeně přizpůsobovaly podmínkám, do nichž se narodily. Nyní se snažíme vše přizpůsobit dětem, a to jim vlastně nesvědčí. Mimo jiné jim tak bereme možnost učit se přizpůsobovat, adaptovat se na dané prostředí. Tahle schopnost přitom není k zahození.

Říká se, že co ,jednomatka‘ nestíhá, nebývá pro matku dvou problém, a matka tří a více to zvládá levou zadní. Je to tak. Novopečené maminky bývají vyčerpané. Nezřídka se ještě v poledne nacházejí v pyžamu, s nevyčištěnými zuby. Když se jim za pár let narodí druhé dítě, běžně jsou už v devět ráno nasnídané. A při třetím dítěti mají v devět odvedené to první do školy, druhé do školky a s nejmenším se zrovna vracejí z nákupu uvařit oběd. Čím to? Možná, že efektivně zvládat výchovu i běžné denní činnosti je naučila právě nouze.

Diskuse 0